Poněkud trpká příchuť vzpomínky na upálení Mistra Jana Husa

Zdá se, že ani letos nebude 600sté výročí upálení Mistra Jana Husa kostnickým koncilem ničím jiným, než (jako obvykle) opakováním rozdílnosti názorů na hodnocení jeho osobnosti a doby, ve které žil.

     Katolickou stranou bylo po staletí učení Husovo a husitská revoluce chápáno jako kacířské. Ale již značná část doby českého obrození 19. století pod vlivem Velké francouzské revoluce a romantizmu směřovala k rehabilitaci jeho osobnosti. Jako příklad boje českého národa o svou existenci v tomto středoevropském prostoru, usilujícího o vymanění z nadvlády Habsburků a katolického Říma, charakterizované tzv. sepětím oltáře a trůnu. I proto se stal Masarykův postoj k těmto událostem pro katolickou církev nepřijatelným. U Jana Husa, Komenského a našich dalších význačných osobností vysoce hodnotil jejich mravní odpovědnost a smysl pro poznanou pravdu, bez ohledu na následky.

     Když koncem roku 1918, krátce po vyhlášení 1. československé republiky táhl pražský dav k Staroměstskému náměstí, provolával hesla, jako např. „pryč od Říma“ a pak na něm strhl mariánský sloup, postavený v pobělohorské době baroka – pro něj jeden ze symbolů sepětí habsburské moci s katolickou církví – signalizovalo to již i nástup nové doby. Tehdejší pražský arcibiskup, hrabě Pavel Huyn, působící předtím v brněnské diecézi, se tak této demonstrace vylekal, že rychle opustil naši zem a uprchl do Německa. Byl to čas konce nadvlády katolické církve na celé kulturně politické dění u nás. I vznik Církve československé (husitské), založené v roce 1920 reformními kněžími katolické církve byl jedním z důsledků i výsledků tehdejší doby.

     Republika – Národ – to byla nová hesla, rezonující v podstatné části české veřejnosti. Mnozí spisovatelé, výtvarníci, hudebníci i nadále navazovali na díla mnoha českých umělců 2. poloviny 19. století, nesená na vlně českého nacionalizmu. Vraceli se tak do naší dávné minulosti a někdy ji dokonce – jako tomu bylo v případě Královéhradeckého a Zelenohorského rukopisu falšovali či v duchu romantizmu idealizovali. Ale v hodnocení osobnosti Mistra Jana Husa a husitské revoluce se i v období 1. republiky ze strany katolické církve nic nezměnilo. Nadále zůstával kacířem a husitská revoluce jako zavrženíhodná etapa našich českých dějin. V tomto duchu se v katolických kněžských seminářích zaměřovala i výchova budoucích kněží.

     Po roce 1948, za vlády Komunistické strany Československa došlo ke konfiskaci majetku katolické církve, byly rozpuštěny kláštery, pozavíráno a popraveno mnoho kněží a věřících katolické církve. Z Jana Husa a husitských revolucionářů se především stali jen boží bojovníci v náboženském hávu za sociální spravedlnost a komunisté sami se prohlásili za dědice husitských tradic. Známý český filmový režisér jim k tomu v padesátých letech ochotně natočil i patřičnou filmovou trilogii. Oficiálním náboženstvím se stal marxismus – leninismus a ateismus jako projev společenského pokroku.

     A po roce 1989? Rehabilitace nespravedlivě postižených v komunistických soudních procesech padesátých let, návrat církevního majetku, schváleného těsnou pravicovou většinou – bez ohledu na parlamentní opozici. A znovu se národ rozdělil. Na menšinu těch, kteří tento způsob návratu – restituci majetku církve schvalují a většinu těch, kteří tento její způsob odmítají. Tak jak to vlastně v tehdejší středověké společnosti bylo, o co tehdy šlo a o co jde i dnes? Připomeňme si jen některé uzlové body tehdejší naší historie...

