DEJME DĚTEM ŠANCI vznikla, dá se říci, vlastně souhrou náhod. Princip pomoci dětem z dětských domovů jsem měla vymyšlený několik let. Napadl mě v době, kdy u nás začaly fungovat tzv. adopce na dálku. Lidem se líbila možnost pomoci konkrétnímu dítěti a já si říkala, že je škoda nesměřovat tuto pomoc českým dětem, které ji nepotřebují o nic méně, než děti v rozvojových zemích. Nápad jsem nosila v hlavě dlouho a pořád jsem čekala, kdy s ním přijde někdo jiný... To se nestalo a ve mně rostla touha něco s tím udělat, ale byla jsem poměrně dost vytížena svojí prací a péčí o rodinu, takže mi nezbýval čas ani energie. Když se mi po mnoha letech ke dvěma již dospívajícím dětem narodil nejmladší syn, řekla jsem si, že pokud se chci tomuto problému věnovat a neudělám to nyní, neudělám to nikdy.
K pomoci znevýhodněným dětem jsem dospěla asi přirozenou cestou. Od mala jsem přicházela do kontaktu s dětmi s různými hendikepy. Moje maminka byla vychovatelka v internátním zařízení pro nedoslýchavé děti, moji prarodiče pracovali v rekreačním středisku svazu invalidů, kde se o prázdninách, kdy jsem za nimi hodně jezdila, střídaly děti s různými formami postižení. K dětem mám odjakživa velice kladný vztah a podvědomě jsem se asi vždycky snažila pomáhat těm, které to potřebovaly. Existuje plno potřebných, kteří potřebují pomoci a je na každém z nás, aby si našel cílovou skupinu, která ho nejvíce oslovuje. Pro mě jsou děti jasná volba a jako mámy 3 dětí se mě velice dotýká, že zdaleka ne všem dětem je umožněno vyrůstat obklopeno láskyplnou péčí svých rodičů. Jsem přesvědčena, že by měli lidé primárně pomáhat potřebným tam, kde žijí. Překvapivě statistiky řadí nás Čechy na čelní příčky, co se týká podpory, která směřuje mimo republiku, zato v oblasti regionální podpory obsazujeme spíše místa poslední… Proč tomu tak je? Netuším. Ale je to myslím, velká škoda! Myšlenka na možnost finanční pomoci dětem z dětských domovů formou přímé podpory konkrétního dítěte jedním člověkem mi ležela v hlavě hodně dlouho. Spořit jednomu z dětí, které nemá to štěstí vyrůstat ve fungující rodině, aby mělo alespoň nějaký kapitál při vstupu do života, jako je obvyklé v normálních rodinách mi připadalo jako skvělý nápad. Vědět, komu pomáhám a s ohledem na přijatelnou vzdálenost mít možnost nejen si s dítětem psát, ale později se s ním třeba i vídat mě doslova nadchla. Věřila jsem, že se bude líbit i mnoha dalším lidem. Až moje třetí těhotenství a následná mateřská dovolená mi umožnila, převrátit můj dosavadní život úplně naruby. Díky mé kamarádce, nyní i kolegyni Markétě, která je právnička a již několik let chodí pomáhat na linku právní pomoci do Nadace Naše dítě, jsem se seznámila s paní Zuzanou Baudyšovou, které se můj nápad líbil a přivedla mě na myšlenku založit vlastní organizaci pomáhající dětem. Díky ní jsem měla možnost navštívit první dětské domovy. Čím víc jsem se toho dozvídala o dětech samotných, o příčinách, proč se do dětských domovů dostávají, o situaci ve které se nacházejí, když musí dětské domovy opustit, tím víc ve mně rostla touha těmto dětem pomáhat. No a já když už se pro něco rozhodnu a do něčeho se pustím, tak to většinou dotáhnu do konce. Začala jsem si zjišťovat více informací, týkajících se problematiky dětí, vyrůstajících v dětských domovech. Musím přiznat, že jsem tehdy jako naprostý laik nevěděla vlastně nic o fungování dětských domovů, o specifikách dětí v nich vyrůstajících ani o možnostech náhradní rodinné péče či hostitelské péče. Čekala na mě celá řada mnohdy až šokujících překvapení. Právě proto si uvědomuji, jak je důležité veřejnost informovat. O této