Ten Miloš Zeman !

Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš. Pokud ty jsi mezi námi, dotud je nám dobře s vámi, tatíčku starý náš …

Tato česká zlidovělá píseň dosáhla v českém národě v polovině třicátých let dvacátého století velké obliby. Naši vlastenečtí učitelé ji učili zpívat děti. Ve třídách na ně místo dřívějšího kříže z období rakouskouherské říše z fotografie hleděl prezident Masaryk. Bylo to v době, kdy se jeho zdravotní stav již povážlivě horšil, v době, kdy naši sudetští Němci pod vlivem našeho souseda, nacistického Německa již vyřvávali své „Heim ins Reich“. Když pak Masaryk v roce 1937 zemřel, jakoby národ osiřel. Nastalo období nejistoty, po níž následoval Mnichov se zradou našich západních spojenců, odtržení Sudet od našeho území, následovaného obsazením naší země německými vojsky a odtržením Slovenska od Čech, Moravy a Slezska – konec její samostatnosti. „Deutschland, Deutschland, über alles – über alles in der Welt …“

Jistě by si i náš současný, nově zvolený prezident Miloš Zeman přál, aby po něm v srdcích našich lidí jednou zůstala stejná vzpomínka, jako v té zidealizované písni na zidealizovaného Masaryka.

Bejvávalo! Poté, co u nás padl sovětský model řízení společnosti a nastoupil model demokratický a komunisty zespolečenštěné výrobní prostředky zprivatizovány, nastoupil systém tržního hospodářství. Vznikly politické strany, vstoupili jsme do Evropské unie a do obranného svazku NATO, pod ochranná křídla Spojených států amerických. Západ – ne Východ! Na náš trh vstoupil silný cizí mezinárodní bankovní, průmyslový a obchodní kapitál a zisk z činnosti našich lidí začal odtékat do kapes mateřských institucí za naše hranice. Již zanedlouho poté, co lidé na letenské pláni v roce 1989 tleskali nastupujícímu staronovému kapitalismu, zjistili, že není všechno zlato, co se třpytí. Že nám najednou po privatizaci, jakoby přes noc vyrostli noví milionáři a miliardáři a vyhlašovanému právnímu státu, jako jednomu ze základů spravedlivějšího demokratického zřízení bylo fuk, jak tohoto bohatství tito „úspěšní“ dosáhli. A že pro chudé se zase hlásá již z dřívějška známá morální zásada, že voda je lepší než víno. Někteří přičinliví herci a umělci nám pak tuto zásadu ještě v rozhlase a televizi oslazují čtením z děl antických autorů a bible o lidských ctnostech dobra, pravdy, lásky k bližnímu a odmítání bohatství jako zdroje zla. Až to člověka dojímá, málem by tomu uvěřil, kdyby neznal dnešní svět.

Poslední parlamentní volby i volby prezidentské znamenaly pak již nejen porážku tradičních, tzv. demokratických politických stran, ale i vítězství Hnutí ANO, v čele s miliardářem Babišem a volebním vítězstvím Miloše Zemana. Oba – ruku v ruce slibují napravit to, co tyto doposud zbabraly. Podivný svět – co říkáte? Miliardář a bývalý sociální demokrat. To tu ještě nebylo! Ale náš pan prezident je jiného náhledu! Věří, že Andrej Babiš jako „úspěšný podnikatel“ a vítěz voleb pomůže pozvednout reputaci naší země v očích našich občanů i v očích mezinárodní veřejnosti. Ať tedy ukáže, co umí! Vždyť přece vítěz voleb má plné právo i povinnost sestavit pod svým vedením vládu a poražené politické strany mají možnost – ve spolupráci s Hnutím ANO využít jí jako výtahu ke své ztracené moci. Nezměrná je víra našeho pana prezidenta v pana Babiše! A s touto vírou a jeho podporou vystupuje i na sjezdech všech politických stran, na které byl a bude ještě pozván, včetně sjezdu KSČM – navzdory zuřivému pokřiku pravicových stran o přímém ohrožení naší demokracie. Podpoře všech – jak pan prezident tvrdí, které jsou svými volebními výsledky zastoupené v Parlamentu. „Ctěte volbu řadového občana, suveréna této země! Ctěte volební výsledky, s vítězem vstupujte do vládní koalice!“ – volá, a nic nedbá na nářky a protesty poražených, poukazujících na morální skvrny pana Babiše.

