Okno s vyhlídkou

Když se má žena vrátí v podvečer domů, všechno ze sebe shodí a vleze pod sprchu, aby smyla pach upoceného autobusu a končícího dne. Slyším proud vody, který na sebe nechá dopadat; neviditelná špína jí stéká po nohou na dno vany a mizí v odpadu. Na chvíli se otočí čelem ke sprše, zvrátí hlavu a zavře oči; voda jí vniká do úst a bere s sebou zbytky slov a vět, jež jí za ten den uvízly na jazyku nebo mezi zuby. Potom si do dlaně nabere trochu šamponu a oběma rukama si ho dlouho a pečlivě vtírá do vlasů, nechá jej chvíli působit, aby se pěna dostala ke každému kořínku zářivě zrzavé hřívy. Pak se napřímí a dlouhými tenkými prsty si vjíždí do vlasů, proud vody jí smývá šampon z hlavy a bílá pěna se jí valí po zádech a mezi prsy. Pak zavře kohoutek, odloží sprchu a odhrne kryt z mléčného skla. Znám ty zvuky už za ta léta nazpaměť. A taky vím, co se stane za chvíli. Vyjde nahá z koupelny do úzké podlouhlé předsíně, postaví se před zrcadlo, bude se rozčesávat a na svém hubeném těle a tmavých chloupkách se ve zbytku denního světla ještě tu a tam zalesknou zbloudilé kapky. Když jsem doma, neumím si ten pohled odepřít. Co vokouníš, řekne rozverně, protože se už cítí dobře. Někdy povím, dnes ti to zase sluší. Kdybys nekecal, řekne pobaveně a je na ní znát, že jí to lichotí. A teď už mě nechej, většinou dodá. A já toho většinou nechám. Ale někdy taky ne.

Teď je má žena opět ve sprše, opět nastal ten její čas, a naše dvě děti jsou ve svém pokoji. Všechno probíhá jako obyčejně touto dobou. Jen já tam nejsem.

Sedím na židli v prázdném nemocničním pokoji. Moje doktorka Eliška, doktorka přes srdce, má u mě totiž podezření na apnoe. Zástava dechu během spánku, vysvětlila mi. Ale já jsem někdy bez dechu i za bdělého stavu, žertuji nemístně. Chrápete?, zní nekompromisní, ale laskavá otázka. Chrápu. A strašně. Manželka kvůli tomu chodí spát dřív. Dávám jí fóra, aby stačila zabrat. A co mikrospánek, míváte? Ne, aspoň o tom nevím. Usínáte ve stoje? Ne, to ne. Cítíte se unavený? Někdy ano, ale celkově jsem čilý. Je vám dobře? Je, paní doktorko. Podle mých odpovědí vyplnila Eliška kolonky v počítači. Pro jistotu se na vás podíváme ve spánkové laboratoři, zaznělo její resumé, přitom se na mě dívala pohledem, kterému nešlo vzdorovat. Půjdete si tam na jednu noc lehnout, trochu vás proklepnem. Pak zvedla telefon, a když dokončila hovor, sdělila mi termín. Máme pořád plno, vysvětlila, proč mám přijít až za čtyři týdny.

Tak teď sedím v prázdném pokoji, jen postel, stůl a dvě židle, v rohu umývadlo, háček na ručník. A ten ručník. Záchod a sprcha na konci chodby, společné pro všechny pokoje. Čekám na večer, to mi k hlavě a na prsa připevní gumové přísavky. A ještě vás u toho budeme sledovat kamerou, ta je tam nahoře, abysme vás měli stále na očích, až přestanete dýchat, poučuje mě sestřička. A když budete muset v noci na záchod, tady máte bažanta. A otočte se při tom ke kameře zády, ať máte soukromí.

Je už šero a čekání na noc nekonečné. Vytáhnu mobilní telefon. Volám ženě. Vidím odtud náš barák a naše okna, říkám jí po chvíli, co spolu mluvíme. Jo? Ty nás vidíš? Který okno je to tvoje? Popisuji polohu, ale oken s balkonem jsou tu desítky. Víš co, povídá žena, zablikej. Tak jdu k vypínači, s mobilem na uchu zhasínám a pak hned rozsvěcím, zhasínám, rozsvěcím. A ozve se vítězně, už tě vidím! A teď ty, říkám. Žena jde k našemu vypínači a cestou volá na děti, pojďte se podívat na tatínka! Slyším, jak Zuzana i Šimon běží do pokoje a společně volají, kde je, kde je, a žena jim ukazuje moje okno a sama začíná blikat v podobném tempu a děti volají, ahoj, tatínku, už tě vidíme. A každé to děcko chce vypínač samo pro sebe, všichni tři se střídají u něj, i z mé ženy je najednou dítě, ještě jí poslední zbloudilé kapky stékají po těle na koberec, slyším je všechny jasně řičet, jak je mám přitisknuté k uchu. Na chvíli toho nechám, vyjdu na balkon a opřu se o zábradlí jako na kapitánském můstku s výhledem přímo na pevninu, hledám v tom záblesku jejich siluety. Ale nevidím nic, jen je tuším v tom jediném okně, které bliká mezi stovkami ostatních zářících oken. Vracím se zpátky. Přes telefon si počítáme, a ráz a dva, aby ta naše dvě okna blikala ve stejném tempu. Kdyby to šlo, nejraději bych se tak problikal až k ránu, protože usnout tady se mi zdá nebezpečné. A nakonec opravdu neusnu, spím jen dvě hodiny, a ještě plytce, jsem ve své vlastní peep-show, napojen na přístroj, co měří tep a tlak a dech a já nevím co ještě, po levé ruce bažant a po pravé intimní zeď. Je to ta nejdelší noc, přitom je to celé směšné, nemusím bojovat o život jako prastrýc Otto, kterému museli amputovat nohu. Když se pak probral z narkózy, stála rodina u jeho postele, Otto se usmál hned na moji maminku a říká jí, tuhletu plesovou sezónu nestihnem, ale počkej si za rok, jak tě provedu, a ráz a dva, a další den zemřel.

Necelých sto dvacet minut plácal jsem se tu noc na mělčině spánku, zbytek jsem probděl v objetí té elektronické chobotnice, která ze mě loudila dech a výdech a čekala na pár vteřin ticha, které jsem jí nechtěl dopřát.