Asi to množství lidí zná, stojíte ve frontě (ne na brambory) u pokladny, před Vámi takových čtyři až pět lidí a u pokladny prodavač, který Vám již pohledem říká, že není rád, že tam jste. Když náhle starší paní, slušně oblečená,
se smutným pohledem na tváři, přijde k prodavači a oznámí mu: „Dobrý den, mě ten automat vzal peníze a kafe jsem nedostala, mohl byste mi pomoci?“. Na to se prodavači objevil výraz ve tváři, říkající jenom „bože, proč právě já“? Proč ne ten prodavač za mnou? Asi, že jsem blíže. Tak se prodavač pustil do pomoci krásným vychcaným způsobem. „Ale babi, tomu já nerozumím, to si musíte pomoct sama.“ Slyšíte tu ironii, říkat šedesátileté paní, ať si pomůže sama… No nakonec se tedy uvolil a jen ji stroze odpověděl, že ji někoho zavolá.
A tak dlouhé minuty ve frontě plynou a já jen sleduji boj postarší paní s „větrnými kafematy“, když usilovně mačká tlačítko „Vrácení peněz“. Hluk se zvětšuje, jelikož intenzita mačkání přibývá a mnoho z nás zajisté ví, co to znamená zkusit dostat nazpět pár korun z bezedných propastí automatů na občerstvení apod., pokud náhodou selže jejich bezchybný systém. Mezitím koukám na prodavače, jak jen nevěřícně kouká, že ta bába to ještě nevzdala a dělá hluk na celou prodejnu. Prodavač stále kouká, já koukám na něj a on se asi jen diví proč tam ta bába stále je a nenechá to být. Přece se jedná tak maximálně o dvacku a on s jeho beztak padesátitisícovým platem by se na to dávno vybodl, jelikož na cenu peněz již rychle zapomněl. Zvlášť když nejsou jeho, neboť z cizího krev neteče. Dlouhé minuty uplynuly a dostanu se na řadu konečně já. Pěkně pozdravím a zaplatím a pak jen se slušně optám, zda-li té paní někoho zavolají, pravděpodobně vedoucí prodejny, jelikož se zdá, že již zapomněl na tu přislíbenou pomoc…
V tom se na mě prodavač podívá rozezlenýma očima a jen stroze odvrátí, ale to není náš kafe mat, to je té společnosti co to provozuje, ať si zavolá tam. Tak mu říkám, ale vždyť to je na Vaší provozovně a vy byste se o to měli postarat a je to Váš zákazník. Neříkajíc, že prodejna za to dostává zaplaceno, že tam ten kafemat má. Tak proběhla argumentační výměna, která nebrala konce, kdy v „dáli“ se stále ozývala prosba o pomoc uváděna hlasitým mačkáním onoho slavného tlačítka „Vracení peněz“, které nějak nevracelo. Trvalo to asi minutu, možná dvě, tak jsem požádal o zavolání vedoucí prodejny, ta by situaci mohla vyřešit. Pán tedy řekl, že ano a tím jsem doufal, že je celý problém vyřešen nebo aspoň posunut dál na nějakou rozumnou úroveň. Jen jsem si říkal, že raději počkám, až ji zavolá. A hádejte co? Nějak se mu nechtělo.
Tak čekám, čekám a mezitím ve frontě slyším nějaké brblání směřující ke mně. Optám se teda, jaký má pan problém a co mi chce sdělit. A zde se hodí dát takovou vsuvku ohledně mé osoby. Jsem původem z Ostravy, žijící nyní v Praze asi už deset let, a v Ostravě mi „nadávají“ do Pražáků a v Praze už mi přestali nadávat do Ostraváků a Slováků, ale neví, kde mě mají přiřadit. Pokud tedy trochu nezrychlím a neřeknu větu „bo to bylo take fajne“. Nyní tedy dále. Pán, v krásných sandálech, modrou kšiltovkou, sítěnou po bocích, s krásně zakulaceným kšiltem tak, jak jsme to dělali za mlada, tváří zarostlou a podobnou herci z filmu Pařba ve Vegas (Zach-Galifianakis), tričko s nápisem asi dvaceti rockových kapel z fesťáku, které navštívil tak pět let nazpět a stále vzpomíná, jaká to byla jízda, a na sobě krásné, vygajdané, sluncem vybledlé modré riflové kalhoty. Pán řekne, že mi nechce nic. Já mu povídám tak na mě nemluvte nebo mi to sdělte přímo. A nyní začala ta správná argumentace. Než k tomu dojdeme, nezapomeňme, že nalevo ode mě stále zněla hlasitá žádost o „pomoc“, kdy tlačítko „Vracení peněz“ nevrací ani korunu, ale jenom hlasitěji se ozývá „nedám, nedám“ a pan prodavač stále nevolá a nevolá paní vedoucí. Říkám mu, pane, tak mi řekněte, co mi chcete. Pán: „Nemám Ti co říci a nerozumím Ti“. Povídám: „Jak mi nerozumíte, já na Vás normálně mluvím.“ Pán pak začne něco totálně nesrozumitelného brblat a vyřkne větu, u které jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo brečet. „Ty tady nejsi doma, ty buď zticha, vypadni odsud.“ Poté byla „hádka“, že nechápu co tím myslí, na to již neodpověděl, stále něco brblal a asi mi nadával, jelikož jsem mu sebral jednu až dvě minuty života ve frontě tím, že jsem se snažil pomoci někomu, kdo tam byl asi doma… Náhle se, ale rozezněl ten božský tón, který řekl „prosím paní vedoucí na prodejnu k pokladnám“ a já jsem mohl začít pomalu odcházet. Jen jsem sdělil paní, že jsem ji nechal zavolat vedoucí a je již na cestě. Mě pak vykreslila úsměv na tvář tím, že mi několikrát poděkovala. Již nebyl čas čekat, až přijde paní vedoucí, ale snad to dořešily, ale kdo ví…
Účinkovali:
Místo: BYLLA – doporučuje se jít na kafe
Kafemat: Kafe Ko
„Herci“: Zatrpklý prodavač, „Zach-Galifianakis“, babi a má maličkost z východní ciziny
(podobnost názvů míst je čistě náhodná)
Datum vystoupení:
22. 7. 2016
Místo vystoupení:
Praha – Argentinská
