Umíme najít rozdíl mezi škodolibou radostí a kritikou? Může nastat situace, kdy je potřeba pomáhat státu? Situace, která nastala okolo registračního systému nám dává malinko nahlédnout, jaká je mezi lidmi atmosféra.
Když začala epidemie Coronaviru ve světě, média o tomto tématu začala informovat ve velkém a jednu chvíli to vypadalo, že se celý svět úplně zastavil a přestaly se dít věci. Nonstop zpravodajství a sčítání nakažených byl plný internet, televize, noviny i rádia Coronavirus byl prostě všude. Novodobá společnost nic podobného nezažila a vlastně ani média, která přinášela informace a ve veřejném prostoru vytvořila přetlak informací jednoho tématu.
Stala se standardní situace. Jedna skupina lidí začala informace z médií vnímat velmi citlivě a druhá skupina si závažnost informací nepřipouštěla. Nutno dodat, že obě skupiny lidí mají pro své počínání oprávnění. Jelikož médiím chyběla klapka, která by celé situaci dala řád a férové informace. Honba za senzací a velkou sledovaností byla vyústěna do situací, kdy vir analyzovali herci, režiséři, zubaři, chirurgové.... No prostě snad všichni, kdo do té doby působil ve veřejném prostoru, bohužel i veřejnoprávní média, která by měla být seriózní nasedla na tuto vlnu.
V pátek ráno, chvilku před osmou hodinou, byl právě na Radiožurnálu rozhovor se zmocněncem pro digitalizaci Ing. Dzurillou. Moderátor kladl otázky, jak je systém na registraci očkování připravený, co dělat, když senior neumí s internetem apod. Na tom není nic zvláštního. Začala osmá hodina a registrační systém se spustil a nefungoval tak, jak bylo třeba. V jednu chvíli se připojili všichni senioři nad 80 let žijící v Česku, aby se zaregistrovali na očkování... A nebo ne? Ona se pravděpodobně stala jiná věc. A to, že se na web šla podívat půlka země. Ze zvědavosti, jak systém vypadá, jak funguje, zdali funguje... Systém nápor nevydržel a fungoval s výpadky.
A pak se to rozjelo, začaly na mě vyskakovat články o tom, jak systém kolabuje, jak nefunguje a to samé se linulo z rádia včetně toho veřejnoprávního.
My jsme na to čekali. My jsme se na to těšili. My jsme chtěli, aby nefungoval. Média, lidi, prostě všichni čekali na ten neúspěch. A když systém nefungoval, měli jsme z toho radost. Přesně takový jsem z toho všeho měl pocit. Bylo mi líto těch lidí, kteří stáli za tímto projektem. Všech programátorů, lidí z ministerstev i úředníků. Něco podobného není jednoduché vytvořit, tím spíš v takové rychlosti a až na ten kolaps i v dobré kvalitě. Celá situace okolo viru trvá už dlouho a lidé, kteří pracují pro stát jsou vyčerpaní. Je jedno, jestli jde o zdravotní sestru, nebo ajťáka na ministerstvu. Těm všem patří díky a uznání.
Napadlo mě, že jsou situace, kdy by mohla média pomáhat státu, místo čekání na neúspěch a zrovna tento případ mi přišel jako vzorový. Tím nemyslím, pomáhat vládě, ta si zaslouží přísný dohled veřejného prostoru. Ale myslím státu. Stát není vláda. Stát jsme my všcihni a myslím, že by bylo dobré, abychom se tuhle nuanci naučili rozlišovat, protože jsou situace kdy máme táhnout za jeden provaz.
