Válka se sborem dobrovolných hasičů

Již druhým rokem vykonávám u nás na vesnici funkci předsedy sboru dobrovolných popelářů. Funkce i činnost je to velice zajímavá a záslužná. Něvěřili byste však, jak málo populární je naše nezvané úsilí mezi obyvateli vesnice.

Trnem v oku je lidem především to, že po návratu do svých domovů ze zaměstnání naleznou kromě prázdného odpadkového koše i vypáčené či vykopnuté dveře, což náš sbor považuje za nesmyslnou výtku a pokládá těmto věčně nespokojeným šťouralům jednoduchou otázku, a sice tu, jak jinak se máme pro odpadkový koš dostavit, když je u nich doma imrvére zamčeno. Šťouralové pak do jednoho namítají, že si žádný odnos odpadů neobjednali. Ano, neobjednali, říkáme jim. Však my jsme přeci dobrovolníci!

Dokonce jsme jednou, nebo lépe řečeno více než jednou, byli nespravedlivě obviněni z krádeže. Zde však záleží na úhlu pohledu. Jsou totiž i takové odpadky, které se do koše nevejdou a povalují se různě po domech. Co si pak máte myslet o takové Full HD TV s úhlopříčkou 138cm, která se povaluje zavěšená na zdi v obýváku, a na které je patrná vrstva prachu? No, zřejmě je nepoužívaná a zabírá tak zbytečně místo na zdi, kde by mohl viset třeba hezký obrázek. Navíc jsme za ní dostali v zastavárně šestnáct tisíc korun, čímž považuji tuto věc za vyřízenou.

Naším největším konkurentem v boji o blaho vesnice jsou mazánci ze sboru dobrovolných hasičů. To, co je nám vytýkáno a za co jsme nenáviděni je u hasičů naopak vítáno. Sotva někde začne něco doutnat, už je tam nalezlý celý SDH. S dveřmi si hlavu vůbec nelámou, klidně je před zraky celé vesnice rozkopnou a začnou vyhánět přidušené obyvatele doutnající nemovitosti. Tu pak navíc ještě celou vytopí vodou a zanechají za sebou jen neuvěřitelný binec. A co myslíte? Nadává jim někdo? Ne! Naopak, lidé je oslavují, nešetří chválou a ještě si s nimi zavdají z flašky kmínovice. Jako tehdy, když hořel ten muniční sklad vedle školky. To bylo zase jednou přehnané chvály. Starosta, aby získal pozitivní ohlas u obyvatel vesnice, pak tyto mazánky pozve na konci roku na úřad, kde jim na hruď připichuje zásluhy a vyznamenání. Populista jeden.

A hned Vám mohu popsat další nespravedlnost. Jak jistě všichni víte, mnoho času stráví hasiči s evakuací koťat z horních pater korun stromů. Hasič snese kotě ze stromu, tam se na tu malou chlupatou kouli vrhnou nadšené děti a vděční rodiči tisknou zachránci ruku a velebí ho. Za týden tam to kotě vyleze znovu a celá situace se opakuje. Nikdo se však nikdy nad touto problematikou zvídavých koček nezamyslel tak hloubavě, jako členové našeho sboru a byli jsme to právě my, chlapci od dobrovolných popelářů, kdo se chopili seker a v okruhu jednoho kilometru pokáceli všechny stromy. Od té doby již nebylo třeba zbytečných výjezdů k záchraně koťat, stejně tak již nebylo zapotřebí trávit dlouhý čas lopotnou dřinou při česání ovocných stromů, jelikož jednoduše nebyly. A myslíte, že se našemu sboru dostalo uznání? Leda kulový... V hospodě byl dokonce hasiči fyzicky napaden Ferda Hanousek, což je jeden z našich čelních představitelů, když se pochlubil, že jen on sám dokázal pokosit na padesát stromků.

Po napadení Ferdy Hanouska byla svolána mimořádná schůze našeho sboru, kde byla složena přísaha, že se hasičům pomstíme, a to sice tak, že budou čumět! V mé hlavě se zrodil plán tak děsivý, že ještě dnes se mi ježí vlasy v zátylku. "Zasáhneme je na nejcitlivějším místě," přednesl jsem před zástupem mých věrných. "Uspořádáme popelářskou zábavu ve stejný termín, co oni pořádají hasičskou!"

Teď už jen zbývalo přesvědčit civilisty, jak jsme začali říkat obyčejným lidem, aby se dostavili raději na naši zábavu a ne na hasičskou. Karel Vlahý zhotovil doma na psacím stroji pozvánky, jež jsme poté rozvěsili po vesnici. Byly poměrně přesvědčivé. Nadpis zněl: První popelářská zábava - nejlepší zábava v okolí! A pod nadpisem bylo:

Drazí  civi spoluobčané!