     Jak je dnes mnoha historiky, zabývajícími se obdobím dějin husitství zdůrazňováno, nelze tuto dobu hodnotit bez událostí, probíhajících v celé tehdejší Evropě. Ani bez pochopení, že zárodky stoupajícího společenského napětí se rodily daleko dříve před samotným vypuknutím husitských bouří. V Anglii to byl Jan Viklef (John Wycliff, 1320 – 1384), teolog oxfordské univerzity, jehož názory silně ovlivnily Jana Husa a jeho přívržence. Hlásal, že církev by neměla vlastnit pozemské statky, že jediným zdrojem víry a pravdy by mělo být jen Písmo svaté. Odmítal božský původ papežství, zavrhoval odpustky, uctívání obrazů, světskou vládu církve. Církev by se měla řídit příkladem prvních křesťanů, kteří žili v chudobě. Oslava Krista by měla probíhat bez lidských přívěsků, které na ně papežové v průběhu staletí navěsili, jako byl např. celibát, zařazení očistce mezi nebe a peklo, atd. Jeho učení se brzy rozšířilo do celé Evropy prostřednictvím studentů, kteří na této univerzitě studovali i jeho latinsky opisovaných pojednání. Dostaly se i do rukou Jana Husa a jiných mistrů Univerzity Karlovy v Praze.

     Ale již dávno před učením Viklefa a vládou Karla IV. vznikaly ve Francii různé sekty, odklánějící se od oficiálního učení katolické církve v čele s papežem; Valdenští, Albigenští – Kataři, Lollandi, Flagelanti - Kajícníci. Jejich zástupy táhly krajinami Evropy, včetně Království českého, varovali před příchodem Antikrista, který ovládne tuto zem. Na znamení lítosti a pokání nad zkažeností tohoto světa mrskali metlami svá holá záda. I u nás se stále otevřeněji projevuje nespokojenost s celkovým stavem společnosti. Jedním z těchto nespokojenců u nás byl i Jan Milíč z Kroměříže, význačný pražský kazatel a karatel všech společenských zlořádů. Karla IV., krále českého (1316 – 1378) veřejně označuje jako Antikrista. To pro jeho přílišnou snahu, projevenou při ochraně a rozšiřování královského lucemburského rodového majetku, úzkou spolupráci s papežem, sídlícím tehdy ve francouzském Avignonu, až chorobném shromažďování relikvií svatých z celého světa. Jan Milíč vězněn, předvolán k papeži, umírá v v jeho sídle. (Kardinál Perre de Rossiére – budoucí papež Klement VI. se stal vychovatelem mladého Karla u pařížského královského dvora, kam byl vyslán svým otcem Janem Lucemburským již ve svých sedmi letech. Při křtu obdržel jméno Václav, při biřmování dostal jméno Karel po francouzském králi Karlu Sličném, který se stal jeho kmotrem. )

     Na českou morálně politickou scénu tehdy nastupovali noví kritikové církevních a světských poměrů; Tomáš ze Štítného, po smrti Karla IV. Petr Chelčický a mnozí jiní bezejmenní, kritizující odpustky jako způsob obohacování církve a ožebračování chudých. ( V Čechách a na Moravě tato tehdy vlastnila kolem 30 % veškeré půdy). Jejich kritika nacházela odezvu zejména u chudší šlechty, která často přicházela o své majetky, zabírané vyšší šlechtou. O její mocenské síle svědčí, že si dovolila odmítnout i Karla IV. Majestas Carolina - jeho návrh na úpravu vztahů mezi králem a vyšší šlechtou. Z řad této nižší šlcchty se někdy stávali lapkové – živili se loupežemi, ohrožovali obchodní cesty, nebo se dávali najímat jako žoldnéři v cizích vojenských službách. Patřil mezi ně i Jan Žižka.To byl i jeden z důvodů, proč se tato stala – vedle některých českých měst – materiální i duchovní oporou narůstající nespokojenosti lidí. Již několik měsíců po smrti Husově se projevila i ve” Stížném listu české a moravské šlechty, zaslaném kostnickému koncilu”, nesouhlasícím s upálením Mistra Jana Husa. Byla to tehdy z jejich strany odvážná, otevřená kritika evropské moci.

     Ve Stížném listu se poukazuje, že Jan Hus byl muž dobrý, spravedlivý i pověsti chvalně zachovalý a osvědčený. Vyvrací pomluvy jeho žalobníků z řad vysoké církevní hierarchie a bývalých jeho přátel na Karlově univerzitě, svědčících na kostnickém koncilu proti němu. Připojeno je 452 podpisů s pečetěmi. Marně – za rok poté byl rovněž na stejném místě upálen na hranici i Jeroným Pražský, přítel Husův.

