Velká část lidstva myslí povrchně. Pokud vůbec myslí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se v dějinách světa vyskytovat nadbytek jmen mužů, kteří rozhlašováním klišé zlákali zástupy, někdy i národy,
aby je údajně vedli ke štěstí, ve skutečnosti do války a nesvobody.
(Jan Werich, Úsměvy klauna, str. 148.)
To věčné klišé – prázdná fráze, myšlenkový stereotyp k ničemu nezavazující a přesto tak často našimi politiky využívané a zneužívané. I při posledních volbách do evropského parlamentu. Hnutí ANO na svých předvolebních poutačích vyrukovalo – mimo již osvědčené heslo minulosti „Bude líp“ – s heslem novým – „Silné Česko“. ODS nezůstala pozadu a hrdě hlásala, že „Jsme srdcem Evropy“. To zase KDU –ČSL tvrdila, že je „Za lepší Evropu“. A ČSSD zase trumfovala heslem „Za férovou Evropu“. Bohužel – u jejích voličů to nezabralo, jak ukázaly výsledky voleb. No a Jaromír Soukup, tento muž mnoha tváří, potenciální kandidát na nějakou vysokou politickou funkci, generální ředitel televize Barrandov, podnikatel a obchodník se vším možným nás zase udivuje svou pilností a perfektním přehledem zlořádů v naší zemi a ve svých pravidelných televizních vystoupeních naznačuje (bude – li zvolen), jak s tím vším (včetně té naší zkorumpované veřejnoprávní televize) zatočí. V mnohém si dokonce v barrandovském televizním duelu s premiérem Babišem i notují. Ale nestačí na něj s jeho razancí a neústupností. Ten často v diskusi uznává jedinou pravdu. Tu svoji.
Roky trvající útoky pravicových stran proti zmiňovanému panu Babišovi kvůli Čapímu hnízdu jsou ukázkou politického pokrytectví. Kálí si tím do vlastního hnízda. Byli to přece oni, kteří po roce 1989 vytýčili závazná pravidla hry pro nepovedenou privatizaci, která ve jménu liberalismu, svobody a demokracie dokořán otevřela brány korupci, která nemá obdoby – až na pobělohorské období, ve kterém cizí šlechta a různí Valdštejnové získávali lacino obrovské majetky protestantské šlechty a Jednoty bratrské. Po této naší nedávné privatizaci se jako zázrakem objevili noví milionáři a miliardáři – nejen pan Babiš. I on je dítětem rodičů, kteří mu dnes nejvíce spílají a vyčítají nemorálnost. A kdoví, na kterou stranu se po skončení prezidentování Miloše Zemana přikloní. Možná právě na tu pravou, která jej dnes tak kritizuje. Svou politickou praxí a pružností prokázal až neuvěřitelnou schopnost politického umění kompromisu. Politickou hru – jak ukazují i výsledky průzkumů volebních preferencí, ještě zdaleka nedohrál. Patří svým sociálním zařazením jak k Pražské kavárně, vedené politiky, poraženými v prezidentských volbách a jejich příznivci, zrovna tak svou politickou praxí i k levicovým politickým stranám. Je všude, navzdory vzteku všech jeho odpůrců, zkompromitovaných korupcí a ztrácejících důvěru svých voličů. On – miliardář, zrozený díky jim, může se sebevědomím jemu vlastním vzkřiknout jim do tváře: „Za mé vlády – na rozdíl od vás – nedošlo k žádnému korupčnímu skandálu!“. A má pravdu. A co ještě, bude – li proti němu s konečnou platností zastavené trestní stíhání? (Že by se v tomto případě pan Werich s tím nemyslícím lidem přece jen mýlil?)
