Druhá kapitola práce Opovrhovaná i milovaná 3.část

Druhá kapitola práce "Opovrhovaná i milovaná", jejíž epilog zde byl v roce 2014 uveřejněn, nese název "Dechová hudba jako nedílná součást a důsledek politických, ekonomických, a kulturních změn Evropy 19. století".

i)       Návrat ke kapitalismu a jeho vlivu na hudební dění

Globalizace k nám po roce 1989 vtrhla ve jménu nových hesel – Deklarace lidských práv, práva na svobodný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. Je založena Konfederace politických vězňů – politická platforma, sdružující ve svých řadách oběti nespravedlivě pronásledovaných komunistickou stranou. Dochází k jejich rehabilitaci, vzniká 3. protikomunistický odboj a Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 1993 byl za podpory pravicových politických stran přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu, chápající komunistickou stranu jako zločinnou organizaci a tento Ústav se stává předmětem ostrých politických sporů. Na rozdíl od vlády komunistů jsou nyní zase vyzvedáváni ti, kteří bojovali proti fašismu na Západě, odboj jiných, nekomunistických stran a holocaust a tito pravicoví politici zase naopak mlčí o obětech příslušníků komunistického odboje. Rostla vzájemná nevraživost mezi Českým svazem bojovníků za svobodu a Konfederací politických vězňů. Co se najednou po roce 1989 v našem národě objevilo nových protikomunistických hrdinů – stejně, jako po roce1945 protifašistických bojovníků!

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++   

To, po čem toužily mnohé pražské big bítové a rockové skupiny – svobodné vyjadřování tohoto cenzurou omezovaného a zakazovaného hudebního žánru, se stalo po listopadu 1989 skutkem. Mohlo se svobodně kritizovat všechno, co nedávno bylo zakazované.  

Společenské změny, ke kterým u nás po roce 1989 došlo, se staly i hlavní motivací, pružinou pro amatérské dechové kapely, ženoucí je – zrovna tak, jako jiné hudební žánry k nástupu k poloprofesionalizmu, včetně vydávání nových, vlastních nosičů zvuku a obrazu. To jim ale přitom nebránilo, aby i nadále neodvozovaly názvy svých kapel z názvů původních vesnic a měst. A protože po roce 1989 se již naplno projevila zásada, podle níž kdo často nevystupuje v tištěných i elektronických médiích, ten neexistuje vůbec“, brzy vznikla snaha, zrovnoprávnit tento přístup k nim. Ale mezitím vznikly nové, soukromé televizní společnosti s cizím, zahraničním kapitálem. Investice do nich vložené se musí vrátit.

Postupné, záměrné omezování vystupování dechových hudeb v celostátních médiích v devadesátých letech ale již tak neplatilo pro vysílání regionální, např. i pro plzeňský rozhlas. Pracovali v něm dva zkušení hudební redaktoři – Zdeněk Bláha se svými folklorními pořady a Josef Pospíšil pak obstarával pořady s dechovou hudbou. Například ve spolupráci s pivovarem Gambrinus organizoval veřejnou rozhlasovou soutěž dechových hudeb, nazvanou „O plzeňský soudek“ (Gambrinusu), konanou každý měsíc. Ta byla později rozšířená i o účast ze sousedního, blízkého Bavorska, čímž byla umožněno srovnávání nejen kvality, ale i melodické příbuznosti této hudby v obou zemích. To zároveň přispívalo i k navazování přátelství lidí na obou stranách hranic a k častému zvaní našich souborů na různé festivaly a soutěže v Bavorsku. A nejen tam. Tehdy mnohé dechovky procestovaly celou Evropu, včetně Ameriky a Japonska. Velký dechový orchestr plzeňské konzervatoře, vedený jejím profesorem Žůrkem, se takového zájezdu účastnil do družebního japonského města Takasaki a na oplátku dirigent pan Kenichi Kodamo zajížděl do Plzně dirigovat orchestr konzervatoře na jeho veřejných koncertech. (Příloha č. 24, 25) Zrovna tak tehdy uskutečnila zájezd do Japonska Mladá muzika ze Šardic, vedená uměleckým vedoucím Josefem Ištvánkem, nebo z Chodové Plané u Mariánských lázní Chodovarka, atd.

Bohužel, rozvázání pracovního poměru Českého rozhlasu Plzeň s hudebním redaktorem Josefem Pospíšilem, autorem knihy a televizního pořadu Za vesnickými muzikanty, znamenalo na čas zeslabení tohoto procesu. Josef Pospíšil ovšem nadále pokračuje v Plzni v pravidelném měsíčním představování dechových hudeb a příbuzného žánru z celých Čech a Moravy pod názvem  Beze spěchu. Zároveň se svou manželkou Renatou vystupují při různých příležitostech jako harmonikové duo. Jako všichni ostatní, kteří se rozhodli živit hudbou, i oni si založili svou hudební agenturu.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Odsouvání dechové hudby z pořadů celostátního televizního vysílání veřejnoprávní televize dosáhlo v roce 1990 již takového stupně, že nově jmenovaný generální ředitel Dušan Chmelíček chtěl dokonce od 1. 1. 1991 skončit s natáčením nových pořadů s dechovou hudbou. Proti tomu se zvedla ze strany jejích příznivců vlna odporu. V krajích byly organizovány petice, na níž se podepsalo více než 30000 občanů. Byla vytvořena pracovní skupina (Karel Vacek, syn hudebního skladatele Karla Vacka, Stanislav Pěnčík, Miroslav Šik a Miroslav Dekař), která v Parlamentě intervenovala proti tomuto jeho rozhodnutí a vedla jednání s tehdejším poslancem ODS panem Nápravníkem. (Příloha č. 26, 27)

V devadesátých létech 20. století jsme zároveň byli svědky zakládání mnoha regionálních festivalů dechových hudeb. Mimo již známého celostátního Kmochova Kolína to byl i festival v Ratíškovicích, později s mezinárodní účastí. Měl vliv i na vznik obdobné akce v jihočeské Bechyni a také na Kubešovu Soběslav.  

