Šel jsem dnes v podvečer vyvenčit psa v centru Prahy. Bylo krásně a všude se procházely davy lidí. Před Karlovou universitou ležel na chodníku nehybný chlap. Přestože na sobě neměl maskáče, které by dokonale splývaly s chodníkem, pro kolemjdoucí byl zcela neviditelný. Vzbuzoval menší pozornost, než nesebrané psí hovno, nebo převrácený odpadkový koš. Pro okolní svět neexistoval.
Ležel v podloubí na Ovocném trhu, hned vedle vchodu do naší nejprestižnější univerzity a Stavovského divadla. Na první pohled bylo jasné, že je to bezdomovec. Byl schoulený v nepřirozené poloze, vypadal docela čistě a vedle něj ležela igelitka s jídlem. Mého psa přitahoval nevalný zápach, který kolem sebe šířil. Chtěl na něj skočit, aby ho pořádně prozkoumal.
Přišel jsem k němu a zeptal jsem se ho jestli žije. "Ehhh, ehhh, ještě jóoo..." zasýpal zbědovaným hlasem. "Vy jste upad, nebo jste ožralej?" ptám se na nejpravděpodobnější variantu toho proč leží na zemi. "Ehh, ehh... něco sem vypil... upad sem... nemůžu vstát." Nevypadá, že by byl namol. "Jak jste upad? Je vám něco?" Snaží se zvednout, ale očividně to nejde. "Já nemůžu chodit." Snaží se narovnat si divně skroucenou nohu, z jejichž pohybů je jasné, že něco není v pořádku. Leží tam na zemi a já nad ním stojím s bojovým psem, který se ze všech sil snaží skočit mu do obličeje. Připadám si blbě. "Poďte, já vás zvednu..." I když se ho štítím, v obavě ze všelijakých nehezkých vyrážek a nemocí, podávám mu ruku, abych mu pomohl posadit se. Jeho dlaň je překvapivě jemná jako dětská prdelka. Za strašlivého hekání se pokouší posadit, ale hned jak ho zvednu, neudrží se na rukách ani v sedě a zase si lehne na bok. "Já jsem strašně vysílenej, nemůžu chodit, nechte mě, já si tady lehnu..."
"No, pane, já někoho zavolám, aby se na vás podívali, co vy na to?" Beru do ruku telefon a vytáčím 112. "Prosím vás, nikoho nevolejte, co by se mnou dělali?" Bezdomovec se zase choulí na bok. "No co by s váma dělali? Dají vás do kupy." V tichém hlase je slyšet zoufalství. "Mě už nikdo do kupy nedá. Já už nemůžu. Mě pomůže akorát zubatá." Trochu ve mě hrklo. "Ale prdlajs pane, od toho máme socialistický zdravotnictví, aby pomohli každýmu. Aspoň vám daj nějakou berlu, když nic jinýho." Snažím se být vtipný abych ho trochu povzbudil.
Z telefonu se ozval operátor, říkám mu, že tady leží opilý bezdomovec, který má očividně nějaký zdravotní problém. Posílá hlídku. Chlapík pod nohama mi huhlá: "To ste neměl pane, měl ste mě nechat umřít." Nemám v plánu chopit se první pomoci a co jsem mohl jsem asi udělal, ale stejně je mi blbé odejít od chlápka, který leží bezvládně na chodníku, lidi mu chodí metr od hlavy a dělají jako by neexistoval a on se chystá umřít. "Prosím vás, takhle se to nedělá." "A jak se to dělá? Dyť jsem tady úplně k ničemu. Když tady umřu, tak to bude úplně nejlepší." Nějak to na mě nepůsobí jenom jako lítostivé opilecké kecy. "Ale hovno pane. Doktor vás dá dokupy a bude líp."
Kolem prochází pán v obleku, který mi až moc nápadně připomíná ministra financí bývalé Klausovi vlády. Na bezdomovce se ani nepodíval, ale ostražitě sleduje mého psa, který na nataženém vodítku se zaťatými svaly pozoruje pudla na druhé straně náměstí. Kousek od nás sedí na lavičce za divadlem chlapík, který se náramně baví mým počínáním. Z prestižní školy vychází budoucí elita národa. Kolem nás se podloubím protahuje bandička uřvaných italských turistů. Všem je chlápek na chodníku naprosto u prdele a nebo se baví pohledem na něco, co vypadá jako fousatý skinhead s pittbullem, který šikanuje ožraleho bezďáka.
