- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Teď je má žena opět ve sprše, opět nastal ten její čas, a naše dvě děti jsou ve svém pokoji. Všechno probíhá jako obyčejně touto dobou. Jen já tam nejsem.
Sedím na židli v prázdném nemocničním pokoji. Moje doktorka Eliška, doktorka přes srdce, má u mě totiž podezření na apnoe. Zástava dechu během spánku, vysvětlila mi. Ale já jsem někdy bez dechu i za bdělého stavu, žertuji nemístně. Chrápete?, zní nekompromisní, ale laskavá otázka. Chrápu. A strašně. Manželka kvůli tomu chodí spát dřív. Dávám jí fóra, aby stačila zabrat. A co mikrospánek, míváte? Ne, aspoň o tom nevím. Usínáte ve stoje? Ne, to ne. Cítíte se unavený? Někdy ano, ale celkově jsem čilý. Je vám dobře? Je, paní doktorko. Podle mých odpovědí vyplnila Eliška kolonky v počítači. Pro jistotu se na vás podíváme ve spánkové laboratoři, zaznělo její resumé, přitom se na mě dívala pohledem, kterému nešlo vzdorovat. Půjdete si tam na jednu noc lehnout, trochu vás proklepnem. Pak zvedla telefon, a když dokončila hovor, sdělila mi termín. Máme pořád plno, vysvětlila, proč mám přijít až za čtyři týdny.
Tak teď sedím v prázdném pokoji, jen postel, stůl a dvě židle, v rohu umývadlo, háček na ručník. A ten ručník. Záchod a sprcha na konci chodby, společné pro všechny pokoje. Čekám na večer, to mi k hlavě a na prsa připevní gumové přísavky. A ještě vás u toho budeme sledovat kamerou, ta je tam nahoře, abysme vás měli stále na očích, až přestanete dýchat, poučuje mě sestřička. A když budete muset v noci na záchod, tady máte bažanta. A otočte se při tom ke kameře zády, ať máte soukromí.
Je už šero a čekání na noc nekonečné. Vytáhnu mobilní telefon. Volám ženě. Vidím odtud náš barák a naše okna, říkám jí po chvíli, co spolu mluvíme. Jo? Ty nás vidíš? Který okno je to tvoje? Popisuji polohu, ale oken s balkonem jsou tu desítky. Víš co, povídá žena, zablikej. Tak jdu k vypínači, s mobilem na uchu zhasínám a pak hned rozsvěcím, zhasínám, rozsvěcím. A ozve se vítězně, už tě vidím! A teď ty, říkám. Žena jde k našemu vypínači a cestou volá na děti, pojďte se podívat na tatínka! Slyším, jak Zuzana i Šimon běží do pokoje a společně volají, kde je, kde je, a žena jim ukazuje moje okno a sama začíná blikat v podobném tempu a děti volají, ahoj, tatínku, už tě vidíme. A každé to děcko chce vypínač samo pro sebe, všichni tři se střídají u něj, i z mé ženy je najednou dítě, ještě jí poslední zbloudilé kapky stékají po těle na koberec, slyším je všechny jasně řičet, jak je mám přitisknuté k uchu. Na chvíli toho nechám, vyjdu na balkon a opřu se o zábradlí jako na kapitánském můstku s výhledem přímo na pevninu, hledám v tom záblesku jejich siluety. Ale nevidím nic, jen je tuším v tom jediném okně, které bliká mezi stovkami ostatních zářících oken. Vracím se zpátky. Přes telefon si počítáme, a ráz a dva, aby ta naše dvě okna blikala ve stejném tempu. Kdyby to šlo, nejraději bych se tak problikal až k ránu, protože usnout tady se mi zdá nebezpečné. A nakonec opravdu neusnu, spím jen dvě hodiny, a ještě plytce, jsem ve své vlastní peep-show, napojen na přístroj, co měří tep a tlak a dech a já nevím co ještě, po levé ruce bažant a po pravé intimní zeď. Je to ta nejdelší noc, přitom je to celé směšné, nemusím bojovat o život jako prastrýc Otto, kterému museli amputovat nohu. Když se pak probral z narkózy, stála rodina u jeho postele, Otto se usmál hned na moji maminku a říká jí, tuhletu plesovou sezónu nestihnem, ale počkej si za rok, jak tě provedu, a ráz a dva, a další den zemřel.
Necelých sto dvacet minut plácal jsem se tu noc na mělčině spánku, zbytek jsem probděl v objetí té elektronické chobotnice, která ze mě loudila dech a výdech a čekala na pár vteřin ticha, které jsem jí nechtěl dopřát.
Další články autora |
Minulý týden jste soutěžili se sebamedem o kosmetiku pro nejmenší. Tento týden si pojďte zahrát o péči pro vás, a to konkrétně o řadu Anti-Redness,...