V těchto letech se zároveň objevuje řada regionálních publikací, zabývajících se historií dechových hudeb: Tomáše Hančla Kyjovští Frýbortovci (Gloria Kyjov,1995), Františka Pěchoučka Za vesnickými muzikanty, pojednávající o historii dechových hudeb Přešticka, (Obecní úřad Lužany,1996), Jana Slabáka Můj osud je Moravanka (1997), Stanislava Pěnčíka Když zazpívají křídlovky (2 díly, Břeclav, Moraviapress 1998 a Editio Bärenreiter Praha, 2001), Josefa Pospíšila Za vesnickými muzikanty (Petit, K. Vary, 1999), který zaznamenal osudy kapel od Krušných hor po Šumavu. Na některých těchto publikacích se podílela řada spolupracovníků. V roce 2007 pak vyšla ojedinělá, výpravná publikace Milana Koukala pod názvem Dechovka, snažící se zachytit její vývoj na celém území bývalé Československé republiky. (Slovart, Praha, 2007.)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Významnou roli v organizovaném odporu proti podceňování dechové hudby a jejímu zatlačování médii na periférii kulturních služeb začínal od začátku 90. let 20. století sehrávat Dům kultury v Hodoníně, v čele s ředitelem Stanislavem Pěnčíkem. Narodil se v Nenkovicích  u Kyjova (1939 – 2004) a byl velkým přítelem brněnského spisovatele Jindřicha Uhra, obdivovatel Jaroslava Tomečka a Františka Kožíka. Stanislav Pěnčík se brzy jako básník stal známým v celém slováckém regionu. Ve svých verších zpíval o lásce, slovácké krajině a hudbě. Postavení dechovky v naší společnosti vždy chápal v nedílné jednotě s úsilím folkloristů, zabývajících se rovněž tradicemi našeho národa. Proto se stal i členem programové rady Národního ústavu pro lidovou kulturu ve Strážnici. Je autorem mnoha textů, zhudebněných skladateli Václavem a Františkem Maňasem z Valašska, Blahoslavem Smišovským, Františkem Kotáskem, M. R. Procházkou, Jiřím Volfem, atd. Inicioval pro nejlepší zpěváky základních škol okresu Hodonín soutěž O věneček rozmarýnu Fanoše Mikuleckého, stal se autorem a moderátorem mnoha folklorních pásem. Dopisovatelé celostátního časopisu Slovácká dechovka, která Stanislav Pěnčík založil, soustředění kolem něj, vždy postavení dechové hudby ve společnosti chápali v nedílné jednotě s postavením folkloru u nás. Vždyť obě oblasti zájmu v naší národní historii, přes všechny výhrady úzce souvisely. Celostátní časopis Slovácká dechovka se tak v této době stal oporou pro všechny, kteří měli tento žánr rádi. Po vzoru ratíškovických muzikantů organizoval Stanislav Pěnčík v kulturním domě v zimním období Muzikantský ples, na němž rovněž vystupovaly nejznámější dechové, ale i cimbálové muziky. Poté, co byla přemístěna z Českých Budějovic do Hodonína jedna z nejvýznamnějších soutěží, nazvaná Zlatá křídlovka, které se účastnily nejlepší malé dechové kapely z celé republiky, učinil z ní svátek všech příznivců tohoto hudebního žánru. Vítězný soubor byl odměňován křídlovkou, vyrobenou známou brněnskou firmou hudebních nástrojů Lídl. Byla to skutečná ofenziva přátel dechovky z celé republiky. Bohužel – Stanislav Pěnčík odešel příliš záhy. Jako silnému „cukrovkáři“ (diabetes mellitus) mu nesvědčily duševní stressy, kterými byl v muzikantském prostředí postihován. Jistě k jeho předčasnému konci přispěly i jiné názory na koncepci činnosti tohoto zařízení ze strany zřizovatele. To právě v době, kdy měl odejít do důchodu a měl ještě mnoho neuskutečněných plánů. Jeho velkorysý rozmach, snažící se z kulturního střediska učinit nejen přitažlivé centrum kulturního života města, ale zároveň i i centrum dechových hudeb celé republiky, narážel i na námitky, týkající se způsobu čerpání přiděleného rozpočtu města na činnost.  (Příloha č. 29 a, b)

Foto Stanislava Pěnčíka, Jindřicha Uhra a Miroslava Dekaře

Po foto text:     Zleva Stanislav Pěnčík, uprostřed brněnský spisovatel Jindřich Uher,                                vedle něj autor na ratíškovickém festivalu dechových hudeb.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

V té době – ne náhodou – v jižních Čechách vznikají na slova Zdeňka Beneše a melodii Ladislava Kubeše hity Moje česká vlast a na Moravě také Moravankou Jana Slabáka hraná a zpívaná Morava, krásná zem. Jako by se znovu probudil spící obrozenecký duch národa! Ale vznikly i další hity. Dolnobojanovické Šohajky Slyšíš, jak zvoní?, polka ratíškovického Františka Kotáska Vám, přátelé, Slávka Smišovského Zahrada Moravy, ale i šlágr Už troubějí na horách jeleni, Evy a Vaška píseň Bílá orchidej, atd. Mimochodem – dvojice, která svým veřejným působením způsobila tolik rozruchu mezi profesionálními muzikology, nechápajícími tento sociologický jev, způsobující na hudební scéně údiv i závist. Byla to směsice estrádních šlágrů a dechovkového repertoáru. Prodali více než půl milionu nosičů, vydali 42 CD a 27 DVD. Hráli a zpívali v celé Evropě, čtyřikrát účinkovali u krajanů v Kanadě, v USA, ale i na Novém Zélandě a v Austrálii. Může existovat pádnější důvod, svědčící, že lidé šlágrové melodie přijímají na celém světě, bez ohledu na společenské uspořádání té které země? Proč se tak stalo, v čem tkví jejich hluboká sdělnost?  Vašek (Václav Ševčík) na tuto otázku odpovídá: Vznikli jsme z poptávky lidu. Chtělo by se říci – prostřednictvím šlágrů přinesli to, co již dnes často člověku tzv. moderní doby chybí, tj co nejjednodušším melodickým a snadno zapamatovatelným způsobem opěvování takových duchovních hodnot, jako je romantická, milenecká láska, vztah k rodině, matce, otci, české a moravské přírodě, vlasti, ale i vztah člověka k člověku. Tato „poptávka lidu“ po tomto druhu hudby naplňuje její především zábavnou, estetickou a emocionální funkci, zrovna tak, jako funkci sdružovací, sjednocující. Ti, kteří tyto funkce ve prospěch člověka kultivují – bez ohledu na to, zda jde o hudbu artificiální či nonartificiální, by měli být podporováni, nikoli likvidováni, neboť u obou jde v jejich působení na okolí o kultivaci rozumu a citu, jejich uvádění do určité rovnováhy v době světové nerovnováhy.