Pražská kavárna a její víra ve svou neomylnost
Je to její dědičná vlastnost. Podílela se na ní nejen ta stará víra v osvícenský rozum, kladoucí důraz na vzdělání, rozvoj přírodních a společenských věd, ten bouřlivý růst měst v období první průmyslové revoluce, jako center jejího rozvoje. Ale i teorie liberalismu od Adama Smitha. Myslelo se, že to bude inteligence, která bude vždy stát v čele společenského pokroku, jak to již se svými mudrci požadoval starořecký filosof Platón. Vždyť to potvrzovala i teorie Itala Wilfreda Pareta (1848 – 1923) o koloběhu elit. Jak tomu neuvěřit! I v Praze konce 19. století se již rozhořel spor mezi pomalu již vyčerpaným myšlenkovým obrozenectvím a mezi okruhem vědců kolem Masaryka, usilujících o překonání národního ekonomického, politického a kulturního izolacionismu a napojení na západní kulturu. Jak se již k té době vyjádřil i náš spisovatel Viktor Dyk: „Místo moře máme několik rybníků; jsou v nich kapři, velicí a zdatní, ale kapři v rybnících našich mají trochu bahnitou chuť“. (Konec Hackenschmidův, úvod 2. vydání, str. 3.) Stejný autor je ale zároveň i tvůrcem básně „Země mluví“, se známým „Opustíš – li mne, nezahynu, opustíš – li mne, zahyneš!“, varující před kosmopolitismem. Rozpornost doby. Rozdělila celou českou společnost; na ty, kteří usilovali a dodnes usilují o co nejužší kontakt se západní kulturou a rádi by se stali její nedílnou součástí a na ty, pro které je i nadále zdrojem uměleckých podnětů vlastní národní realita a touto svou specifickou národní notou chtějí i přispět k obohacení světové kultury. A toto rozpolcení ještě vzrostlo v období 1. republiky, orientované ve vnitřní i zahraniční politice na náš tehdejší vzor – Francii. Kdo tam nějakou dobu nepobyl, nebyl ani hoden pozornosti. A není náhodou, že tato touha po světovosti, zejména u pražských umělců již tehdy narazila na odpor. Začal se kritizovat tzv. Pragocentrismus, pro který venkov nic neznamená, kde se jen v oblíbených pražských kavárnách shlíží v západní kultuře, ale ta vlastní jej nezajímá. Již v roce 1928 dochází z podnětu filosofa a sociologa J. L. Fischera, prostřednictvím Osvětového svazu ve Kdyni na Domažlicku k zorganizování ankety o regionalismu, které se účastnily i naše tehdejší vědecké autority, jako byl filosof E. Rádl, sociolog E. Chalupný a další. Závěry z ní? Proti rozbujelému Pragocentrismu, stavícímu se přezíravě a podcenivě proti regionům a na straně druhé proti netečnému provincionalismu a lokálnímu patriotismu byla zdůrazněna – v zájmu celého národního celku – myšlenka nezbytné spolupráce obou. Celku k částem, centra s regiony. Podle J. L. Fischera je regionalismus demokracie, domyšlená kulturně.
A pak že se historie neopakuje, jak ukazuje i dnešní situace u nás! Po pádu reálného socialismu s jeho kolektivismem a etatismem nastal ve jménu neoliberalismu po roce 1989 čas individualismu, hodnocení člověka podle jeho dosažené kariérní úspěšnosti a množství peněz. Elitářské teorie se znovu vrátily.
Co ale s „těmi ostatními?“
Ta nešťastná Velká francouzská revoluce s její rovností všech občanů před zákonem a později i ve volbách. Vždyť je to vůči té naší společenské elitě – jediné nositelce společenského pokroku a společenského bohatství nespravedlivé a ponižující! – trpce si na ni stěžují někteří obhájci neoliberalismu – a to se ještě v minulosti našel troufalec, jako byl třeba Marx, který to viděl opačně a za tvůrce bohatství – zisku jako nadhodnoty pracovní síly označil ten nemajetný, nevzdělaný proletariát – dokládají. A dnes? Vždyť přece v období přechodu společnosti k robotizaci a umělé inteligenci ještě více stoupá význam inteligence, vědy a techniky – přesvědčují. Jistě – to žádný soudný člověk popírat nemůže. Ale co bude s „těmi ostatními“ v době, kdy bude docházet k převratným změnám v požadavcích na kvalifikační strukturu pracovní síly? – ptáme se. Ale to přece není naše starost – musí se přizpůsobit. Každý je přece především zodpovědný sám za sebe – odpovídají, aniž by brali v úvahu individuální rozdíly ve schopnostech a dovednostech lidí a rozdílných možnostech míst, kde žijí. Bernard Bolzano (1781 . 1848) filosof, matematik, katolický kněz, pronásledovaný katolickou církví i státem za své názory, považující za nejvyšší mravní zákon obecné blaho, ve své Řeči vzdělávací píše: "Jest žádoucno, abychom kromě dědičného šlechtictví uvedli ještě pojem šlechtictví jiného, šlechtictví ducha ...Šlechtictví ducha má být přiřčeno člověku tehdáž, je . li jisto, že nepečuje pouze a výhradně o sebe, že nevztahuje všeho ve svůj prospěch pouze a výhradně o sebe, ale že žije a působí i pro blaho jiných". Co místo lhostejnosti k budoucímu osudu „těch ostatních“ uskutečnit zase návrat k polozapomenuté myšlence prvorepublikového permanentního vzdělávání dospělých, jako jedné z možných forem adaptace na tyto změny? Jaká plodná možnost spolupráce by se tím naší zapouzdřené inteligenci a celé Pražské kavárně otevřela!
