Kouzelné slovo svoboda a peníze

Taky se díváš na to dnešní handrkování světových i našich politických elit o moc a přístup ke státní kase a nevěřícně nad tím kroutíš hlavou? Nejsi sám. Vždyť se tomu děje zrovna tak v Trumpově Americe, Putinově Rusku, i u nás. 

      Ubohý volič, tento středobod zájmu všech politických stran, majících hájit zájmy jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva! Komu věřit, komu nevěřit? Vystaven vlivu tištěných a elektronických médií, klamán v každém předvolebním mumraji, slibujícím mu modré z nebe. Politiky přesvědčován, že mají na mysli především blaho lidu, že uznávají – jak je i zakotveno v mnoha demokratických ústavách, že lid je suverénem politické moci. Sliby jsou chyby! Zrovna tak se v nedávné době rozplynul i starý Marxův sen o tom, že to bude proletariát, který se stane hrobařem kapitalizmu a pomůže nastolit spravedlivější společnost a jiné sociální teorie, které neobstály ve zkoušce času. Vítězství liberalizmu u nás po roce 1989, privatizace komunisty zestátněného majetku zase povýšilo svobodu a peníze v rukou soukromníků a rukou finančního, průmyslového a obchodního kapitálu na jediný smysluplný, pevný bod lidské existence. Peníze jako prostředek směny, peníze jako měřítko cen veškerého zboží, včetně toho lidského, ale především peníze jako rozhodující měřítko hodnocení úspěšnosti či neúspěšnosti života lidského jedince podle jejich dosaženého množství. To biblické starozákonní zlaté tele dnes zamotalo hlavu drtivé většině lidstva. Od uklízeče městských odpadků až po umělce, politiky, bankéře. Jakou mají šanci vůči této prastaré touze lidstva po jejich vlastnění hlásané duchovní ideály, jako je láska k bližnímu a jiné morální zásady, obsažené i v Desateru? Může na tom něco změnit hlásání evangelia, jejich kritika Williamem Shakespearem či svobodná diskuse na půdě Parlamentu?  

      Ta svoboda! V systému liberální demokracie není frekventovanějšího slova! Je to pochopitelné i u nás, v zemi, která nedávno prošla školou sovětského systému, ve kterém to, co je pravda a co lež určoval jedině nejvyšší orgán komunistické strany a každý odlišný názor individua byl chápán jako projev nepohodlný a trestuhodný. To je i jeden z důvodů, proč jsou i dnes naši vědečtí, umělečtí a vůbec tvůrčí pracovníci tak alergičtí na sebemenší podezření návratu ke starému přežilému direktivnímu systému tzv. reálného socializmu, omezujícího rozvoj a tvůrčí činnost individua. Často pak přímo, aktivně vstupují i do politiky – ne vždy ku prospěchu celého národa. 

     Když nedávno na televizním kanálu Barrandov, v televizní diskusi vystoupil známý výtvarný umělec profesor Knížák, vyjádřil v ní názor – shodný s mnoha našimi intelektuály – že přece jednou musí u nás skončit naivní politická představa, podle níž by se každý nekompetentní, věci neznalý plebejec mohl v referendu, jako jednom z prostředků přímé demokracie vyjadřovat k závažným otázkám naší vnitřní a zahraniční politiky. Vyjadřoval tím nejen názory podstatné části své socioprofesionální skupiny, ale zároveň i názory pravicové části našeho politického spektra. Všechny ty, kteří odmítají návrhy na uspořádání referend, zejména v otázkách naší zahraniční politiky, prosazované Okamurovou Stranou práv občanů a KSČM, chápanou jako nebezpečí pro tradiční pojetí parlamentní demokracie a nazýváno extremistickým. Ale toto odmítání je – ať již právem či neprávem většinou našich voličů spíše chápáno jako záměrné odmítání chyb, ke kterým u nás od roku 1989 došlo, jak ukázaly i poslední výsledky parlamentních voleb, ve kterých tradiční levicové i pravicové strany utrpěly porážku a zvítězilo Babišovo Hnutí. Přitom existuje dost dokladů, že na těchto vážných chybách, umožňujících nebývalou korupci, se svým dílem spolupodílely i všechny tři sloupy naší parlamentní demokracie, moc zákonná, výkonná i soudní.  

      Ale nemá snad profesor Knížák pravdu, když varuje před lehkomyslným přístupem k přijetí zákona o referendu? Vždyť i naše nedávné dějiny z období nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu se staly názorným svědectvím úspěšné manipulace s vědomím širokých vrstev německého kulturního národa ve jménu boje proti neschopné demokratické administrativě státu a ve jménu boje za prosazení pořádku a prosperity pod vedením silného vůdce a jeho postupnou proměnu v národ fanatiků. K jakým důsledkům to vedlo – víme. Ale i dnes – jako tehdy v celé Evropě – narůstá nespokojenost lidí se způsobem integrace mnohonárodnostních států Evropy ze strany bruselské administrativy či řešením  přistěhovalectví. Projevuje se vznikem nových politických stran a hnutí, žádajících buď určité reformy EU, nebo dokonce vystoupení z tohoto svazku. Lze je ale z těchto důvodů nazývat stranami extrémistickými, jak to u nás činí naše některé pravicové politické strany, pasující se za jediné zastánce demokracie? Není již trochu pozdě na ohlašovanou reformu Evropské unie – ostatně neurčitou a mlhavou?  