Je možné souhlasit s tézí, že hudba je důležitým nástrojem k vyvolávání emocí – bohužel nejen pozitivních. Má zrovna tak schopnost – jako ve sportu – lidi rozběsnit, učinit z člověka, zejména mladého, svým přeexponovaným výrazem agresivního tvora, vracejícího se do doby barbarství, jak je kolem nás často vidět. Není tedy asi náhodou, že jsou to – na rozdíl od mužů – zejména starší ženy, které se tak rády prostřednictvím šlágru vracejí do doby mládí. Doby, kdy kdysi – ať již na tanečních zábavách, prostřednictvím gramofonových desek či rozhlasu nasávaly do své tajné srdeční schránky oblíbené písně své doby. Jistě – s odchodem jednotlivých generací často odcházejí i tyto písně, až na tzv. šlágrové „trvalky“, překračující hranice času a prostoru. Na ně se pak vztahují již citovaná slova Bedřicha Václavka, uvedená v Poznámce 2/1: Tento koloběh hodnot, koloběh vzájemné výměny mezi lidovým kolektivem a vrcholnými uměleckými zjevy, vedoucími vývoj, je prastará a vzrušující podívaná, a bude ještě více, až jej opravdu poznáme. Co když se tyto šlágrové „trvalky“ jednou stanou inspirací pro nějakého velkého umělce, jako se kdysi stala moravská lidová píseň pro Leoše Janáčka, či klesneme – li o patro níže, pro Jaroslava Hutku, sourozence Ullrychovy, Ivu Bittovou, atd. Je to vyloučené? Ostatně – stírání jednotlivých hudebních žánrů, jak k nim např. dochází mezi slováckou lidovou písní a džezem (Zuzana Lapčíková cimbál a pražští džezzmeni), umožňující společnou improvizaci jen dokládá, jak se dnes v hudbě – jako v jiných oblastech života – všechno mění.   

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Dobu devadesátých let 20. století doprovázel zároveň nebývale vysoký počet skladeb nových autorů malých dechových hudeb. Bohužel – často se starým obsahem, až příliš zřetelně jen kopírujících to známé, co bylo vyslovené v jiné době s odlišným hudebním myšlením a cítěním. Hromadění kvantity, jak tomu již často bývá, nepřináší vždy i novou kvalitu. Ani u některých tehdy známých autorů Slovácka, v devadesátých létech doslova chrlících na trh své nové a nové skladby. Sdělnost ještě neznamená podbízivost!  

Tento neustále se opakující stereotyp formy a obsahu uváděných skladeb měl vliv i na postupný úbytek zájmu u domácího obecenstva, zejména u mladých lidí. Mnohé kapely proto o to více usilovaly o vyvolání poptávky po nich na „cizích hřištích“ a jsou nucené stále více využívat při prodeji svých nosičů zvuku a obrazu reklamy. Ovšem často z nedostatku poptávky i zanikají, jak se stalo např. v roce 2011 u ratíškovické Dolanky.

Ten, kdo se dnes chce živit tak nejistým povoláním jako je hudba a vstupovat s ní na trh, musí být na určité profesionální úrovni. To se týká nejen skladatelů, ale i konkrétních vlastností a schopností některých manažerů. Někteří z nich tento pozorovatelný úbytek zájmu návštěvníků a posluchačů ignorují. Často tomu brání jejich vlastní ješitnost, zvýšené sebevědomí a nedostatek vlastního sebevzdělávání. To za situace, kdy u nás vzniká množství nových rockovýc skladeb a kapel, přitahujících mládež a navíc jsou podporovány i osobní účastí nejvyšších ústavních činitelů. Vždyť mnozí představitelé těchto kapel mají vysoké hudební vzdělání a navíc jsou po roce 1989 někteří z nich jako bývalí rockeři známí i svou přímou účastí v dnešní politice a častém vystupování v našich médiích. Když zemřel v roce 2012 Václav Havel, nazvali si jej rockeři rockenrollovým prezidentem – tak si jeho podpory vážili. Václav Havel, dobře věděl, proč to dělá, jako to věděli a vědí i bývalí známí pražští rockeři, jako pan Michal Prokop, Michael Kocáb, muzikolog a popularizátor Jiří Černý, Jiří Rejžek, atd., tyto děti pražského velkoměsta. Byly odkojené a vyrostlé nejen na kritice předcházejícího režimu, ale i na bezmezné úctě ke svým západním vzorům. Po roce 1989 obsadili – tak jako vždycky všichni vítězové – i televizní obrazovky a na svých seriálech o big bítu, rocku, atd. se svým způsobem interpretace pasovali do jedině ideologicky správných vykladačů nedávné hudební historie u nás. Co na tom, že jiné hudební žánry nonartificiální hudby jsou přitom opomíjeny. Ale tak jak i oni – spolu s ostatními – v průběhu času se svým antikomunismem zestárli, tak postupně se již vyčerpal a zestárnul sám tento pojem. Důvod? Neschopnost objektivního hodnocení naší nedávné minulosti a kritiky toho, co neoliberalismus po roce 1989 sliboval a nesplnil.  (Příloha č. 30 a, b)

Jinou cestou utrpení a poznání procházel například písničkář a básník Karel Kryl. Exulant, autor písně Bratříčku, vytvořené po srpnu roku 1968, po obsazení naší země vojsky Varšavské smlouvy, ažk písni Demokracie, odrážející hluboké zklamání nad deformací demokracie, ke které u nás došlo po roce 1989.

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou;                                                                                                           ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,                                                                                       ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,                                                                                                 a z těch, kdo pravdu zpívali, nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,                                                                                    brbláme spolu u piva, jak brblali jsme vždycky,                                                                                          farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,                                                                                          my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,                                                                                                               zbaštíme sóju bez sádla, u strejdy McDonalda.                                                                                          Král Václav jedna parta je se zelinářským šmejdem,                                                                               pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem … atd.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ale česká a moravská dechovka se i za této politické situace jen tak lehce nevzdává a využívá ke svému zviditelnění všech možností. V roce 2000 účinkují někteří její představitelé na Prix Bohemia Radio v Poděbradech, v roce 2011 se organizuje v pražské Aréně mohutná šou, upozorňující širokou veřejnost i naše nynější mocipány, že dechovka dosud žije, bez ohledu na nepřízeň dnešní doby. Sdružení malých dechových orchestrů ve spolupráci s Folklorním sdružením ČR organizuje v Praze Zlatou trumpetu a v roce 2012 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přiděluje licenci na dobu určitou, tj. 12 let nově vzniklé celoplošné televizi „Šlágr“. Do jejího čela se staví skupina nadšenců – nyní pro změnu zase z jižních Čech. Snad si ani při jejím založení neuvědomila finanční a organizační obtíže, které bude muset ve svém každodenním provozu řešit.  Navzdory tomu, že část tzv. muzikologů bude jejich počínání zase pohrdlivě a posměšně odsuzovat (pokolikáté již?) jako organizovanou sběrnu hudebních produktů, patřících do odpadkového koše.

I nyní se opakuje stejná situace v Čechách, na Moravě i na Slovensku, tak, jako dříve v devadesátých létech – silný zájem různých hudebních skupin a jednotlivců nonartificiální hudby velmi rozdílné úrovně o vystupování v televizi Šlágr a souhlasná reakce jejího rostoucího posluchačstva na její vznik a působení.

Šlágr a lidovka – pojmy, do kterých se toho vejde tolik, až se jeden nestačí divit! Od primitivní odrhovačky až k písním liturgickým. Od začátečních amatérských nebo poloprofesionálních skupin a jednotlivců po skupiny profesionální.  Od Šumavy k Tatrám.

