Zamyšlení nad současným problémem s přistěhovalectvím. A kdo je tedy vlastně vinen a kdo má pravdu??
Hledá se viník!
Tak to tu zase máme! Jako obvykle v historii tohoto národa se po více jak dvaceti letech zvedá mezi českým obyvatelstvem vlna nespokojenosti se současným stavem společnosti. Připomeňme, že teprve zvonění klíčů na letenské pláni v rukou obrovského množství občanů potvrdilo s definitivní platností konec jednoho politickoekonomického systému a morálně legalizovalo to, co připravovala hrstka pražských intelektuálů. Lid promluvil a věci se daly do pohybu. Nezapomeňme na toto poučení i dnes!
Ale jak se po roce 1989 vláda věcí vracela do rukou nově demokraticky zvolených tváří, hrdě se hlásících ke svobodě a demokracii, tak se i nepozorovaně měnila iluze zvonících v desiluzi a neomezená důvěra lidí v nový systém začínala mít trhliny. A tak zatímco jedni s nadšením již za komunistů zpívali píseň plné víry v lepší život o tom, že „jednou budem dál“ či „já to vím, jednou přijde den“, druzí již, vystřízlivělí z počáteční euforie zpívali „…sotva přejdeš jedny hory, hned tu najdeš druhé!“
Ubozí komunisté, za jejichž vlády se zrodilo heslo, „Kdo nekrade – okrádá svou rodinu!“ Žabaři! Troškaři! Kam se hrabali na naši nově získanou svobodu a demokracii! Když jsme od demokratických států závazně přijali nová pravidla hry o volném pohybu kapitálu, zboží, lidí, provedli kupónovou privatizaci, vrátili majetek těm, kterým jej komunisté znárodnili a který pak zanedlouho přešel do rukou cizího kapitálu, nastala rvačka. V jejím průběhu začínala vznikat nová sociální, nyní kapitalistická struktura. Najednou jsme měli první milionáře a miliardáře, nové mezinárodní banky. Za nimi se táhli první nezaměstnaní a jejich důsledek – rostoucí počet bezdomovců .
Když pak k nám v roce 2008 již podruhé z Ameriky do Evropy dorazila světová krize a s ní i růst nezaměstnanosti, musela naše tehdejší vládnoucí garnitura přejít od dosavadní ofenzivy k defenzivě – od toužebně očekávaného blahobytu k obhajobě a obraně „vymožeností“ svobody a demokracie. Jejím nejúčinnějším vyjádřením se stalo heslo “Za všechno mohou komunisté!“ Od vysmívaného nedostatku banánů, toaletního papíru a jiného nedostatkového zboží, až po škody, způsobené na morálním charakteru našeho obyvatelstva. Za komunistů za to v padesátých letech 20. století mohly pozůstatky maloburžoazního myšlení v hlavách našich lidí, které brzdily naši cestu k socialismu, nyní to byli na oplátku komunisté, kteří brzdili a brzdí naši světlou cestu ke kapitalismu. Jistě – ať je souzeno a odsuzováno to, čeho se tento systém i jednotlivci proti lidskosti dopustili, ať se ale nepaušalizuje, neboť to spíše vyvolává negativní reakce.
Co ale především chybělo našim tehdejším vládcům, byl nedostatek sebereflexe, schopnost přiznat své chyby, oddělit skutečně to dobré, které potencionálně přináší svoboda a demokracie od špatného, které je od nepaměti zakódováno v lidské mysli, jak o tom již píše zkušeností lidstva poučená bible či křesťanské Desatero: pud sebezáchovy, egoismus vedle altruismu, touha po moci, dravá, ničím a nikým neomezená touha po majetku a mimořádném zisku, láska k druhému, zrovna tak jako nenávist či lhostejnost k utrpení druhých a jiné dobré i špatné vlastnosti lidí. I za to mohou komunisté?
Kdo je tedy vlastně vinen?
Jak ale běžel čas, tak i neustále omílané komunistické křivdy ztrácely na přesvědčivosti. Převahu pomalu získávala přítomnost bytí nad minulostí. Ale to, co zřejmě již dávno tušily či věděly široké vrstvy obyvatelstva z doby tzv. reálného socializmu, to dosud nebylo a není známo našim některým intelektuálům, kteří i po létech nadále opakují, že za všechny naše současné nedostatky mohou jen komunisté. Svědčí o tom i článek pana Bohumila Kartouského, uveřejněného v Britských listech dne 17. 8. 2015 pod názvem „Jak se reprodukuje xenofobie“. V něm v první řadě šmahem odsuzuje celou naši školskou soustavu, zejména učitele, kteří dostatečně nevysvětlují svým žákům naši nedávnou historii podle doporučené osnovy nadřízených školských orgánů. V druhé řadě pak vyvozuje: „Výchova je pouze na rodinách, které – stále zahleděné do sobeckých vztahů, vypěstovaných prostředím totality – hledí utlumit jakoukoli přirozenou empatii dospívajících pádnými, pragmatickými argumenty o bláhovosti.“ (Ta bláhovost podle autora tohoto článku tkví v tom, že, cituji: „Mnozí mladí Češi nemají šanci naučit se demokracii: rodiče jim to nedovolí“. Tak je psáno i v podtitulu celého článku.)
Ty sobecké vztahy za komunistů a ta pravda a láska po roce 1989! Položil si autor při psaní tohoto článku alespoň triviální otázku PROČ? Proč po roce 1989 místo pravdy a lásky zvítězil lidský egoizmus nad pravdou a láskou a touha po co nejrychlejším zbohatnutí, které tak výrazně v posledním dvacetiletí zasáhly i etické mezilidské vztahy? I za to mohou komunisté? K vysvětlení toho, jak tato touha po majetku a po mimořádném zisku deformuje myšlení lidí, si stačí přečíst první díl Marxova Kapitálu, vydaného již v roce 1867.
