Hledáme odpovědi na otázku, jaký národ jsme mezi ostatními, jakými povahovými vlastnostmi se od nich ve složitých mezních situacích lišíme.
Zejména v poslední době, v souvislosti s živelným, nikým nekontrolovaným přesunem obyvatelstva z chudých a válkou postižených zemí se to v Evropě jen hemží různými názory na jejich příčiny a následky. Ale jedna věc je dosud zahalena mlčením: kdo a proč odchod z těchto chudých muslimských zemí do zemí bohatších podněcuje, nehledě na skutečnost, že otevřené vykrádání inteligence z těchto chudých zemí zeměmi bohatšími i navzájem uvnitř bohatších zemí je považováno za legální prostředek. Mlčí k tomu OSN, mlčí Evropská unie …Malta? Pozdě – chytání kočky za ocas!! Kdo si nyní z darovaných peněz EU namastí kapsy? A co velká neznámá – Turecko? Kdo je v ofenzivě a kdo v defenzivě?
Nemlčí mladí ekonomičtí uprchlíci chudých zemí. Jejich hlavní motivací je touha po změně svého sociálního postavení – lidově řečeno – mít se lépe. Teprve po dosažení tohoto materiálního cíle řeší pak muslimové i svůj vztah k vlastní kultuře, tedy i k náboženství. Nemohou, ani nechtějí chápat, jaký hmotný a duchovní vývoj musela Evropa prodělat, než nynějšího stavu přes všechny své problémy dosáhla. Vsadili všechno na jednu kartu. Buď – anebo! A to zde eliminujeme vliv změny podnebí na předpokládané masové přesuny obyvatel této planety se svými rozdílnými kulturami.
Mají tedy z hlediska obrany svého území před přistěhovalci pravdu Maďaři se svými ploty či Slováci s jejich odhodláním nedopustit narušení svých hranic, bránících se dirigizmu byrokracie Evropské unie či má pravdu paní Merkelová? Nebo snad my, poznamenaní ve svých rozhodnutích (jako obvykle v celé naší historii) lavírováním od jednoho k druhému?
Ve svém posledním článku, uveřejněném na mém blogu pod názvem Boží bojovníci, nebo sluhové mocných? jsem poukázal na naše geografické postavení uprostřed Evropy – postavení malého národa. Jeho charakteristické povahové rysy byly v průběhu věků, jako ten malý říční oblázek omílány všemi hlavními evropskými myšlenkovými proudy. Odpověď na otázku, jací tedy vlastně jsme vůči národům jiným, by mohla znít: jsme tací, jakými jsme mohli být! Z důvodů zachování své vlastní existence, svého jazyka a zbytků své původní kultury jsme se vždy chovali tak, abychom přežili. Výsledkem i důsledkem tohoto postoje byla vždy pasivita, opatrnost, dvojakost naší tváře. Té vnitřní a vnější. Zakuklenost, čekání na lepší časy, víra, že nám naši svobodu přinese někdo druhý. Jednou Pán Bůh, podruhé sv. Václav, patron Země české, podruhé Libuše, věštící, že český národ neskoná a slavně všechny hrůzy pekla překoná, potřetí blaničtí rytíři, atd. Že to není pravda, že také máme své Mistry Husy, Komenské i vlastenecké katolické kněze? Ano – ti to za nás ostatní, za našeho mlčení vždycky „slízli“. Bylo jich vždy jako toho šafránu. A jsme zároveň i národ Švejků – více, než si přiznáváme. Všechno vodcaď – podcaď! Co kdyby náhodou …?
A dnes? Zejména za pomoci elektronických prostředků šíření informací dochází ve světě k vytváření myšlenkových stereotypů, paušalizaci a jejich ideologizaci – podle toho, kdo je momentálně u moci. V tom se ani u nás nic proti dřívějšímu socialistickému, vysoce centralizovanému systému nic nezměnilo. Co se změnilo, je snadná, blesková dostupnost informací a jejich rozhodování, jak vidíme nejen u utečenců, rychle podle potřeby měnících své trasy do zemí jejich snů. Vidíme to ale i na našich domácích případech: Dnes je možné v Praze snadno zorganizovat mnohatisícové průvody mladých za legalizaci marihuany, průvody homosexuálů z celé Evropy, atd. Dřívější cenzura proti internetové svobodě informací, která může být zrovna tak využita jako zneužita! Ale v protipohybu s touto tendencí vytvářet stereotypy zároveň dochází i k názorové roztříštěnosti informací, jejich individualizaci.
Tu neobešly ani nedávno uskutečněné oslavy 28. října – Dne vzniku naší samostatnosti. Zatím co dopoledne se předseda Českého svazu bojovníků za svobodu na svolaném shromáždění ve svém projevu ostře vyhranil proti některým dnešním historikům, kteří již zase „přepisují dějiny“ a měl tím na mysli postavy prezidenta Beneše a generála Ludvíka Svobody, jejichž zásluhy o stát někteří z nich zpochybňují, večer ve Vladislavském sále prezident Miloš Zeman při vyznamenání Františka Kriegla in memoriam vyzdvihnul jeho statečnost, který jako jediný z celé naší delegace odmítl podepsat tzv. moskevský protokol, který znamenal konec tzv. pražského jara. Dodejme, že jej podepsal i Ludvík Svoboda a Alexander Dubček. Dva rozdílné přístupy k hodnocení naší nedávné minulosti. A to není jediný případ rozdílné interpretace našich dějin i současnosti.Týká se i vzniklé názorové neshody mezi Hradem, Akademickou obcí a tzv. Pražskou kavárnou, atd., za kterými stojí nejen rozdílná ideologická východiska, boj o moc a politickou orientaci republiky, ale i rozdílné povahy hlavních aktérů. Jak se na tyto zbytečné půtky mají dívat řadoví občané? Tento příkop nedůvěry, který mezi občany a politiky vyrostl, znamená dnes pro naši svobodu a demokracii největší nebezpečí, neboť na něm cizopasí politické radikální, ambiciozní skupiny a jednotlivci. Proto by měl – tváří v tvář nově vzniklé světové situaci – nastat čas sjednocování. Nepřijde – li, přijdou ti se snadným řešením. Jejich hlavním heslem se zase stane v minulosti oblíbené „Vše pro národ, vše ve prospěch národa!“.
Bez hledu na existující rozdílnost názorů na to, zda opravdu existuje něco tak těžce definovatelné jako je povaha – charakter našeho národa (na rozdíl od charakteru jednotlivce, jak např. zdůrazňuje i prof. Cyril Höschl), uveďme pro zajímavost, jak na něj pohlíží některé dřívější význačné osobnosti našeho národa. (Jejich výběr uveřejnil autor tohoto článku ve své, vlastním nákladem vydané publikaci pod nadpisem Opovrhovaná a milovaná“, s podtitulem „Svár slovácké světské lidové písně, hudby a tance s dechovou hudbou a šlágrem v proměnách času. Ohlas v obci Ratíškovice. Rok vydání 2014, str. 38 – 40.)