Již Vám není pochuti zakusovat do oslizlých chlebíčků pochybné kvality? Již nesnesete více pančovaného alkoholu? Chcete zažít spousty legrace a nebýt jen loutkou ve hře našich mazánků? Nebaví Vás tlačenice v zatuchlé sokolovně?

Pak se vyserte na hasičskou zábavu a přijďte k nám!!!

Kdy? 5. srpna v 18h!

Kde? Za obecní skládkou!

Na zábavu na čerstvém vzduchu pod širým nebem zve Sbor dobrovolných popelářů!

P.S. Očkování proti tetanu výhodou!

V den D, tedy pátého srpna, jsme byli jako na trní. Již od ranních hodin jsme připravovali posezení. Bohužel jsme neměli z čeho vybírat, proto jsme museli značně improvizovat. Kamení, pařezy, kýble, to vše hravě suplovalo židle a lavice. Ze skládky se nám podařilo vydolovat několik zachovalých stolů, ačkoliv pár jich nemělo vůbec desku, nýbrž jen nohy. Hudbu měl pak na starosti Vilda Hrubý, který je skutečným mistrem v jemné technice hraní na hřeben. Pohoštění bylo připraveno ze zbytků jídel, které se nám podařilo nastřádat z odpadků. Z nedopitých lahví alkoholu jsme slili zbytky do jednoho většího sudu a vytvořili tak nápoj exotické chuti a neurčité barvy. Příprav se již neúčastnil Ferda Hanousek, který byl zcela nepochopitelně zatčen, když obcházel místní školu s pytlíkem bonbonů a nabádal děti, aby se večer přišly pobavit za skládku.

Zhruba v 16h byly přípravy skončeny a my se následující dvě hodiny bavili nad tím, jak se asi budou večer tvářit hasiči, až budou v sokolovně sami. Nestalo se tak... Celá vesnice dorazila na hasičskou zábavu. K nám dorazilo jen trestní oznámení, které přivezl listonoš, a který se nás ptal, co tu všichni blbneme a proč nejdeme do sokolovny, jako všichni ostatní. V záchvatu paniky jsem málem rezignoval na svoji funkci, ale udržel jsem se.

Zcela opařeni neúspěchem jsme se rozhodli, že skryti pod rouškou tmy, alespoň podpálíme kravín a přerušíme tak hasičskou zábavu stůj co stůj. Sotva vzplála střecha, uchýlili jsme se do přilehlé stodoly, kde jsme si vybudovali kryt, ze kterého jsme chtěli hasiče napadnout. Netrvalo dlouho a řezavý zvuk sirény se roznesl okolím. Během chvilky se před kravínem objevily hasičské vozy s posádkou, která hned začala s hašením. Když se před kravínem schromáždil dav čumilů z řad civilistů, přešli jsme do útoku s cílem zesměšnit požárníky. Ze stodoly se začal ozývat výsměšný popěvek: Co jste hasiči, co jste dělali? Bohužel si nikdo z nás nemohl vybavit další text této písně, proto jsme neustále dokola opakovali jen tuto první větu.

Zpívat jsme přestali až ve chvíli, kdy jsme zpozorovali, že se plamen přemístil na střechu stodoly, ve které jsme měli úkryt. Hnali jsme se ke vratům, ty však byly žárem zřejmě pokrouceny a nešlo s nimi hnout. Nezbývalo, než volat o pomoc. Někdo z civilistů nejspíše upozornil velitele hasičů na tklivý nářek vycházející ze stodoly. Velitel hasičů, chlap jako hora, si celkem bez námahy poradil s vraty a jeho pohled se střetl s mým. "Tak vidíš, kamaráde," řekl jsem mu. "Když chceme, tak umíme táhnout za jeden provaz, viď?"

Velitel si mne prohlížel od hlavy k patě. Jeho pohled putoval k mé pravici, ve které jsem stále držel krabičku sirek, poté putoval po mé levici, u které stále ležel kanystr s benzínem, nakonec se otočil, zabouchl vrata a křiknul: "Tady nikdo neni!" Pak už jsme jen slyšeli, jak se dav přemisťuje zpět do sokolovny.

Na konci roku převzal místní sbor dobrovolných hasičů z rukou starosty vyznamenání za záchranu hovězího dobytka, ačkoliv v přilehlé stodole byla nalezena ohořelá torza několika volů.