"Kde jinak spíte?", ptám se aby řeč nestála a přivedl jsem ho na jiné myšlenky. "Tady." "No to vidím, ale myslím normálně. Chodíte někam do azyláku?" "Ne, já tam nedojdu. Na tom parníku maj schody dolů a ty já nesejdu a v Armádě spásy maj taky schody." "No to je na hovno, ale doktor vás dá dohromady." Znovu mu podávám ruku a tentokrát se daří ho posadit. "Proč by mě dával dohromady. Dyť mě na nikom nezáleží. Měl jste mě tady nechat umřít."
Policajtům to trvá. Chtěl jsem původně koupit mlíko ve večerce, ale teď na to kašlu, protože si nejdřív pudu domů umejt "kontaminovanou" ruku než do ní něco vezmu. Stejně tady ale počkám, abych měl jistotu, že na něj nebudou hnusný a postaraj se o něj. "Pane, takhle nemluvte, mě na vás teď záleží. Jak dlouho tady už vlastně ležíte?" "Asi hodinu." Zdá se, že nikomu na něm opravdu nezáleží i když stopky si na to asi nebral. Nemá vůbec nic a nikoho a jediný člověk co je pchotný pro něj pohnout alespoň jedním prstem jsem já a mě je jedno, jestli si za to může sám, nebo ne, umřít na ulici jako krysa si nezaslouží.
Slyším houkačku a na náměstí se objevuje policejní auto. Vystupuje z něj pěkná ženská a dva chlapíci. Na rozdíl ode mě mají výhodu rukavic. Chovají se k němu slušně a mile. Dávají mu fouknout. Má přes dvě promile. Je mu padesát devět let. Vypadá na sedmdesát. Ptají se na zdravotní potíže. Očividně to nedělají poprvé. Obejdu se psem náměstí, aby se vykadil. Když jdu zpátky, ptám se ještě co s ním budou dělat. Zavolají záchranku, protože to fakt vypadá, že tohle není jenom chlastem. Jsou nadšení ze psa. Jdu domů. Bez mlíka.
Možná si říkáte: "A co jako? Dyť je to bezďák. Eště něco chytnu. Může si za to sám." Opravdu? Přesně takhle zemřel architekt Kaplický, který rozhodně jako bezdomovec nevypadal. Skácel se na ulici a nikdo mu nepomohl, protože si mysleli, že je ožralý. A i kdyby byl, je takový problém se u něj zastavit a zeptat se, jestli nepotřebuje pomoc? Hrozí z jeho strany nějaké nebezpečí? Celá ta procedůra mě stála jeden telefonní hovor (zdarma) a kdybych neměl nutkání tam čekat, tak jen asi dvě minuty času. Nemusel jsem nikomu dávat umělé dýchání, ani se s ním jinak "špinit". Nepříjemné věci za nás udělají ti, kteří jsou za to (špatně) placení a my můžeme odcházet s dobrým pocitem, že jsme někomu pomohli i když nás to, stejně jako dárcovská SMS, vůbec nic nestálo. Zdá se, že už nikdo o dobrý pocit nestojí. Všichni se u krimi zpráv rozčilují kam ten svět spěje, jsou hypnotizovaní mordy z TV, když někdo zapálí pro zábavu bezdomovce, volají po trestu smrti, ale když na ulici leží umírající člověk, překročí ho a dívají se jinam. Jaký je rozdíl mezi nimi a chlapíkem s kanistrem benzínu?Možná jim cizího neštěstí není líto, ale vzrušuje je.
Tenhle příběh jsem si skutečně nevymyslel a něco podobného jsem zažil už několikrát. Před supermarketem se skácel chlápek až hlava zaduněla o dlažbu, vůbec se nehýbal a lidi si ho začali točit na mobil. U autonehody, kde jsme se snažili pomoci cyklistovi, kterého srazilo auto, nade mnou stál doktor a před šokovaným zraněným prohlašoval, že se do toho montovat nebude, protože stejně může mít krvácení do mozku a s tím on nic nenadělá.
Ringo Čech měl pravdu, že jsme se Pánubohu moc nepovedli.
Takže příště, až něco takového uvidíte, zkuste se prosím nechovat jako sobecká bezcitná zlá svině. Třeba ještě není pozdě a můžeme se napravit.
P.S.: Byl bych velice nerad, aby tento článek vyzněl jakože jsem nějaký Mirek Dušín. Neudělal jsem prakticky nic, respektive udělal jsem naprosté minimum, které by mělo být naprosto samozřejmé, neřkuli povinné Bohužel, byl jsem jediný. Proto stejně nejsem Mirek Dušín. Naopak, jsem příznivce (podle černoprdelníka Halíka) esesácké protievropské strany debilů, nesnáším pseudohumanistické intelektuály a nemám nic proti tomu, aby se ožralí bezdomovci vozili do táborů někam za město. To ovšem neznamená, že bych je nechal chcípnout na ulici.
