Stál jsem v knihkupectví u regálů naditých sbírkami, které jsem kdysi dávno četl nebo jen držel v ruce; naditých knihami, o kterých jsem kdysi nebo nedávno slyšel, posléze na ně zapomněl a teď se opět rozpomenul; naditých knihami, které ve mně začaly znovu probouzet úžas, jenž jsem kdysi pociťoval a byl přesvědčený, že mě něco velkého čeká a že kus toho příštího právě přichází. Vzpomněl jsem si na svá adolescentní léta plná rodících se tužeb a testosteronu. Na své pozdější roky rozčarování a konečně dobu úlevného poznání, že přání se nám jako bonus občas splní, častěji na sebe ovšem berou jinou podobu. A někdy nám trvá, než se naučíme rozpoznat, že se nám splnilo to, o čem jsme tak dlouho snili.
Mívali jsme doma rituál. Bývala to vždy sobota a neděle; dny, kdy se nespěchalo. Nebo se spěchalo o trochu míň. Přišel jsem si lehnout k rodičům na kraj postele, přitisknul se zády k mamince a očima začal bloudit po policích rozlehlé knihovny. Po chvíli, znaven bezcílným putováním, bral jsem očima jeden hřbet po druhém a četl si poctivě jejich názvy. Zeměžluč. Zahradníkův rok. R.U.R. Hordubal. Obyčejný život. Chrlení krve. Dvojí osud. Rodiče svým činům, a tudíž i knihovně, vtiskovali neporušitelný řád. A přesto všechny knihy, řazené pečlivě podle autorů, vytvářely dohromady pestrobarevný obraz, jak to známe ze skleněných vitrín v cukrárnách.
Sobotní a nedělní rána byla barevná a vyzývavá jako kolotoče, které v našem městě pravidelně ohlašovaly příchod jara. Po zimě přijeli na pár měsíců Berousci. Ve skutečnosti to byl velmi chudý lunapark, ale teplo molitanových a celofánových růží na špejli, drzost vzduchovek s úmyslně zakřivenými hlavněmi, ordinérní masité ruce obsluhovačky střelnice, jiskřící autíčka autodromu, kýčovité labutě na hydraulickém rameni, veliký řetízkáč a hudba z amplionu, to vše ve mně tehdy vyvolávalo pocit ohromení, svátek. A také nečekané zklamání, i když všechno začínalo tak slibně. Konečně jsme mohli s bratrem na lunapark v noci. Velkolepé atrakce zářící do hlubiny noci, hučící muzika, které nebylo rozumět. Oči rozevřené do široka, aby to všechno člověk mohl nasát. Nedávno jsem si na ten pocit vzpomněl: Stál jsem na vrcholu Empire State Building, odkud jsem přehlížel ohromující noční New York. Když jsme k lunaparku došli, byla tam tma. Naprostá, absolutní. A uvnitř zoufalství a pláč. Tak půjdeme domů, aspoň se podíváme v televizi na Prodanou nevěstu. Vašek se tam převleče za medvěda, uvidíte, že se vám to bude líbit, řekla nám s bratrem maminka a s otcem nás vzali za ruku.
Mohli jsme se dívat s rodiči z jejich velké postele. To býval taky svátek. Medvěda jsem se už nedočkal. Bratr taky ne. Usnuli jsme únavou a zklamáním. Zato v teple.