Ba – šlágr – slovo, čpící na dálku germanismem – je to ten správný pojem pro tuto oblast hudby? Či je lepší anglické slovo hit, evergreen? A co to latinské artificiální a nonartificiální? Anebo je snad opravdu lepší a výstižnější ta česká lidovka, dechovka, hudba, či populární hudba, jak je tento souhrnný hudební pojem v zahraničí nazýván? Ale i ten je některými muziology zase diferencován na tzv. vyšší populár a to ostatní pod tím, čemu se někteří z nich raději záměrně vyhýbají. A to již nehovoříme o stále více používaném sjednocujícím pojmu, jako je pojem (jak jinak než anglický) world muzic, který má být paralelou světové integrace v oblasti hudby. Je to dosud nevyřešený problém. Již tato terminologická víceznačnost odráží postavení našeho národa i jeho kultury v Evropě a ve světě.       

Poznámky k 2. kapitole

(1) Bedřich Václavek, „Lidová slovesnost v českém vývoji literárním“,1940/271. Reagoval tím na různé názory, přeceňující či podceňující možnosti lidu samostatně tvořit. Na jedné straně např. teorie Vladimíra Úlehly, na straně druhé např. historika Josefa Pekaře, podle nějž je naše lidová kultura jen odrazem kultury vyšší a podle jiných zase odrazem (počínaje již gregoriánským chorálem) jen hudby církevní. 

V souvislosti s častým používáním a vysvětlováním pojmu „lid“ mnoha autory v antropologii, etnografii i jiných vědních disciplinách, upozorňuje autor na interpretaci tohoto pojmu,            obsaženého v publikaci „Malý sociologický slovník“, pod heslem „lid“, který zpracoval Jiří Cvekl. Na str. 182 píše: Vývoj společnosti nelze chápat jen jako produkt činnosti lidu, ale nelze jej chápat ani jen jako výtvor ´elit´, vládnoucích skupin a jednotlivců. Všechny tyto jednostranné názory jsou produktem sociologických simplifikací … Kult lidu, který tyto rozdíly obchází, je právě tak neopodstatněný, jako teorie, které vidí v lidových masách pouhou      periférii dějinného vývoje a nositele pokleslých forem kultury. Poznámka autora – s tímto názorem lze souhlasit.          

(2)          Bedřich Václavek, O lidové písni a slovesnosti, Ed. Dvořák, 1963/59.

(3)          Uveďme jen některá jména českých výtvarníků poslední čtvrti 19. a prvního desetiletí století 20., hledajících inspiraci pro svou tvorbu ve Francii: Vojtěch Hynais, Jaroslav Čermák, Václav Brožík, Antonín Chitussi, Luděk Marold, Zdeňka Braunerová, Otakar Španiel, později i Alfons Mucha, Jiří, jeho syn, Jan Zrzavý, Marie   Čermínová – Toyen, Jindřich Štýrský, Václav Kubka a další členové tzv. avantgardy.     Žili tam i hudebníci Rudolf Firkušný, Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová (kde i oba zemřeli) a jiní. Avantgarda (od francouzského přední hlídka = průkopnický umělecký směr), jako negativní reagence na starý evropský společenský a umělecký       vývoj.  

K činnosti Devětsilu Ferdinand Peroutka v roce 1925 pod názvem Cesta generace od revoluce k leknínům (Nad knihou veršů Jaroslava Seiferta, Na vlnách TSF), na straně 60 uvádí: „Je obecně známo, s jakým programem zahajoval Devětsil svou dráhu. Byl to program marxismu, sociálnosti, kolektivnosti, tendenčního a proletářského umění. Hoši, kteří krátce překročili dvacátý rok, představovali si, že vloží svou měkkou ručku   do mozolnaté dlaně dělníkovy. Psali básně, v nichž se v různých obměnách opakovala myšlenka: Komunistický manifest, ten se mně líbí. Ohlašovali příchod úplně nového světa, starší generaci veskrze prohlásili za prohnilou a měšťáckou a vyslovili dokonce tvrdou větu: kdo nám nerozumí, má            čas zemřít“. Na straně 62 pak píše: „Nový směr básníků z Devětsilu má svou theorii, které se zatím říká poetizmus. Vlastní podstatu tohoto poetizmu, zdá se mi, vyjádřil pan Seifert v této knize jedinou větou: Poetizmus je vidění světa, přetékajícího poetickými šťávami. Nevadí, že pojem poetizmu byl sem přivezen z Francie. Je to básnický způsob, který dovedl velmi dobře vyjádřit záviděníhodný duševní stav mladých lidí v kterékoli zemi.

(4)          S vědeckou důkladností, na základě studia pražských městských archivů je popisuje Antonín Novotný (viz přehled literatury) ve své knize „Staropražští komedianti a jiné atrakce mezi roky 1800 – 1850“ a dále pak s uměleckou invencí Eduard Bass ve svém románu Cirkus Humberto. Na osudu nezaměstnaného venkovského člověka z jižních Čech, zedníka a flígrhornisty – křídlováka Václava Karase a jeho syna Vaška pak zobecnil způsob obživy amatérských muzikantů přes letní období – hraní v různých cirkusech celé Evropy. Autor měl ještě to štěstí, že           se v roce 1970, po svém nuceném odsunu z politických důvodů z Plzně do Bečova, kde zastával funkci správce hradního a zámeckého areálu, seznámil s jedním z posledních těchto žijících muzikantů jižních Čech, putujících jako muzikanti do celé Evropy k různým cirkusům. Byl jím Václav Balek. Pocházel z vesničky Škudra u Strakonic a podstatnou část svého života rovněž strávil hraním u cirkusů celé Evropy. Z Německa si přivezl i svou manželku – dceru majitele malého rodinného cirkusu – tanečnici s uměleckým jménem Mia. Po roce 1945 se jako bezdětní odstěhovali do Bečova n. Teplou. Pro své protikomunistické názory byl rovněž jako voják, vykonávající základní vojenskou službu zařazen k tzv. PTP – Pracovně technickým praporům. Po smrti své ženy se pak Karel Balek odstěhoval z Bečova n. Teplou do Habartova na Sokolovsku, kde dostal byt a kde vyučoval na Lidové škole umění dechové nástroje.

(5) V roce 1877 byl objeven, nezávisle na sobě, francouzským básníkem a vědcem Charlesem Grossem a v Americe Thomasem Alva Edisonem princip záznamu zvuku rycím hrotem na otáčivý váleček, z něhož se reprodukoval a zesiloval. Válečky i reproduční zařízení začala v roce 1889 distribuovat firma Columbia Phonograph Company. Již v roce 1887 Emil Berliner, Němec, narozený v USA, zaměnil váleček za plochou desku a navrhl pro svůj přístroj jméno gramofon. U nás první gramofonová firma ESTA vznikla až v roce 1928.

