Richard, vzdálený bratranec z Bostonu, přiletěl s rodinou do Evropy. Pár dní strávili v Paříži, pár dní v Londýně a v Dublinu, v pátek přistáli ve Vídni a v sobotu odpoledne už stál s dětmi Asherem a Isabel a s manželkou Lynn u náhrobního kamene na malém židovském hřbitově v Podivíně.
Všechny náhrobky kolem trčely ze země jako křivé zuby ze starých dásní. Kámen s pěti prostě vyrytými jmény byl povalený na zem. Asi vichřice, řekl omluvně starosta a já to s rozpaky přeložil. Richard nic neřekl. Klekl si k těžkému kusu kamene a rukou z něj smetl napadané listí. Moc tomu nevěřím, ale to nepřekládej.
Starosta si netrpělivě pohrával s klíči od hlavní brány. Nezlobte se, přitočil se ke mně, ale máme tady zítra hody a já si ještě musím připravit řeč. Chápu. Dlouho vás nezdržíme.
Richard, teď už i s oběma dětmi, dřepěl u náhrobku. U každého z pěti jmen bylo stejné datum úmrtí: 1942, Osvětim.
Eliška, přečetl Richard první vyryté jméno s téměř správnou výslovností a ukázal na něj, jako by to byla fotografie v rodinném albu.
Víte co, ozvalo se mi najednou u ucha. Já vám ty klíče dám a vy mi je pak jenom hoďte do schránky. Dobře. Doprovodil jsem starostu před hřbitov. Tady je máte a jak jsme se domluvili, do schránky.
Richard stál s dětmi a Lynn nad náhrobkem. Zdálky jsem viděl, jak patnáctiletý Asher pohybuje rty a Richard neznatelně přikyvuje hlavou. Eliška, Eliška, opakoval Asher stále dokola, když jsem k nim potichu přišel. Už mu to šlo docela dobře. Pak přestal.
Potichu stáli na malém židovském hřbitově v Podivíně. Na konci jejich rodinné cesty ležel povalený náhrobní kámen, pod nímž nebyl nikdo nikdy pochován.