     Sotva zemřel Karel IV., postavili se do čela římskokatolické církve dva papežové, bojující mezi sebou o své privilegované postavení. Znovu byla oživena myšlenka konciliarizmu – snaha řešit otázku volby papeže a nejzávažnější otázky církve kolektivní cestou, cestou svolávání koncilů. Bylo rozhodnuto svolat kostnický koncil (1414 – 1418) s úkolem ukončit nejen papežské schizma, ale vypořádat se i s odstředivými tendencemi různých (podle koncilu) kacířů, ohrožujících evropskou jednotu církve. Jedním z nich byl i Jan Hus. Proto i kostnický koncil ustanovil do čela církve jednoho papeže, Martina V., proto i odsoudil Viklefovo i Husovo učení jako kacířské. Když se jej Jan Hus nechtěl zříci, byl taky jako kacíř odsouzen upálením na hranici. Stalo se tak 6. července roku 1415.

     Pravda – byly to i jiné důvody, urychlující blížící se krizi naší společnosti. Již za vlády Karla IV. dorazil z Evropy do Čech a Moravy mor – černá smrt. Epidemie, cyklicky postihující naše země až do 18. století, jak o tom svědčí četné barokní morové sloupy v našich městech a bývalých panstvích. Jeho následkem došlo nejen ke značnému úbytku obyvatelstva, ale zasáhl i celé duchovní společenské klima. Hrůza, strach, panika, vyplývající z poznání, že neexistují žádné prostředky jak jim zabránit, posilovaly chiliastické myšlenky (chilios – řecky tisíc). Proto jen lítostí a pokáním lze zachránit svou duši a celou společnost. Byly to i doložené roky neúrody u nás ve dvacátých a třicátých letech 15. století, spojené se zhoršením klimatických podmínek. Ztížily zásobování vojsk za pochodu, drancovalo se kde se dalo, bez ohledu na jeho příslušnost. Vojska musela jíst, koně žrát. Celkovou hospodářskou situaci zhoršovala i klesající těžba stříbra v Kutné Hoře, na které byla založena mezinárodní směnitelnost pražského groše.

     Snahy po obnovení jednoty Svaté říše římské bylo tedy nakonec pod vedením krále Zikmunda na kostnickém koncilu dosaženo. Ale za jakou cenu? Cenu čtyř křížových výprav proti kacířským Čechům a Moravanům, hospodářského rozvratu, militarizace a následném vyčerpání hmotných i duchovních sil země. Ze strany radikálních Husitů upalování osob katolických protivníků, vypalování klášterů a kostelů, ničení zlatého a stříbrného bohoslužebného nádobí, zlatem a stříbrem vyšívaných ornátů, pálení iluminovaných knih, obrazů – všeho, co podle nich odvádělo od skutečné vnitřní zbožnosti a lásky ke Kristu. To vše ve jménu Písma, které praví: “Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství všech věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž jsou ve vodách v podzemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Neb já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří nenávidí mne. ( Mojžíš, Deutoronomium, kap.5 - 8,9.) ( Tak se k nám tehdy zase po staletích navrátilo to, co v byzantské východní křesťanské říši probíhalo již v období let 730 – 842 – ikonoklasmus, ničení obrazů a jiných církevních věcí, ve jménu stejného ustanovení Starého zákona. (A totéž nyní činí radikální islamisté, odvolávající se na učení Muhammadovo, které vycházelo i ze židovského a křesťanského učení. Pak že se historie neopakuje!)

     Proti představám kostnického koncilu na ukončení rozvratu církve a obnovení její jednoty byla postavena koncepce husitská, jejíž program byl vyjádřen ve čtyřech artikulích pražských:

1. Aby mohlo být slovo Boží v království českém svobodně a bez překážky křesťanskými kněžími zvěstováno a hlásáno

2. Aby se mohla velebná svátost pod obojí způsobou podávat, pokud tomu nebrání smrtelný hřích.

3. Aby přestalo světské panování kněží nad velkými majetky,neboť se to příčí přikázání Kristovu, aby nechali toto panování světským pánům, kterým to náleží.

4. Aby byly všechny smrtelné hříchy, ať jde o kohokoli, trestány.

     Došlo tak ke střetu dvou neslučitelných představ, jakými prostředky a metodami odvrátit blížící se společenský kolaps. Návrat k prostému životu prvních křesťanů, jeden z požadavků husitských radikálů, spojený s odevzdáním církevního majetku do rukou světských pánů byl chápán jako utopie a nebezpečný precedens.

      A jak tomu bylo na Moravě?

