Sbohem, má nikotinová Lásko! Sbohem nočnímu klidu

První víkend bez hospodské cigarety je, řekl bych po pátku, katastrofou. Nevěřím v počasí, ani v to, že tento víkend probíhá hudební festivaly. A co mě na tomto nekuřáckém zákonu mrzí nejvíce?

Jsem kuřák, náruživý kuřák. Káva, pivo, či jen pracovní nasazení, si bez cigaret neumím představit. Existují pouze dvě výjimky, kde nekouřím – ve svém autě a v posteli. Pominu-li veškeré „přílepky“, které jsou navázány na tento zákon a omezují tím provoz například barů (odpovědnost hostinského za případné činy opilce, zákaz prodeje podnapilému člověku například v supermarketu atd.), je tento zákon prostě svobodu omezující.

Dlouhá léta nekuřáci volali po nějakém omezení, které šlo vyřešit jinak. Netřeba zákazu. Například by stačilo vydat normu, která by přesně definovala čistotu ovzduší v restauraci, a provozovatel by tuto musel splnit kvalitní vzduchotechnikou.
Upřímně se divím, že neprošel zákaz kouření v autě, kde je spolujezdcem dítě. Divím se, že neplatíme daň ze vzduchu – celkem si umím představit model, že by se v obchodech prodávaly nádoby kyslíku pro nekuřáky a tito by mohli pravidelně inhalovat, vlezou-li do kuřáckého prostředí.

Poslední kuřácký den jsem si užil dostatečně v jedné ze svých oblíbených restaurací. Oslavil jsem to krabičkou cigaret a několika pivy. Když jsem platil, zastesklo se mi, politoval jsem se a vydal se k domovu s tím, že právě byla ukončena má éra barového povaleče zahaleného v dýmu. Škoda.
Ale co se děje? To jsem si představit neuměl.

V Praze mám několik oblíbených restaurací, hospod a barů. Drtivá většina z těchto podniků nemá možnost zahrádky, neb se jedná o podniky, které jsou ve sklepeních zahalených příšeřím a notně hlasitou hudbou.  Všechny byly do nedávna kuřáckými a návštěvníci jsou z valné většiny kuřáky. Včera, v pátek, jsem byl lákán kolegou do jednoho z nich na pár žejdlíků. Odmítl jsem a zůstal doma. S hrůzou jsem sledoval fotky, které mi poslal kolega se stavem baru:

• Krátce po otevírací době na baru můj kolega, barman a víkendová výpomoc
• Po osmé večer, v době, kdy zaujmout místo k sezení je prakticky nemožné, v baru sedí stále jen můj kolega s obsluhou a dva odvážlivci s elektronickou cigaretou
• Půlnoc je časem, kdy se na pivo stojí fronta přes vchodové schody a hospoda je zahalena v dýmu. Odvážlivci s elektronickou cigaretou se přesunuli jinam, bar stále zeje prázdnotou
• Ve tři hodiny ráno mi přichází smutná zpráva o tom, že kdybych si náhodou chtěl dát drink, musím jinam, neb se snad poprvé v historii zavírá na čas a ne až za denního světla.

Nelze tvrdit, že toto je způsobeno počasím nebo snad tím, že tento víkend probíhá hudební festival stejného hudebního vyznání, které vyznává i tato pivnice.
Nedalo mi to a sedl jsem k Facebooku a začal hledat. Podobný scénář se odehrával i v jiných putykách. Ptám se proč? Kde jsou ty hordy nekuřáků volajících po nekouření v restauracích? Asi taky doma, jako já…
Mrzí mě, že tímto zákonem trpí provozovatelé. Sám jsem místo hospody volil variantu „lahváče“, cigarety a knížky.

Scénář číslo dvě, který jsem měl tu čest poznat osobně, mě mrzí snad ještě více.
Bydlím v bytě nad hospodou, non-stopem. Zcela běžné v této městské části je to, že do tohoto podniku, který je až na jednu výjimku v dané lokalitě osamocen, se stáhnou lidé z okolních restaurací a zábava pokračuje až do ranních hodin. To je samozřejmě v pořádku a sám si zde po návratu z centra občas počkám na svítání.
Co ale v pořádku není, je to, že nyní musíme, my kuřáci, chodit ven. Jaký to má efekt?
Venku je hluk i v nočních hodinách, občan nemůže spát a už vůbec nemůže větrat (otevřené okno = více hluku). Tato skutečnost je nepříjemná obzvláště v teplých letních dnech.
Osobně se chci vyspat nepřerušovaně, v klidu a určitě mi na dobré náladě ze zdravého spánku nepřidává to, že jsem každých cca dvacet minut vzhůru spolu s další várkou po cigaretě toužících individuí.

Jaké je tedy řešení? Napadá mě několik variant:

• Odstěhovat se někam, kde tento problém nebude – Ne, děkuji. Jsem sice v podnájmu, ale stěhovat se nechci. A co kdyby mi byt patřil?
• Volat po desáté hodině příslušníky městské policie, aby zjednali pořádek? Nemyslím si, že to je reálné, neb bych je volal s každým novým hloučkem kouřících spoluobčanů.
• Změnit práci, tak, abych přes den spal a pracoval v noci. – Bohužel, není to možné ve většině případů.

Poslední varianta řešení, která mě napadá je, a městská část Praha 1 ji již uvedla v praxi, zřídit pořádkovou službu. Tyto „antikonfliktní týmy” mají za úkol zejména v nočních hodinách dohlížet na pořádek a informovat lid (s)prostý o opatřeních souvisejících s novou normou. Pravděpodobně se ale jedná o civilní záležitost, neboť: „Tyto skupiny nemají žádné nadstandardní pravomoci, nicméně mohou v případě konfliktu kontaktovat policii a strážníky“.
Tato sranda jistě něco stojí. Nebylo by tedy lepší to kouření přeci jen povolit?

Ani se mi nechce zmiňovat to, že hned po půlnoci, v ranních hodinách platnosti zákazu, někteří pilní konfidenti zahájili svou udavačskou činnost.

Vidím to takto. Zakázali nám kouřit, vyhnali nás na cigaretu ven.
Ještě bych uzákonil, aby majitelé každého zařízení, které je postiženo tímto zákazem, museli před vchodové dveře (před všechny, je-li více vstupů) sypat hrách, abychom si my, kuřáci, mohli u cigarety kleknout a důkladně se těch několik minut zamyslet nad sebou samými a především nad našimi hlasy v následujících volbách…