  
      Ta nedůvěra části naší inteligence, varující před nekritickou, zidealizovanou „moudrostí lidu“, jak se projevila i v názorech profesora Knížáka je tedy do značné míry oprávněná. Svým způsobem k tomu přispěly i některé teorie autorů, zabývajících se – zejména od druhé poloviny 19. století, pod vlivem bouřlivě se rozvíjející průmyslové revoluce ve světě jejich vlivem i na změnu myšlení a jednání lidí. Např. teorie Wilfreda Pareta (1848 – 1941) o koloběhu elit,  Ortegy y Gasseta (1883 – 1955), s jeho teorií vzniku tzv. průměrného, netvořivého, konzumentního člověka jako plodu této průmyslové revoluce či Le Bonovy teorie (1848 – 1931) s jeho dílem „Psychologie davu“. Silně ovlivnily i podstatnou část naší inteligence a upevnily je v názoru, že jedině elity jsou povolány k vládnutí a posílily jejich přezíravý vztah k lidem nižšího sociálního statusu, včetně jejich vzdělání. Nic nového pod sluncem! Tento přezíravý pohled na toho „průměrného člověka“ (kterého si plete s davem) probleskuje již i v knize Heleny Koželuhové, starší sestry Karla a Josefa Čapkových v její knize „Čapci očima rodiny“, kde na straně 139 k tomu píše: „Politika není promlouvání k člověku, jak si myslel chudák Karel, ale k davu a jeho nejtemnějším pudům. Někdy je dav jen spojení vlastních slabostí, ale většinou závisti, nenávisti, chtivosti a zbabělosti, třeba jinak hodných lidí. Dav hledá hrdinu, totiž vůdce, který se nebojí a dá se jím vést kamkoli, i tam, kam by sám nešel … Skončila doba optimizmu a víry v člověka a pokrok … Lidstvo se neumoudřilo a neumoudří. Nastalo období stěhování škatulí a lidí i hodnot“. Autorka měla na mysli především období od roku 1937, po smrti Masaryka, přes mnichovskou zradu našich západních spojenců, až po březen roku 1939 – obsazení naší země nacistickými vojsky a ustavení protektorátu Čechy a Morava – Böhmen und Mähren, se smrtí obou jejich bratří. Jistě – proti tomuto chmurnému pohledu autorky na chování našich lidí v této době můžeme postavit skutečnost protifašistického odporu části našeho obyvatelstva v průběhu okupace a počet obětí, ale na straně druhé i nemalou část aktivní či pasivní kolaborace národa s nacisty, včetně mnoha našich tehdejších význačných politiků a umělců. Jak víme – generalizace, zjednodušené zobecňování jevů, vytržených ze souvislostí je dodneška oblíbenou, deformující metodou mnoha našich veřejných činitelů. 

      A k té dnešní proklamované svobodě? Tu si přece nemohou přivlastňovat jen vědci, umělci a jiné skupiny inteligence. Nepatří jen vědcům, umělcům a jiným příslušníkům inteligence, i když tito jejím nedostatkem nejvíce trpí – na ni mají právo v demokratickém systému i jiné sociální skupiny obyvatelstva. Patří všem sociálním skupinám, bojujících za svá práva důstojně žít. Je permanentním úkolem inteligence, chcete – li elit, nepovažovat se za jediné vyvolené v celé sociální struktuře obyvatelstva. V demokracii, kde má voličský hlas stejnou váhu, potřebuje jeden druhého. Jednota v mnohosti! Je načase, abychom si to všichni v tomto národě uvědomili. Zatím marné volání, jak ukazují současné události. Když prezident Miloš Zeman vystoupil na sjezdu KSČM, vyzýval komunistickou stranu mimo jiné i ke zpytování svědomí za hříchy, kterých se na tomto národě v minulosti tato dopustila a za pokání, které předchází odpuštění. Ve stejném čase – při příležitosti návratu ostatků kardinála Berana do své rodné země, kritizoval ve svém projevu kardinál Duka na půdě katedrály sv. Víta prezidenta Zemana, že dal přednost své účasti na sjezdu KSČM před účastí na tomto církevním shromáždění. Jeho slovům nejvíce tleskali zúčastnění pravicoví politikové a jejich přívrženci, z nichž se někteří přímo v bývalém parlamentu podíleli na prosazení usnesení o způsobu restituce církevního majetku. Katolická církev zase bojující? Ve jménu koho a čeho!  Jako Kristus a jeho apoštolové ve jménu chudých a ponížených, nebo ve jménu českého národa a bohatých? Toť otázka!