     Počet podpisů moravské šlechty ve Stížném listu kostnickému koncilu proti upálení M. Jana Husa ukazuje, že ani Morava nestála stranou v podpoře husitského hnutí. Nachází se v nich i jméno moravského hejtmana Lacka z Kravař, přívržence Husova. Ale proti jeho přívržencům stál na Moravě nesmlouvavý olomoucký biskup Jan Železný (+1430), který osobně vedl protihusitská vojska proti nim. Vždyť v držení Husitů byl tehdy na jihovýchodě Moravy i Uherský Ostroh, zrovna tak Tovačov. Ve Vyškově, ve Slavkovu mezi oběma stranami probíhaly boje. Husitská vojska dobyla v roce 1424 Mikulov, Podivín, Břeclav, Valtice.

     Vavřinec z Březové, současník Husův, autor Husitské kroniky popisuje na str. 214 založení nového Tábora na Moravě takto:”Rovněž téhož roku, totiž 1421 v měsíci únoru začal se na Moravě nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy, ve vsi řečené Nedakonice blízko Strážnice. A tito Táboři, totiž sedláci s některými kněžími a spolu s panoši, obsadivše klášter Velehrad upálili opata samého sedmého s klášterem a přemnohými knihami.Proto olomoucký biskup a páni s moravskými městy z obavy, kdyby Táboři zesílili, aby neutrpěli nesnesitelné škody jako v Království českém, vytáhli všichni s Rakušany do pole dobýt ostrova; a když učinili útok na ostrov, byli zabiti mnozí z Rakušanů a olomouckých měšťanů. A když se proto spolu povadili, zapálili boudy a opustili pole. Toho ostrova se pokusili zmocniti také Uhři, ale byvše odraženi, nechali toho. A byli na tom ostrově krvežízniví kněží, kteří jako laikové bradatí, bez tonzury, brali na sebe brnění a sloužíce mši nezachovávali církevní řád, nýbrž ve vlastním oděvu, pomodlivše se Otčenáš, posvěcovali;a z nich nejvyšší byli dva, tovaryši Bedřich a Tomáš z Vizovic”. Ves Nedakonice tehdy patřila pod panství cisterciáckého kláštera Velehradu. Nelze pochybovat o tom, že Nedakonice, jeden z opěrných bodů Husitů na Moravě, sehrávaly v té době důležitou roli, jako vůbec celá jihovýchodní Morava. Vždyť ze Strážnice pocházel i Bedřich ze Strážnice (+1459), pozdější hejtman táborského bratrstva. Ale jak se uvádí v Poznámkách ke kronice Vavřince z Březové, po porážce husitských vojsk se rychle obrátil na vítěznou stranu a před smrtí se z něj zase stal bohatý pán.

     Nebylo náhodou, že jihovýchodní Morava se stala i po porážce husitské revoluce jednou z důležitých základen činnosti Jednoty bratrské, jejímž duchovním otcem byl Petr Chelčický. Zejména poté, co došlo v Čechách k jejímu pronásledování a těžiště její činnosti se přesunulo na Moravu. Kralická tiskárna, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský, zvolený biskup Jednoty bratrské – ti všichni a mnozí jiní bezejmenní tehdy poznamenali duchovní život Moravy.

     Že i po vojenské porážce této “búře” (jak bylo tehdy husitské hnutí nazýváno), se i nadále kališníky v Čechách a na Moravě slavil den upálení M. Jana Husa jako svátek, o tom svědčí i jednání tridentského koncilu (1545 - 1563 ), kterého se účastnil i tehdejší pražský arcibiskup Brus. Na výtku, která na tomto koncilu zazněla, proč se doposud tento svátek kacíře Jana Husa v Čechách a na Moravě slaví, odpověděl, že je slaven více lidem, než kněžími podobojí, že zanikne, neboť se slaví v době žní, kdy mají lidé napilno. A opravdu – svátek M. Jana Husa byl již v následující době lidem zapomenut a z kalendáře vymazán. Nejen z kalendáře, ale i z myslí většiny lidí Čech a Moravy.