(6) Autor tehdy, po roce 1988 především čerpal své poznatky – ostatně jako v pozdější době i jiní autoři, z disertační práce Roberta Šálka Vojenská dechová hudba – kulturní zbraň naší armády, obhájené na olomoucké Univerzitě v roce 1950. Jak již sám název napovídá, zdůrazňuje funkci armádní dechové hudby jako nedílné součásti, přispívající ke zvýšení jejího bojového ducha. To v poválečné době, která již měla za sebou boj obrovských tankových seskupení u Kurska v roce 1943, atd., hlásající již zcela novou strategickou úlohu vojsk, úlohu mechanizovaných jednotek a letectva ve způsobech vedení boje. Právě tato změna ve vedení boje v průběhu 2. světové války se stala jednou z hlavních příčin, proč později, po roce 1945 již docházelo k zeslabování původních funkcí dechových hudeb v v armádě a následné postupné likvidaci. Pěší jednotky byly pro rychlý přesun na místo boje nahrazovány jednotkami motorizovanými. Na rozdíl od funkcí dřívějších, v nichž byly dechové hudby nedílnou, přímou součástí vedeného boje. Například v památné bitvě u Slavkova v roce1805 – Bitvě tří císařů, zahynulo na obou válčících stranách asi 400 hudebníků,   kteří svou hudbou přímo doprovázeli v sevřených řadách bojující vojáky. Dále pak autor čerpal své poznatky z knihy Bedřicha Jandy Dechová hudba a dneše“, z knihy Jana Kapusty Dechové kapely a pochod – František Kmoch a Graciána Černušáka Dějiny hudby. Viz seznam literatury.

(7) „Vzpomínám si na pohřby v městečku, kde jsem se narodil. V čele ministrant v komži             a s křížkem; pak muzikanti, lesklá křídlovka, roh, klarinet a ze všeho nejkrásnější helikón, potom farář v bílé rochetce a s kvadrátkem, rakev, kterou nese šest mužů, a            černý zástup, všichni vážní, slavnostní a jaksi podobní loutkám. A nad tím vším mocně, vysoko vlál smuteční pochod, křik křídlovky, kvílení klarinetu a hluboký nářek trub andělských, byla toho plná ulice a plné městečko, a klenulo se to až do nebes. Všichni lidé odložili své dílo, a vyšli před dům, aby se skloněnou hlavou vzdali člověku, který odchází. Kdopak to umřel? Je to nějaký král nebo vévoda, byl to nějaký hrdina, že ho nesou tak slavně a vysoko? … Vždyť je to taková sláva, jako by nesli krále, celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka a souseda, zvony    hlaholí jeho oslavu a křídlovka vítězně pláče – padl bys na kolena před svatou a velikou věcí, která se jmenuje člověk …“. (Karel Čapek, „Obyčejný člověk“, str. 15.)

(8) Problematikou vystěhovalectví do Ameriky se zabývá autorem vlastním nákladem vydaná práce v Plzni v roce 2009 pod názvem Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, viz seznam literatury.

(9) Autor Milan Koukal ve své pozoruhodné publikaci, nazvané Dechovka – historie a současnost naší dechové hudby, v nadpisu podkapitoly na str. 75. Viz seznam literatury.

K charakteristice poválečné doby viz i Václav Holzknecht ve své knize Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, str. 21: Do krásné doby zrání zasáhla mohutná vlna   modernismu, která se ve dvacátých létech šířila Evropou. Způsobily to otevřené   hranice států, které byly po čtyři válečné roky pevně uzavřeny, a lidé kulturně   vyhladovělí toužili po novém poznání. Rovněž pocit, že se podařilo přežít tak zhoubnou katastrofu, pudil některé lidi k bujnosti a divokému hýření. V umění se vyskytla řada nových zjevů a tucty nových směrů. Vše se přijímalo zvědavě a bez        výběru. Jistě se mezi tím vyskytlo mnoho pomíjivých a pochybných hodnot. Poválečné lidstvo žilo však rychle a nekriticky. Požadovalo stále čerstvou potravu a zhltávalo ji   tak spěšně, že ji nemohlo dosti dobře strávit“. K mládí Jaroslava Ježka (nar. 25. 9. 1906), prožitém na dělnickém Žižkově Václav Holzknecht na str. 12 píše:“Ale i když vnějšek Žižkova nepůsobil zvlášť ladně, nebylo to město smutné; naopak! V jeho ulicích proudilo stále množství lidí. Z hospůdek zazníval hlučný zpěv písniček a ryčné zvuky dechových kapel. Na nárožích a dvorečcích vřeštěly flašinety a kolem nich tančilo a ječelo hejno dětí. Ulicemi táhly vojenské kapely, vytrubujíce řízné pochody.    K Olšanům se ubíraly pohřební průvody, které na zpáteční cestě vyměnily naříkavou vážnost za kutálkové veselí; po velkém žalu se musí člověk vzpamatovat, a tak se po obřadu nahnal pohřební dav do restaurace U zeleného stromu, aby tam zapil       nebožtíka. U Bezovky nebo na Pražačce rozbíjeli občas stan cirkusáci; v boudách se prodávala perníková srdce a turecký med, ve střelnici se mohl vyhrát voják nebo    panna, řinčely tam kolotoče, ječely dětské trubky a na skluzavkách ječela omladina. Pod stanem se utkávali řeckořímští zápasníci a jejich obecenstvo buď křičelo nadšením, nebo chrlilo zdrcující nadávky na hlavu surového borce nebo soudce, jehož výkon neuspokojil a který to na místě oddnesl nadávkou „mlha“. Na Unionce a Viktorce Žižkováci s týmž nadšením povzbuzovali nebo proklínali mužstvo během hry a při každé brance se neznali nadšením nebo kvíleli zoufalstvím, podle toho na jakou stranu směřovala jejich přízeň“.

(10)        K vymezení pojmu „kultura“, který tak často v této práci používáme, upřesněme, že z množství definic, které existují, zde používáme definici E. B. Taylora z jeho práce Primitive Culture (1871), podle nějž Kultura neboli civilizace … je složitý celek, jenž zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, obyčeje a jiné schopnosti a návyky,    získané člověkem jako příslušníkem společnosti. Podle A. Kloskovské Kultura je relativně integrovaný celek, zahrnující lidské chování a jeho výtvory, přičemž toto chování se řídí vzory pro určitý kolektiv společnými a vytvářejícími se v procesu interakce. (A. Kloskovska, Masová kultura, str. 33.) Jiná definice např. zdůrazňuje, že Kultura je souhrnem materiálních a kulturních hodnot, vytvořených v průběhu společenskohistorického vývoje lidstva.                                              

(11) Jan Kapusta, Dechové kapely a pochod – František Kmoch, str. 190.