Je až úsměvné, jaké recepty na ozdravení naší společnost dnes doporučují někteří filozofové a publicisté. Např. rovněž v Britských listech a na internetu v rozhovoru pana Čulíka s filozofem a publicistou Martinem Škabradou: ten vidí příčiny emocionálních, fašizujících projevů části naší veřejnosti „za prvé: v odporu k elitám, za druhé: v potřebě mít vytvořený vlastní obraz nepřítele“. Zklamán z dosavadního vývoje naší společnosti, navrhuje vytvořit nový, přitažlivý mýtus, jako byl kdysi ten fašistický. Holt – ten Hitler a Goebbels to s lidmi opravdu uměli!
Všechny tyto nové recepty k odstraňování narůstajícího napětí ve společnosti jsou živené falešným přesvědčením, že pomocí schopných manipulátorů s veřejným míněním, prostřednictvím médií lze nižší sociální vrstvy společnosti snadno zmanipulovat. Jak hluboce se mýlí! Tak jako komunisté kdysi věřili, že pomocí proletariátu, tohoto hrobaře kapitalizmu, v čele s jeho avantgardou – Komunistickou stranou, touto vybranou elitou společnosti zničí kapitalizmus a nastolí spravedlivější společenský řád, tak i mnozí naši dnešní intelektuálové věří, že v době postindustriální a době informační revoluce to bude vědecká, umělecká, průmyslová a obchodní elita, která nyní stane v čele společnosti. Jakou by měl z těchto všech hlasatelů radost italský filozof, ekonom Wilfredo Pareto (1848 – 1923), jeden z autorů teorie elit a jejich nepřetržité cirkulace!
V poslední době – v souvislosti s přílivem uprchlíků a pod vlivem společenské desiluze sílí ze strany některých intelektuálů volání proti tzv. konzervativnímu nacionalizmu, proti tzv. zatuchlému českému rybníku, brzdícímu naši cestu k multikulturalizmu. A do toho přišla na svět petice vědců, odmítající tzv. českou xenofobii z uprchlíků, kritizující emocionalitu občanů, majících strach z masového přílivu uprchlíků, upozorňující na začínající projevy fašizmu u nás. I méně informovaný občan vytuší, že impuls k napsání této petice vyšel z upřímné snahy takových vědců jako je např. egyptolog pan Bárta. Ale k petici se okamžitě přidali i známí odpůrci prezidenta Zemana, jejichž jména a tváře jsou z jejich častých veřejných vystoupení na našich obrazovkách dostatečně známa. Od předvolebního prezidentského klání přes ostudné házení vajec s červenými praporky na prezidenta a jeho doprovod, atd. Ale těmito projevy autoři petice zároveň znevěrohodňují i relativizují své obavy z narůstající fašizace naší společnosti. Vzniká pochybnost, zda jde z jejich strany jen o starost z našeho dalšího vývoje, nebo z toho zase čouhá zastřený i otevřený útok na hlavu státu? Nemá snad prezident právo radit se s náčelníkem generálního štábu o tom, jak zamezit nekontrolovanému pronikání uprchlíků na naše území? Tak to zřejmě mnoho lidí u nás i chápe. O to více vzbuzuje rozpačitost souhlas některých členů vlády s obsahem petice vědců. Ostatně – protizemanovské vystoupení mluvčího petice v televizi dne 18. 8. 2015 tuto pochybnost jen potvrdilo. Šídlo v pytli neutajíš! K čemu ale takové výzvy v době, která si žádá činy? Viz francouzské Calais, maďarské stavění plotů, atd. V tomto smyslu stojí prezident Zeman svou odpovědností vysoko nad neurčitou a neadresnou výzvou našich vědců, halící se do pláště humanizmu.
Pár slov a čísel na závěr:
Kdo a co za tím vším dnešním ideologickým smetím, vířícím kolem nás stojí? Komu vyhovují všechny ty vášnivé diskuse mezi lidmi i v médiích o tom, že naše svoboda a demokracie jsou ohrožovány narůstajícími fašizujícími prvky v naší společnosti? Ty jen v konečných důsledcích zastiňují i v našich médiích to hlavní, co dnes nejvíce ohrožuje lidi na velém světě. Je to šílené zbrojení velmocí i malých zemí, včetně té naší. ( Dokonce se v našich médiích i chlubíme, jak jsme v prodeji zbraní, sloužících k zabíjení druhých úspěšní. Viz rozhlasové zprávy dne 20. 8. 2015.)
Podle zdroje Security (2015) činí letošní výdaje na zbrojení u tří velmocí:
Spojené státy americké – 610 miliard dolarů
Čína – 216 miliard dolarů
Rusko – 85 miliard dolarů
Podle zdroje Aktuálně cz – Celosvětové výdaje na zbrojení nebyly nikdy vyšší, než jsou dnes. Podle zdroje Stockholm (International Peace Research) dosáhly globální světové výdaje na zbrojení 1,747 bilionu amerických dolarů.
Myslíte, že dnes na světě existuje nějaká reálná síla, schopná zastavit tento zběsilý zbrojní kolotoč? Vždyť i polovina této částky by pomohla odstranit světovou chudobu a zabránila by migraci chudého obyvatelstva této planety. Kdo vlastní nejvíce vojenských základen, rozmístěných na cizích územích celého světa? Komu dnes vyhovují různé lokální války, vedené na různých územích světa? Nezaznamenal jsem, že by naše akademiky, naši vědeckou a uměleckou elitu tyto skutečnosti nějak znepokojovaly či proti tomu veřejně protestovaly. Přitom jim verbální schopnosti nechybí.