V přibližně stejném čase, ve kterém probíhal mimořádný sjezd ve volbách poražené sociální demokracie, zpytující na něm své svědomí, proč tak dopadla a na němž prezident Miloš Zeman ve svém projevu zopakoval svůj recept na její znovuvzkříšení, probíhala na ČT 24 v obvyklém nedělním pořadu Václava Moravce, za účasti těžkých akademických vah liberální demokracie, jako je ústavní právník prof. Kysela, psychiatr prof. Höschl a religionalista prof. Halík diskuse na téma politického populismu a škodlivosti přímých voleb, znamenajících podle nich ohrožení naší demokracie a naše mezinárodní závazky. Samozřejmě že své v ní dostal (jak je již v pořadech Václava Moravce obvyklé, tvářícího se nestranně, s jeho pečlivým výběrem hostů a sugestivními otázkami) nejen pan Okamura, ale i Miloš Zeman. A s nimi se v jejich kritice svezl i ten (podle nich) snadno manipulovatelný, méně kulturně vyspělý, zaostalý a málo informovaný mimopražský volič, který „tak špatně“ v posledních volbách volil. Pro mnohé liberály je zejména český venkovský volič spíše jen nahodilým, proměnlivým, demagogy snadno ovládaným davem, který je možné ovlivnit vhodně volenou taktikou. To často ještě dnes z úst mnoha našich politiků slyšíme, když svádějí příčiny volební porážky své strany na tuto špatně zvolenou taktiku. Ale nemají snad pravdu, když se odvolávají na historickou zkušenost z nacistického Německa či na vítězství tzv. pracujícího lidu v únoru roku 1948, obojí charakterizované mohutnými manifestacemi lidí, podporujících tyto režimy? Ostatně – i přechod komunistické moci do rukou jejich oponentů byl v Praze v roce 1989 morálně legalizován rovněž teprve mohutnou manifestací lidu na letenské pláni, vyjadřující podporu tomuto převzetí moci.

Ty všechny politické ideály a skutečný život! Dávno již minuly časy, ve kterých se pan Fukuyama domníval, že po rozpadu Sovětského svazu nastane Konec dějin a vítězství liberální demokracie bude trvalé, jak psal ve své publikaci. Místo toho nastala éra putinovského Ruska, které se otřepalo z rozpadu Sovětského svazu a na velmocenském nebi se rozzářila nová čínská hvězda. Ve stejné době některé náboženské muslimské radikální skupiny vyhlásily boj na život a na smrt západní civilizaci. Na pochod se z bývalých kolonií daly miliony vyhladovělých migrantů, sužovaných suchem a neúrodami do ekonomicky vyspělých kapitalistických zemí. Ale ten strach z nich se snad u nás přehání, jak někteří politici tvrdí a je populisty zneužíván. Tak kde je pravda?

Místo toho, abychom se cílevědomě připravovali na budoucnost, která nám prostřednictvím digitalizace, automatizace a umělé inteligence již klepají na dvéře, vracíme se se strnulou šíjí neustále jen ke kritice komunistické minulosti. V souvislosti se sedmdesátým výročím tzv. Vítězného února se jen v naší veřejnoprávní televizi do nekonečna opakují – jako za komunistů – naučené fráze. Výsledek tohoto důkladného masírování vědomí lidí, kterého jsme se stali svědky? Pár stovek lidí na Václaváku, protestujících proti Zemanovi a Babišovi. Není čas na demonstrace. Lidi trápí spíše přítomnost jejich bytí. Mají oprávněný strach ze šíleného zbrojení a probíhajících válečných konfliktů ve světě, do nichž je vtahována i naše země a armáda. Z otevřeného prohlašování Ruska americkou i naší propagandou za nepřítele číslo jedna. Místo diplomacie zvyšování nákladů na zbrojení. Strach z nekontrolovaného přílivu ekonomických uprchlíků, atd.

Z malé ochoty Evropské unie tyto problémy řešit se zrodila i současná kritika nedostatků liberální demokracie. Nejen u nás, ale v celé Evropské unii. Z této kritiky se pak zrodili i její dnešní oponenti – protievropští radikálové. Jsou plodem – důsledkem, nikoli příčinou těchto nedostatků. Je možné je názorově porazit tím, že z nich uděláme nepřátele demokracie, nebo je porazíme tím, že provedeme patřičné reformy ve skřípajícím soukolí celé Evropské unie, charakterizovaného i odchodem Spojeného království?

Ne, nemá to prezident Miloš Zeman lehké, tváří v tvář svým zuřivým oponentům, za což si může částečně i sám svými charakterovými vlastnostmi. Neustále sledován svými oponenty neuniklo jim, že přijal – spolu s manželkou, Babišovo pozvání do jím vybudované luxusní restaurace v Průhonicích, vedené jeho ženou. V kuchyni jí vládne francouzský dvouhvězdičkový michelinský kuchař s cenami, které jsou tak vzdálené normálnímu smrtelníku, jako je průměrná mzda českého občana a bohatství těch dalších úspěšných, jako je pan Babiš. Stalo se tak na závěr stejného dne, ve kterém dopoledne pan prezident hovořil na mimořádném sjezdu sociální demokracie. Na tom, na němž nově zvolený předseda strany Jan Hamáček účastníky mimořádného sjezdu burcoval slovy: „Dejme lidem spravedlnost!“. (Ta velkolepá výzva osvíceného panovníka!)

Ale zaplaťpánbůh za volební vítězství prezidenta Zemana. Mohlo by být ještě hůře, kdyby v prezidentských volbách z mnoha dalších kandidátů na post prezidenta zvítězil např. bývalý předseda vlády se svým kamarádem Dalíkem, s jeho hlavním volebním heslem „Za svobodu je nutné bojovat! Jdu do toho!“. Jak víme, voliči jeho účast v boji za svobodu odmítli. Ještě že máme Senát, tu pojistku demokracie, kam se mohou někteří z neúspěšných kandidátů na prezidenta uchýlit. „Lepší něco, než nic!"