(12) Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, písmeno Š – Šlágr (německy Schlager), doloženo již v roce 1881 ve vídeňských novinách. Píseň velké obliby. Později stále více nahrazováno anglickým slovem „hit“. Šraml – malá instrumentační skupina s převahou smyčců, zaměřená na instrumentální adaptaci městského folkloru, pololidové písně a u nás též na lidovku. Název odvozen od vídeňského kapelníka J. Schrammela, který v roce 1877 založil kvarteto dvou houslí, klarinetu a kytary. (Klarinet později nahrazen harmonikou.) U nás podle jejich vzoru v období 30. a 40.        let 20. století v pražském rozhlase A. Balšánek, F. A. Tichý, atd.

(13) Hlavními politickými body košického vládního programu se staly: konfiskace majetku Němců a Maďarů, potrestání zrádců a kolaborantů, rovnoprávný vztah Čechů a Slováků.

(14) Autory Divotvorného hrnce byli Burton Lane, Edgar Yip Harburg a Fred Saidy.        Muzikál měl mimořádný úspěch. Dodnes se hrají některé jeho písně. Připomeňme           jen: U nás doma – Soňa Červená + Václav Trégl, Tam za tou duhou – Jiřina Salačová Rudolf Cortés, S čertem si hrát – Soňa Červená+ Rudolf Cortés, Když z Chudáka se stane boháč – Ljuba Hermanová, Nedostatek – Ljuba Hermanová, Sestry Alanovy.

(15) Výzva 153: „Volám vás, všechny mistry i dělníky národní kultury, abyste v této historické chvíli nezůstali stranou živé národní obce, abyste se výrazně postavili po bok pracujícího národa. Vstupujte do akčních výborů Národní fronty, pomáhejte zneškodňovat síly temna a zpátečnictví, účastněte se činně při formování pokrokových sil národa, který zajistí naší krásné zemi šťastnou a dobrou budoucnost. Kupředu, zpátky ni krok!“

(16) Ještě v roce 1948 netušil, že A. J. Vyšinského Soudní řeči, pronesené proti domnělým a vykonstruovaným nepřátelům Sovětského svazu a jejich hromadné popravy v období dvacátých a třicátých let 20. století se budou opakovat i u nás v roce1950. Začal proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci, ve stejném roce    Proces proti vatikánským agentům v Československu – biskup Zela a společníci a Proces proti titovským špionům a rozvratníkům v Československu. V roce 1952 pak začal Proces s          vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Stalo se tak ještě rok před smrtí J. V. Stalina a následně i K. Gottwalda, jenž tyto tresty smrti svých blízkých spolupracovníků svým podpisem potvrdil.

(17) Již v roce 1933 byl pro obor československého národopisu habilitován dr. A. Václavík (1891 – 1959). Pak následovaly různé reorganizace a přejmenovávání. V roce 1964 dochází k ustavení katedry etnografie a folkloristiky, která trvá do roku 1970, kdy byla v době husákovské normalizace přičleněna do kateder historických. V roce 1991 vznikl pak dnešní Ústav evropské etnologie. Tento vědní obor, hraničící a prolínající se s antropologií, kulturologií a jinými příbuznými vědeckými disciplinami je tak dnes schopen produkovat vysokoškolsky připravené pracovníky, zaujímající místa v různých kulturních institucích České republiky. 

(18) Naposled jsme ten vypjatý okamžik potřeby změny a očekávání zažívali u tak vysoce centralizované světové instituce jako je římskokatolická církev v době volby nového papeže, jímž se stal v roce 2013 papež František. V médiích se při té příležitosti objevili i naši dřívější známí katoličtí teoretici a komentátoři Tomáš Halík a Fiala. Slova nového papeže Františka, jehož vzorem se stal sv. František z Assisi o tom, že chce chudou církev a církev pro chudé, by ve svých důsledcích znamenala návrat do doby začátku vzniku křesťanství a popření její celé dvoutisícileté historie, úzce spjaté s bojem o investituru, nezávislý majetek a spolupráci se světskou mocí. Na straně druhé si zaslouží pozornost papežův výrok, podle nějž by římskokatolická církev neměla ztratit ze zřetele Krista a neměla vy se stát pouhou nevládní organizací. Má tedy být v rámci tržních vztahů organizací „sui generis“ – jak vždy podle závěrů II. vatikánského koncilu ve svých pojednáních tvrdil i pan Fiala? Ale jaké má pak takto pojatá církevní instituce poměr k hmotnému majetku a k národním státům, v rámci nichž působí?   Koncem roku 2013 pak bylo vydáno papežem Františkem Evangelium Gaudium – Evangelium radosti, které vyzývá k nové etapě evangelizace katolické církve a ukazuje jí cestu příštích let.  Zároveň zdůrazňuje potřebu decentralizace jejích práv i odpovědností při řešení této cesty. Z obsáhlého textu Evangelia radosti, týkajícího se sociálního učení církve připomeňme zde jen část, nazvanou Ne nové idiolatrii peněz ((zbožnění), článek 55, 56, obsahující zdrcující kritiku současného kapitalismu ve světě, z humánního hlediska stejnou, jakou již provedl Karel Marx ve svém stěžejním díle Kapitál. Ale je zde zásadní rozdíl. Zatímco Karel Marx chtěl kapitál odstranit i násilím, cestou revoluce, papež František vyzývá ke zmírnění jeho rozporů cestou nenásilnou, změnou myšlení vlastníků tohoto kapitálu, cestou jejich návratu k původním evangelijním pramenům, hlásáním Ježíšových myšlenek o chování bohatých vůči chudým. Ano – i naše církevní prostředí je poněkud šokováno, když se objeví někdo, kdo bere evangelium a víru  - a víru k lásce ke všem lidem – opravdu vážně. Svou opravdovostí nás zahanbuje, ale i vyzývá – píše ve svém článku v Lidových novinách ze dne 21. 12. 20913 Tomáš Halík a pokračuje: Františkova slova jsou jen vyostřením toho, co je trvalou součástí katolické sociální nauky, která proti ideologii „neviditelné ruky trhu“ (nespoutanému kapitalismu) i proti marxistickému socialismu (státnímu socialismu) hájí model sociálně tržního hospodářství, s důrazem na solidaritu a ekologickou odpovědnost. Nezdá se, že by toto Františkovo evangelium radosti naše současné vedení římskokatolické církve nějak výrazněji ze svých kazatelen u svých věřících propagovalo.

     Ne všichni ale s tímto křesťanským filozofickým názorem na cestu, vedoucí ke zlepšení stavu tohoto pozemského světa souhlasí. V článku s nadpisem Rudá v Anglii – Alžbětinský marxizmus nestrádá, se píše:. Na ostrovech přibývá lidí, kteří mají dojem, že autor Kapitálu měl vlastně pravdu, tvrdí Anastázie Harris, když poukazuje na zhoršující se stávající životní podmínky průměrných Angličanů. (LN., 29.12. 2003.)