tématice se vesměs strašně málo mluví a píše a mezi lidmi stále koluje plno bludů a nepravdivých informací, které významně zkreslují pohled veřejnosti především na tyto děti. Čím víc jsem se dozvídala, tím víc jsem toužila se začít profesně věnovat něčemu zcela jinému než doposud. S podporou manžela jsem se rozhodla opustit dobře ohodnocenou práci, která mě ale již vnitřně nenaplňovala a věnovat svojí energii tam, kde to pro mě má smysl. Téměř rok jsem si zjišťovala informace k dané problematice na internetu, v dětských domovech, u sociálních pracovnic, u neziskových organizací, než jsem měla pocit, že se začínám v této problematice alespoň trochu orientovat. Za nejdůležitější považuji možnost hovořit rovněž s mladými lidmi, kteří mají osobní zkušenost s pobytem v dětském domově. Jsem přesvědčena, že chcete-li někomu pomáhat, je nejjednodušší zeptat se přímo jeho, jak… Svým nápadem jsem nakazila i kamarádku Markétu. Poznaly jsme hodně zajímavých lidí, jejichž příběhy by mnohdy vydaly na román. Absolvovaly jsme spolu mimo jiné seminář o hostitelské péči, pořádaný občanským sdružením Děti patří domů, jehož zakladatelka paní Dagmar Zezulová byla jednou z osob, na kterou jsem se v dobách mých příprav obrátila a je to žena, které si velice vážím. O hostitelské péči se mezi lidmi téměř neví a přitom je to pro mnoho starších dětí z dětských domovů jediná možnost, jak nahlédnout do fungování a vztahů v běžné rodině. Vůle uvést svůj sen v realitu byla silná, jen mi bylo jasné, že pokud chci nápad realizovat dle svých představ, ve dvou lidech se to zvládnout nedá. Spojila jsem tedy dva své nápady v jeden. Už dlouho jsem plánovala uspořádat večírek a pozvat na něj všechny svoje kamarádky, se kterými se vídám méně, než bych si přála. Tak jsem zorganizovala benefiční večírek, pozvala svoje kamarádky, a jelikož byl v prosinci, dostal ještě přívlastek vánoční. Rozhodla jsem se pomocí příspěvků kamarádek podpořit právě organizaci Děti patří domů. Sešlo se nás 43 „holek“ a podařilo se vybrat přes 50 tisíc korun! V rámci tohoto večera jsem oslovila přítomné kamarádky s nabídkou zapojení se do projektu s pracovním názvem „Najdi si své dítě…“. Již v polovině ledna se mi ozvaly tři další kamarádky, slovo dalo slovo a 8. února 2011 jsme se stali registrovanou neziskovou organizací. Od té doby máme za sebou všechny pořádný kus práce, stejně jako naše další kolegyně, které se postupně staly součástí týmu. Na štěstí nás ani po třech letech neopouští naše počáteční nadšení a elán, se kterým jsme organizaci zakládaly a je to myslím na našich výsledcích vidět. Jsem přesvědčena, že tato práce má smysl a že je povinností nás všech pomoci dětem, které neměly v začátku svého života tolik štěstí jako většina z nás, aby mohly vyrůstat ve funkční a milující rodině. Není v našich silách pomoci všem dětem, ale každý lepší život se počítá! Za dobu naší činnosti jsme měli možnost poznat plno dětí, které žijí v dětských domovech, a přesvědčila jsem se, že rozhodně stojí za to jim nabídnout pomocnou ruku! Doufám, že se naším prostřednictvím a za přispění široké veřejnosti podaří nabídnout pomoc co nejvíce z nich. Pomoci jim realizovat se už po dobu pobytu v dětském domově, dát jim možnost věnovat se svým zálibám, umožnit jim studovat obor, který je zajímá, nabídnout jim možnost začlenit se do hostitelských rodin alespoň formou víkendových pobytů a maximálně jim usnadnit vstup do jejich samostatného života, aby z nich jednou byli spokojení lidé a dobří rodiče svých vlastních dětí. Michaela Chovancová zakladatelka a ředitelka DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s.