     V období 1. republiky, pod vlivem vlastenecké astmosféry a radosti z dosažené samostatnosti se znovu obnovovala vzpomínka na upálení Mistra Jana Husa – zejména u členů liberálních politických stran, jejichž příslušníky byli ponejvíce vlastenečtí učitelé a jiná městská a vesnická intelligence. Ve večerních hodinách dne 6. července se v celé republice konaly v přírodě vzpomínkové oslavy, organizovalo stavění hranic a jejich pálení. Za účasti lidu se vzpomínalo jeho mučednické smrti, recitovaly se básně, hrála hudba. Často píseň “Hranice vzplála, tam na břehu Rýna”: “Hranice vzplála, tam na břehu Rýna,/na ní umírá dálné vlasti syn - /a vůkol něho kacíře, proklíná/ temnoty vášeň, velebíc svůj čin - /a vy se ptáte, kdo v těch plamenech?/Toť Mistr Jan – toť nejslavnější Čech/” … atd Hlavním organizátorem prvorepublikových vzpomínkových oslav bývala často organizace Sokola, hlásící se k národním husitským tradicím Jednu takovou vzpomínku na tento den nám popisuje v knize “Milotice, 1431 – 1945”, str. 109 milotický občan, věřící a muzikant Josef Krist. V roce 1936 odvážel z ratíškovického lesa Doubrava svým povozem do Milotic dříví. Když vyjel z ratíškovického údolí na kopec Náklo, naskytnul se mu nečekaný obraz. Všude na stráních Bílých Karpat i Chřibů hořely na počest M. Jana Husa ohně – vatry.

     Nový pohled katolické církve na Mistra Jana Husa

     Teprve II. vatikánský koncil (1962 – 1965), z iniciativy papeže Jana XXIII., za účasti zástupců protestantů a pravoslaví otevřel i pro katolickou církev prostor k řešení nahromaděných naléhavých otázek, vyplývajícími z rozvoje vědy a technologických změn ve světě, rostoucího vlivu liberálních a socialistických teorií na úbytek katolických věřících v celém světě. Vyústil v myšlenku tzv. aggiornamenta – potřeby změny politiky katolické církve nejen ve vnitřním životě, ale i směrem k celé společnosti. Konkrétním projevem této změny se stala i myšlenka ekumenizmu – nutnosti spolupráce se všemi křesťanskými církvemi. Podle tradice vyjádřil papež Jan XXIII., stolící u otevřeného okna vatikánského paláce tuto potřebu změny takto: “Chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku, a oni se zase mohli dívat dovniř”.

     Tento koncil otevřel cestu i budoucímu papeži Janu Pavlu II., který ze své iniciativy v roce 1999 svolal Římské mezinárodní kolokvium o Mistru Janu Husovi. Na něm se jménem katolické církve omluvil za jeho smrt. Z kacíře se tak po staletích stal reformátor. Kritikové tohoto aktu namítají, že omluva nestačí a požadují zaujetí konkrétního stanoviska katolické církve k obsahu Husova učení – v čem tehdy měl pravdu a v čem byl dobou překonán.

     Ve snaze katolické církve po obnovení důvěry v její duchovního poslání ve společnosti pak pokračuje nově zvolený římský papež v roce 2013 – papež František. Jeho vzorem se stal sv. František z Asssi s jeho duchem křesťanské pokory, příkladného vztahu a úcty k lidské chudobě a láska ke tvorům přírody. Papežovo prohlášení, že chce chudou církev a církev pro chudé lidi, vzbudilo rozruch nejen u křesťanů, ale i u atheistů, neboť si nedovedou představit v katolické církvi uplatnění této myšlenky v praxi. Ve svém Evangeliu radosti, vydaném koncem roku 2013, vyzývá k nové etapě evangelizace katolické církve. Připomeňme zde jen jeho část, nazvanou “Ne nové idiolatrii (zbožnění) peněz!”, kde v článku 55 -56 provádí zdrcující kritiku dnešního kapitalismu ve světě, podobnou, jakou již provedl Karel Marx v polovině 19. století ve svém Kapitálu. Rozdíl mezi oběma pojetími je ovšem zásadní; zatím co Karel Marx hlásal jeho odstranění i cestou násilí, papež František vyzývá ke zmírnění jeho rozporů cestou nenásilnou, změnou myšlení vlastníků tohoto kapitálu, cestou jejich návratu k evangelickým pramenům, hlásáním učení Ježíše a jeho apoštolů o chování bohatých vůči chudým. Lze toho dosáhnout v dnešní době devastace duchovních hodnot, předznamenávajících celou naši euroamerickou civilizaci, ve které se stále více hovoří o jejím kolapsu, po kterém by měl přijít nový začátek, tak, jak si to již představovali středověcí chiliasté? A navíc – ne všichni církevní hodnostáři s papežovými myšlenkami souhlasí. Plná rehabilitace Husova učení, hlásaného v pozdně středověké společnosti je tak paradoxně závislá na tom, nakolik se dnes nynějšímu papeži a jeho příznivcům podaří realizovat představy o nové evangelizaci katolické církve v praxi.

Miroslav Dekař