19) Z množství opatření, směřujících k důslednější realizaci kulturní politiky KSČ na stupni kraje například uveďme: v roce 1963 byla z nařízení vlády vytvořena Krajská osvětová střediska. Jednou z jejich funkcí měla být podpora mimoškolního vzdělávání dospělých (zesílená zejména pod vlivem v roce 1966 vydané publikace Radovana Richty a kolektivu pod názvem Civilizace na rozcestí, upozorňující na zaostávání naší ekonomiky za ekonomikou Západu), dále pak ovlivňování všech úseků zájmově umělecké činnosti v kraji, zpracovávání kvalifikovaných rozborů stavu kultury v kraji na všech úsecích činnosti a jejich předkládání zřizovateli – Krajskému národnímu výboru, spolu s návrhy na řešení. Od té doby byl pokládán i důraz na využívání sociologie v činnosti těchto zařízení. Ale to netrvalo dlouho, jen do srpna roku 1968 – okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Ke zkvalitnění přípravy vysokoškolsky vzdělaných pracovníků z celé oblasti   kultury byl pak již v roce 1960 zřízen při Karlově univerzitě v Praze Institut osvěty a novinářství, ve školním roce 1965 – 1966 změněn na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v čele s děkanem Jiřím Markem, spisovatelem a scénaristou. Ta byla později přejmenována na Fakultu sociálních věd a publicistiky. V její výuce se již prosazovala sociologie, přednášená tehdy Miroslavem Dismanem, který ale po roce 1968 emigroval do Kanady. Na troskách této fakulty po okupaci sovětských vojsk v srpnu roku 1968 a následné Husákově konsolidaci a normalizaci vznikla v roce 1972 Fakulta žurnalistiky. Dodejme, že většina absolventů vůbec prvního ročníku dálkového studia, lidí zvlášť pečlivě vybraných, kteří se v praxi již osvědčili na různých úsecích našeho kulturního života a ve své většině se stala přívrženci reformní politiky KSČ, byla pak při stranických prověrkách po roce 1968 „pevným a věrným jádrem strany“ – jak jej nazval Gustáv Husák – ustavenými prověrkovými komisemi zbavena zaměstnání a skončila v kotelnách a jiných odloučených pracovištích. Základní kouzelná formule, podle níž se především hodnotilo, zda jmenovaný zůstane či nezůstane ve straně a tím i v zaměstnání zněla: Souhlasíš se vstupem sovětských vojsk na naše území? 

20) Tomáš Kuhn, plzeňský autor Stručných dějin populární hudby a jazzu píše na straně 152: Oficiální komunistickou nomenklaturou schválený tzv. střední proud populární hudby tvořil v 70. a 80. letech vskutku úděsný obrázek své doby. Jistě měl autor na mysli tu ochotnou služebnost režimu v době husákovské normalizace ze strany některých hudebníků. Stejnou, jako za nacismu. Věčný problém, dotýkající se především zvláštního postavení této socioprofesionální skupiny ve společnosti, poskytující služby, v tomto případě služby kulturní a tudíž závislé na politické moci.      

21) Přehled výsledků jednotlivých hudebních žánrů nonartificiální hudby podle oblíbenosti respondentů, obsažené v některých vybraných statistických údajích, sociologických anketách, šetřeních, průzkumech a výzkumech:

      a)     Čs. ústav pro výzkum veřejného mínění – rok 1947: Téma – Které hudbě                         dáváte přednost: vážné, dechové, nebo jazzu

  -------------------------------------------------------------------------------------------------------

                                      %                    %                    %                    %

                                      vážná              dechová          jazz                 nevím

  --------------------------------------------------------------------------------------------------------                                                                                        

  Celá veřejnost             25                    63                    16                    8

  Muži                           28                    65                    14                    7

  Ženy                           21                    61                    17                    10

  Dle věkových skupin:

  18 – 29 let                  21                    53                    35                    6

  30 – 49 let                  26                    65                    14                    8

  Nad 50 let                  26                    67                    6                      11

----------------------------------------------------------------------------------------------------------           Dle sociálního rozvrstvení:

  Dělníci                                    16                    69                    16                    9

  Úředníci                     46                    46                    7                      11

  Zemědělci                   15                    74                    7                      11

  Ostatní samostatní      42                    52                    16                    5                                                                                                                                        

  b) Anketa týdeníku Mladý svět od roku 1962, soutěž Zlatý slavík – nereprezentativní     vyjádření postojů mladých lidí kolem 20. let. Vítězství hudby středního proudu, bez   dechových hudeb, v době nástupu big beatu u nás. Obvyklé vítězství Karla Gotta     v jednotlivých ročnících.

  c) Supraphon Praha 1969: Josef Kotek – Šlágrový trh v Československu              v letech 1949 – 1966 dle prodejnosti gramofonových desek: (Poznámka:                     jen údaje z 50. let.)

  ----------------------------------------------------------------------------------------------------

  Žánry                                      Nabídka titulů            v roce:                                                                                                                    1954          1956          1958       1959                                                                                                                                                                                                                         --------------------------------------------------------------------------------------------------------

  Pochody                     192             210             160       154

  Polky                          241             348             317       242

  Valčíky                       164             225           192       148

  Mazurky a sousedské  37              45            50         38

  Tanga                          66             123           118       116        

  Foxtroty a boogie       91             199           321       392    

  Slowfoxy a bluess       46             171           275       323

  Waltzy                        18              59            98         91

  d) Přehlídka nejúspěšnějších melodií roku 1958, vysílaných na Silvestra Čs.         rozhlasem:                       

  Suchý              Blues pro tebe                                                                                               North              Lásko má                                                                                                                   Weil                Mackie Messer                                                                                                      Podéšť                        Šoférská                                                                                                                        Travis              Šestnáct tun                                                                                                  Lieskovký       Nie som žárlivá                                                                                                                  Lecuona          Andalusia                                                                                                          Marat              Pyšný tulipán                                                                                                                        Carstens          Zambezi                                                                                                                    Arnie     Tulipány z Amsterodamu                                                                                         Davie              Zlá noc                                                                                                    Révil               Mladý švec                                                                                                                           Pálka              Nauč sa to odo mňa                                                                                      Pantůček         Zrcátko                                                                                                                        Nikodém         Dva modré balónky                                                                                                  Alford   Most přes řeku Kwai                                                                                               Vejvoda          Kvetou máky v poli                                                                                                   Vacek             Panenko modrooká                                                                                        Vejvoda          Jednou, dvakrát                                                                                            Borovička       Milé vzpomínky                                                                                                                  Hotový           Zvoneček                                                                                                       Vejvoda          Zelené háje

e) Ústav pro výzkum kultury, Praha, 1971: Šimek, M., Randlíková, M: Průzkum    postojů mládeže k některým vybraným kulturním hodnotám a zájmovým   kulturním aktivitám. Na otázku „Jakou hudbu máte nejraději“ odpověděli dotázaní takto:                                                                                                                            (podle   reprezentativního vzorku mládeže ve věku 15 – 24 let.)

