Ratíškovický anonym RKM a doba okupace

         Několik poznámek k uveřejněnému příspěvku člena Klubu vojenské historie Königsberg II., Mgr. Radka Přepiory.

             Jeho název – „Vzpomínky na odboj, okupaci a poslední dny druhé světové války: Obec Ratíškovice, okres Hodonín, Jihomoravský kraj, Česká republika.“ Rok uveřejnění 2012. Nachází se ZDE. Je určen ke studijním účelům.

             Jak autor uvádí, podnětem ke zpracování tohoto příspěvku bylo seznámení s ratíškovickým rodákem, narozeným v roce 1933, bývalým tankistou v hodnosti nadporučíka, bydlícím v Ostravě, tedy důstojníka z povolání. Když skončila v roce 1945 druhá světová válka, bylo mu 11 let. V průběhu rozhovoru s autorem vyslovil přání, aby nebylo uváděno jeho jméno, proto ta anonymní zkratka RKM. Před zveřejněním si Mgr. Radek Přepiora nechal u něj záznam rozhovoru autorizovat. Připomeňme, že autor nepochází ani z tohoto regionu, ani z Ratíškovic. O to více oceňujeme jeho úsilí, které vynaložil na celkové zpracování tohoto příspěvku, jak o tom svědčí i množství prostudované literatury. Přinesl některé dosud neznámé informace, jako je např. osvobození obce z hlediska širších vojenských souvislostí i vzpomínky respondenta na různé, zdánlivě bezvýznamné skutečnosti, dokreslující v Ratíškovicích společenskou atmosféru doby okupace a osvobození, které nebyly dosud nikde zveřejněné.

            Pravda – právě skutečnost, že autor z tohoto regionu nepocházel a nebyl s ním v každodenním styku způsobila, že v období sběru, třídění a hodnocení studijních materiálů zůstaly mimo jeho pozornost – soudě podle uvedeného seznamu literatury – již předtím vydané publikace, dotýkající  se – ať již přímo či nepřímo – popisovaných událostí. Připomeňme jen publikaci ratíškovického rodáka Františka Tomana „Veselá je dědina“, vydanou v roce 1980, Marie Mackové – Frolcové „Ratíškovice – Minulost a současnost obce“ z roku 1990, od Stanislava Kadlčíka  „Ratíškovické nářečí, aneb Ratíškovština“,vydaná v roce 2005, Mgr. Bc. Josefa Hanáka „Almanach školy, aneb Malá exkurze do dějin školství obce Ratíškovice“, vydaná v roce 2008 a objemná publikace „Ratíškovice – Minulostí slovácké obce“, zpracovaná v úzké součinnosti místních dobrovolných kulturních aktivistů s pracovníky vysokých škol v Brně a význačnými pracovníky jihomoravských krajských kulturních institucí, která vyšla v roce 2010.

            K verifikaci vzpomínek anonyma pana RKM, ratíškovického rodáka:

            Jistě jsou cenné prameny, vycházející z osobních zážitků a zkušeností přímého svědka událostí, jak jsme toho svědky i v tomto případě. Zároveň ale je i známé, jak silně faktor času na jejich verifikaci působí. Čím více jej uplyne od popisovaných událostí, tím větší je riziko jejich zkreslování. Proto i panu RKM více uvěříme v pravdivost při popisování jeho bezprostředních zážitků, než zprávám nepřímým, informátorovi zprostředkovaným z různých stran různými osobami. To se týká i některých informací otce RKM, sdělovaných synovi. Když se po roce 1945 s celou rodinou přestěhoval z Ratíškovic na Ostravsko, ztratil tím bezprostřední kontakt s touto komunitou. A to byl zřejmě i hlavní důvod, že některé části jeho vyprávění jsou v rozporu s pravdou. Připomeňme jen dvě zmiňované osobnosti ratíškovického politického a kulturního života, kterých se to týká: Petra  Koutného, starosty obce Ratíškovice v letech 1935 – 1945 a folkloristy Jožky Blahy.

