Tak abych to shrnul. Byly to asi čtyři roky, co jsem se rozešel s Renátou a zhruba rok, co Pavlína odjela do Států, a tím mi na pořádně dlouhý čas zmizela z očí.
Bylo odpoledne, stál jsem na přecpané zastávce tramvaje a měl jsem v plánu někam jet. Elektrika dlouho nikde a já nespěchal. Aspoň se tak domnívám, protože si pamatuju, že mě bavilo koukat se po lidech.
Na druhé straně ulice, přímo proti zastávce, byl v přízemí činžovního cihlového domu obchod se sportovními potřebami. Na nylonových lankách ve výloze visely tenisové rakety, houpací síť, nad ní si to na neviditelných špagátech poletovaly dvoudílné dámské plavky, které svou frivolností provokovaly levitující šnorchl, a dole pod tím vším se na ledabyle pohozených plážových oblázcích válely naoko zapomenuté žlutozelené tenisáky. Takový veselý letní výjev. Včetně mladé aranžérky, která se na mě přes výklad nezvykle vřele smála a vehementně mi mávala.
Odněkud mě musela znát. Já však neznal ji. A to mě příjemně dráždilo. Pěkná, milá a drobná brunetka v pracovním plášti. Ještě jsem se pro jistotu podíval za sebe, jak se to v takových situacích dělá, zda-li nejsou její úsměv a zjevná vřelost věnovány někomu jinému, zajímavějšímu.
Nikdo takový v okolí nebyl.
Naoplátku jsem tedy dívce zamával a radostně se na ni usmál. Po dlouhé době o mě někdo projevil neskrývaný zájem. A protože jsem měl tehdy asi opravdu čas a teď navíc pádný důvod, po chvíli váhání jsem přešel koleje a zamířil si to rovnou k výkladu. Stále jsem mával, udržoval s ní oční kontakt a neustále ostřil, jestli slečnu přece jen neznám.
Když jsem došel k výkladu, zjistil jsem současně několik věcí. Zaprvé to, že ji opravdu neznám, zadruhé fakt, že ona nezná mě. Pochopil jsme to, až když jsme stáli tváří v tvář, nekompromisně proti sobě.
Dívali jsme se přes sklo jeden druhému do očí. Dlouho. Hodně dlouho. Teď už nemávala. Ani já už nemával, ale v pohledu jsem měl ještě poslední zbytky zvědavosti a naděje. Ona naprosto nechápavý, možná až ustrašený výraz, jak jsem si to později vyhodnotil. Kam zmizelo to magické, to krásné, ten příslib nového začátku v propukajícím létě? Co mě k ní tolik přitahovalo a kam se to všechno najednou podělo?
Celá přeplněná zastávka přihlížela této nešťastné chvíli a napjatě sledovala dramatický zlom v našich životech. Rozuzlení bylo potupné a charakteristické pro celou tu dobu, kdy jsem byl sám a kdy jsem zoufale někoho hledal. Nikdy jsem nechápal své kamarády, kteří se jeden týden s někým rozešli a po čtrnácti dnech se už vodili za ruce s jinou. Pro tento druh umění jsem nikdy nebyl nadán.
Pár dní před touto scénkou jsem si říkal, že půjdu koupit květiny a první holce, kterou potkám, pugét věnuju a otevřeně se jí zeptám, jestli by se mnou nechtěla chodit. Nikdy jsem to neudělal, protože jsem byl srab, ale už skutečnost, že jsem si s takovou myšlenkou začal pohrávat, znamenal, že jsem se ocitl ve skutečné krizi a na hranici mentálního zdraví.
Tehdy, když jsem šel přes ulici vstříc kynoucí naději, se ve mně opět něco nesmírně živého rozhořelo. Ještě že ono vzplanutí netrvalo tak dlouho. Vlastně jen krátce. Velmi krátce. Byla to malá etuda, můj neplánovaný dárek všem lidem, kteří čekali na tramvaj, jako před chvílí já, a teď na mě upřeně zírali.
Došlo mi to. Po hodně bezradné a trapné chvíli. Aranžérka držela v ruce hadřík, který na tu dálku nebyl vidět a krouživým pohybem se snažila umýt skvrnu na skle. Skvrna šla špatně dolů, a tak na ni musela vyvíjet hodně velký tlak, aby práce k něčemu byla, a přitom se jí v obličeji zračila námaha. To vše jsem na tu dálku viděl, ale zachytil jsem jen něco. Asi jsem si přál, aby se na mě smála, abych jí byl sympatický, přál jsem si, aby mě odněkud znala, všechno by mi to usnadnilo, přiložil bych ústa na sklo a ona by z druhé strany přiložila na čistě umytý a nablýskaný výklad své výrazně namalované rty, po kterých by na místě našeho vzájemného doteku zbyla jasná červená stopa, jak jsem to kdysi viděl v nějakém tuze free a happy filmu. Lehkým krokem bych vtančil do prodejny, vhupnul za ní do výlohy, ležérně bych ji jednou rukou chytil zezadu kolem pasu, nahnul bych se nad ní, ona by se naopak zaklonila, jako bychom tančili nejdivočejší tango, lidé na zastávce by si přejícně podupávali do rytmu a všechno krásné by mohlo začít.
A ono to zatím těžkopádně skončilo.
Napsal jsem, že to skončilo? Ne. Neskončilo. Byl to teprve začátek. Typický začátek pro všechno, co později muselo přijít a co přišlo.
Na tramvaj jsem tehdy už nečekal. Šel jsem raději pěšky.