Nynější pokračující odcizení jednoho člověka od druhého, jedné socioprofesionální skupiny od druhé není jen důsledkem minulé socialistické etapy. Je spíše projevem deformace demokracie, redukce lidství a morálky jen na zbožněpeněžní vztahy. Za příklad nám pak může posloužit i nedávné divadélko s výměnou ministra kultury a odvolání pana Fajta z funkce generálního ředitele Národní galerie.
Výměna ministra kultury pana Staňka za pana Zaorálka – s trapnou mezihrou osoby pana Šmardy odhalila obecnější problém kultury; nejen absenci kulturní politiky státu, ale i dlouhotrvajícím podceněním resortu kultury při schvalování státního rozpočtu a navíc – současnou politickou krizi ČSSD. Důsledky jsou známé: nepřiměřeně nízké platy zaměstnanců kultury ve vztahu k jiným resortům. Teprve konflikt ministra kultury pana Staňka s panem Fajtem (mimo olomoucký případ) vynesl na veřejnost různé problémy: vztah ministerstva kultury ke svým příspěvkovým organizacím a určování výše platů jejich ředitelů. Pravda, pan Fajt vyjádřil svou nespokojenost se svým finančním hodnocením svérázným způsobem, odporujícím platným předpisům. Bylo povinností ministra kultury proti tomu zakročit. Jmenovaný byl jistě při nástupu do své funkce seznámen nejen s rozsahem své zodpovědnosti, ale i s výší svého platu. Organizovaný povyk některých umělců a novinářů, zaměřený proti ministru kultury Staňkovi byl nepřiměřený a nespravedlivý. Jediný z politiků, Miloš Zeman se jej otevřeně zastal! Důvod? Jakmile se začnou srovnávat platy našich význačných pracovníků kultury a umělců se západními zeměmi, bez ohledu na dosavadní rozdílnost jejich ekonomik – vzniká konflikt. Vysloví – li navíc tento požadavek stejného platu, jako v podobných institucích západních zemí osoba, známá svým nadměrným sebevědomím a neustálým zdůrazňováním svých mezinárodních galerijních zkušeností – byť ve jménu vyhlašované snahy po pozvednutí úrovně Národní galerie na úroveň, obvyklou v západních zemích – vzbuzuje averzi. Co kdyby stejným způsobem postupovaly i jiné resorty a jiní ředitelé příspěvkových organizací? Tento konflikt vyostřila i organizovaná petice některých našich umělců a zahraničních galeristů, odsuzujících propuštění pana Fajta. Umělci, tato veřejným míněním respektovaná socioprofesionální skupina, vyplňující svými nabízenými službami nezanedbatelnou část volného času zejména městského obyvatelstva a svou aktivní účastí ve všech našich médiích mají velký přímý i zprostředkovaný vliv na politiku a vytváření veřejného mínění. Toho si bylo vědomé i vedení ČSSD a v čase, ve kterém docházelo k poklesu jejích volebních preferencí, se tohoto vzniklého konfliktu zaleklo. Byl to obyčejný lidský strach, vycházející z pudu sebezáchovy, který je vedl k odvolání vlastního ministra kultury. V roli hasiče konfliktu pak nastoupil nový ministr, pan Zaorálek. Bystře pochopil, co je hlavním problémem kulturních institucí: Nikoli okamžité uspokojení Fajtových vysokých finančních osobních a resortních požadavků, ale nízké platy tisíců zaměstnanců v různých kulturních zařízeních, jak v Praze, tak i v regionech. Ty netvoří – jak víme, jen pražské umělecké instituce a umělci, starajících se jen o své. Nic jiného je nezajímá. To dávné „Národ sobě“ již dávno u mnohých z nich neplatí. Na základě zkušeností z modelu řízení kultury v Německé spolkové republice pak pan Zaorálek pochopil nutnost decentralizace kultury. Blíže k nižším správním celkům a občanům. Tedy to, co již navrhovaly výsledky ankety o regionalismu, iniciované v roce 1928 sociologem J. L. Fischerem.
Jistě je jen shoda okolností (?), že se krátce po tomto konfliktu ČSSD s živým uměním a panem Fajtem setkal v Karlových Varech premiér pan Babiš s vedoucími funkcionáři a zavázal se nalézt ve státním rozpočtu finanční částku 580 milionů Kč na renovaci hotelu Thermal a jeho koupaliště. S podotknutím, že je to zapotřebí i ke zdárnému konání mezinárodního filmového festivalu. (Ten lišák – ví, jak na ně!)