Lidová hudba               16%                                                                                                                   Taneční hudba                37%                                                                                                 Beat                             25%                                                                                           

Pop music                     42%                                                                                        

Dechová hudba                       18%                                                                                    

Opereta – Muzikál                   9%                                                                                            Jazz                                             6%                                 

Symfonická hudba                6%                                                                                       

Komorní hudba                                    2%                                                                                Instrumentální hudba                 1%                                                             

Vokální hudba                            1%                                                                                           

Operní hudba                                  4%                                                                                            Jiné                                          1%

(Poznámka – Respondenti mohli vybrat jeden nebo dva druhy hudby, proto součet přesahuje 100%.)

  f)  Ústav pro výzkum kultury, Praha, 1978: M. Cejp, Iva Maříková – Postoje                   české veřejnosti k hudebnímu umění:                                                                            (Počet respondentů 1246.)

  Přehled údajů o oblibě jednotlivých hudebních žánrů: (1. stupeň třídění.)

Dechovka                   34%                                                                                                             

Populární hudba    13%                                                                                                             

Taneční hudba          22%

Folklor                        5%                                                                                                                 Opereta              4%                                                                                                               

Jazz                             4%                                                                                                        

Vážná hudba              15%                                                                                                                          Jiné                          3%

  g) Ochranný svaz autorů – OSA: Údaje za léta 1957 – 1960. Nespolehlivé – v těchto      létech jde v především o skladby Karla Vacka a Karla Valdaufa. Ostatní:

  Jásavá/Mělnická polka, Dva modré balónky, Příběh naší lásky, Lavička v jasmínu,           Váš dům šel spát, Zvoneček, Tichá noc, Kos a švec, Sen lásky, Anička, Dobrou noc,   Vzpomínka na Miláno, V Tatrách, Lidunka, Je to, je to tak, Večer na moři,         Sedmikráska, Bubeníček, Lolita, Blues pro tebe, Čert ví proč, Už bude šest,          Vzpomínka Vzpomínka na Zbiroh, Šepot květin, Povídej mi, Jiřinko, Pyšný tulipán,   Miluška, Arrivederci Roma, Podzimní drak, Přes dvě vesnice, Měsíc ve víně, atd.

(22) Výňatky z autorovy recenze na knihu Jana Slabáka, autora knihy Můj osud je Moravanka, uveřejněné ve Slovácké dechovce č. 6/2000: … „Byl to konzervatizmus slovácké vesnice, ještě dosud silně v období čtyřicátých a padesátých let 20. století lpějící na své dechovkové tradici, neboť cimbálovky – až na výjimky, byly hromadněji zakládány až po roce 1948, což souviselo se záměrnou podporou komunistického systému tzv. lidového umění, včetně folkloru (a folklorizmu), tedy národopisu, jak se dříve říkávalo. Každoročně se opakující světský a církevní rok na slovácké vesnici vytvářel – spolu se systémem spolků, podmínky pro společenskou objednávku hudeb. Z této doznívající zpěvní a hudební tradice čerpal i Jan Slabák (toto dítě zemědělského slováckého venkova, narozený v Kelčanech nedaleko Kyjova), v rodinném prostředí, kde se často zpívalo. Pro budoucí kariéru vynikajícího trumpetisty byl vybaven po stránce fyzické, i zcela neobvyklým uzpůsobením svých horních zubů (mezera mezi předními horními zuby ve tvaru V), talentem a houževnatostí. Měl štěstí, že se již ve škole v Kyjově setkal s prvním učitelem hudby, Josefem Frýbortem, tímto zapáleným obrozencem dechová hudby na Kyjovsku, na kterého dodnes Jan Slabák ve své knize vzpomíná. Byla to tehdy doba, kdy se již ze strany některých muzikologů předvídal zánik dechové hudby, to pro její stagnaci a neperspektivnost. Nejinak tomu bylo i na konzervatoři v Brně, kam byl Jan Slabák přijat. Profesor hry na trubku, J. L. neměl pochopení ani pro prostředí, ze kterého Jan Slabák vyrůstal, ani pro jeho účinkování v průběhu studia v různých kapelách. Dával to posluchačům nepokrytě najevo s patřičnou dávkou ironie, až zesměšnění. Na rozdíl od tehdejšího tolerantního ředitele brněnské konzervatoře Zdeňka Blažka, pocházejícího ze slovácko – hanáckých Žarošic, znalce poměrů na Slovácku, i jiných profesorů mu nebylo bráněno k jeho pozdější kariéře. Ale i ve vztahu k Janu Slabákovi platí to (jak jsem přesvědčen), co jsem napsal   ve Slovácké dechovce (94/6) v nekrologu na vynikajícího muzikanta z Ratíškovic Antonína Voříška: „S Antonínem Voříškem odchází na Slovácku dechovková generace, která musela znát – chtěla – li se u tehdejších lidí uplatnit, zrovna tak tradiční píseň Slovácka, jako i její pozdější        zlidovělou verzi a šlágrový trh, který i na Slovácko pronikal již od dvacátých let 20. století. Byla to doba, ve které hlavní část kapel pocházela ještě z místa, kde žila. Tím byly dány přednosti i nedostatky těchto kapel. Ale teprve v této generaci mohlo na Slovácku za       pomoci vynikajících pedagogů a muzikantů vyrůst to současné, v němž pojem amatér     a profesionál ztratil svůj původní smysl – ale zase s jinými klady a nedostatky. Na to nezapomněl dlouholetý kamarád Antonína Voříška Toník Pavluš, kapelník nedaleké Mistříňanky, když se s ním nad jeho hrobem spolu s jinými muzikanty loučil se Vzpomínkou na Zbiroh od Václava Vačkáře“. Byli to tedy i ti „strejcové v oděvu, který byl spíše pracovním, než společenským, s nevyváženou tónovou kulturou, intonačními prohřešky, po celá desetiletí neobnovovaným repertoárem“ (jak pohrdavě na úvod knihy Jana Slabáka na str. 8. napsal Jiří Majer), na nichž stavěli ti známí i neznámí, kteří se zasloužili o vytvoření současného fenoménu, nazývaného Slovácká dechovka. Neboť někteří z těchto od Jiřího Majera nazývaných „strejců“ byli vynikajícími skladateli i muzikanty. Stačí si přečíst třeba jen Pěnčíkovu knihu  Když zazpívají křídlovky. Na závěr recenze jsem napsal: Ba ne, Jane Slabáku, Tys nežil svůj život nadarmo! Ukázal jsi mnohým cestu, i když ne cestu jedinou. Za to Ti patří poděkování, nikoli jedovatá slina.