          K osobě Petra Koutného: Nejautentičtější a nejpravdivější svědectví o svém životě v období okupace ve funkci starosty zaznamenal Petr Koutný sám ve svých „Vzpomínkách“, které – jak výslovně podotýká – napsal pro svou rodinu, vnoučata, aby věděly, jakého měly dědečka. Pracovat na nich začal až v padesátých létech, na sklonku svého života. Člověk dříve hrdý, sebevědomý (někdy snad až příliš, jak tvrdili jeho někteří političtí oponenti), roztrpčený nad tím, jak se mu mnozí – komunisté, ale i lidovci, z jejichž řad vzešel, za jeho pomoc v době okupace „odměnili“. Po osvobození obce Rudou armádou jej komunisté okamžitě zbavili starostenství a mnozí z jeho bývalých „přátel“ se mu zdaleka vyhýbali a neznali se k němu. Jak píše ve svých Vzpomínkách, „zanevřel na všechno ratíškovické“, stáhl se do ústraní a tento pocit křivdy si jako zlomený člověk odnesl až do hrobu. A z tohoto pocitu křivdy v něm uzrálo rozhodnutí, jehož výsledkem bylo odmítnutí vyznamenání za jeho statečnost ve funkci starosty v době německé okupace, které mu mělo být udělené na Okresním národním výboru v Hodoníně. S poznámkou, že to, co činil, považoval za svou vlasteneckou povinnost.

            Jaký to propastný rozdíl mezi Petrem Koutným a jedním naším příbuzným – komunistou, který ve snaze získat podle schváleného zákona mimořádný finanční příspěvek k důchodu od státu, určený pro účastníky protifašistického odboje, žádal od mé matky písemné potvrzení jako svědka, že byl odbojovým pracovníkem. Když mu jej odmítla, neboť to nebyla pravda, byl konec rodinování, nastoupila nevraživost. Sebral se pak s několika litry slivovice do Prahy, kde žil můj strýc Jan Dekař, který jej na jeho žádost na patřičné ministerstvo doprovázel. Když od příslušného ministerského úředníka vycházel, byl bez slivovice a v kapse měl potvrzení o své protifašistické činnosti. (Osobní svědectví Jana Dekaře autorovi těchto řádek).

            Petr Koutný jako účastník národního odboje je uveden i na seznamu místní organizace protifašistických bojovníků. Kopii mi poskytnul její tehdejší předseda Josef Kotásek a je uveřejněna v mé publikaci, vydané v roce 2004 pod názvem „Ejhle, člověk z Ratíškovic“ jakož i některé části v mé publikaci „Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky“ vydané v roce 2009, nacházející se v obecní knihovně. Starosty Petra Koutného „Vzpomínky“ vlastní i autor těchto poznámek. Obdržel je od Jaroslava – Slávy Kotáska, zetě Petra Koutného, manžela jeho dcery Aničky. V nich není ani zmínka o ničím nepotvrzeném vyprávění otce RKM, podle nějž „Po válce jsme se dozvěděli, že starosta Petr Koutný byl především ve spojení s Londýnem i v Moskvě skrze vysílačky a pak přes naše partyzány v horách. Spojky s jeho a jinými zprávami létaly později např. ze slavného vojenského letiště, známého z doby slovenského národního povstání s názvem „Tri duby“ – později letiště Sliač.“ Názorná ukázka toho, jak vznikají legendy! S tím neměl Petr Koutný nic společného.

            K úloze Jožky Blahy v národním odboji: V Ratíškovicích to byl náš „súsed“. V době okupace jsme na vesnici věděli jeden o druhém všechno, nic se neutají. Jožka Blaha, tento význačný ratíškovický folklorista, který později místo mlynářského pomocníka vyměnil za práci v ratíškovických lignitových dolech, se žádné zmiňované protifašistické činnosti neúčastnil. Není ani uveden v místním seznamu protifašistických bojovníků. Ještě v posledních létech jeho života jsem jej dvakrát navštívil v hodonínském Penzionu, kde pobýval a provedl s ním nestandardizovaný rozhovor se záměrem, zpracoval jeho biografii. Uveřejnil jsem ji v knize Stanislava Pěnčíka „Když zazpívají křídlovky“, vydané v roce 1998 a různé části o jeho působení v mé knize „Tož na shledanou na věčnosti“, (Radek Přepiora ji uvádí v seznamu literatury)  a nakonec v publikaci „Opovrhovaná i milovaná“, vydané v roce 2014. Jožka Blaha nikdy s žádnými partyzány nespolupracoval, neřku – li, aby se někde mimo obec v době Protektorátu ukrýval.

            Přes tento „šum“, vnesený do „Vzpomínek na okupaci obce Ratíškovice a jejich osvobození Rudou armádou“ si zaslouží poděkování jak anonymní vypravěč RKM, tak především jeho autor Mgr. Radek Přepiora. Ti všichni, kteří jako oni věnovali takové úsilí při objasnění tohoto pohnutého úseku našich dějin, jejichž 70. výročí si letos právě připomínáme (aniž z toho měli nějaký finanční prospěch), dobře vědí, „zač je toho loket!“