Nevěřící hovada

Víkendy jsme s rodiči jezdili trávit na chatu, což pro nás, měšťáky, bylo značně dobrodružné. Vodu jsme chlemtali ze studny, topili jsme v kamnech, jídlo jsme si trhali ze stromů, a místo televize jsme chodili očumovat krávy...

Do kravína, samozřejmě. A hned naproti byl prasečák, což bylo také velice zajímavé. Trošku smrádek a hejna much, ale to je i ve městě.

Jednoho dne byl tatínek neklidný. Neustále chodil za maminkou do kuchyně, která kuchtila nějakou dobrotu, asi štrůdl, protože tehdy bylo hodně jablek. Já seděl v obýváku a maloval si a jedním okem pozoroval tatínka, jak se před maminkou naparuje, občas jí něco zašeptal, ona se zachichotala, pak jí dokonce poplácal po hýždích, čemuž se chichotali oba dva, a tak podobně. Po chvilce se tatínek vrátil z kuchyně do obýváku a měl v očích podivný lesk. Podíval se na mě, pak na bratra, který si četl, a pak se zadíval z okna ven, kde již dobrou hodinu bez ustání lilo a nic nenasvědčovalo tomu, že se počasí umoudří. Tatínek řekl: "Venku je tak krásně a vy holoto smrdíte doma u televize! Padejte ven!" Společně s bratrem jsme namítali, že na chatě žádnou televizi nemáme, a že venku není příznivé počasí, ale to už se tatínek chopil rákosky a hnal nás před chatu. Naštěstí nám ještě maminka v běhu stačila navléci pláštěnky.

Sotva nás tatínek vyhnal ven, zabouchl dveře od chaty a my slyšeli, jak je zevnitř zamyká. Maminku to vaření asi nějak zmohlo, protože podle kroků a hlasů vycházejících z chaty jsme poznali, že si jde společně s tatínkem odpočinout do ložnice. Zeptal jsem se bratra, co budeme dělat a on, protože byl starší a měl vůdčí rysy, rozhodl, že se půjdeme podívat do lesa. Tak jsme šli.

Bratr mě velice rád strašil. Když jsme byli hluboko v lese, kde kolem nás nebylo jediného živáčka, začal mi vyprávět příběh o strašlivém zvířeti, které obývá tyto lesy a je lačné po lidské krvi. Toto zvíře se nazývá Zlombidlo. Vzhledem připomíná slona, ale je mnohem větší a má hustě ozubenou čelist se špičatými zuby, kterými rve z oběti maso za živa. Útok Zlombidla se však nejčastěji soustředí na hlavu oběti, a proto je nejlepší obranou strategií, v případě spatření Zlombidla, strčit hlavu do země, pak existuje šance, že vás Zlombidlo nechá na pokoji. Byl jsem z tohoto vyprávění opravdu vyděšený a celou dobu jsem si vytipovával místa, kam si v případě potřeby zahrabu hlavu, ale naštěstí jsme ten den žádné monstrum nepotkali.

Týden na to, kdy se školní rok chýlil ke konci, usoudili kantoři, že zanechají své snahy nám vštípit do hlavy nové informace a raději nás, hovada, vezmou do přírody. Naše třídní učitelka, vášnivá sběratelka lesních plodů, využila této situace a rozhodla, že naše třída půjde na procházku do lesa, proti čemuž jsem vášnivě protestoval a postavil si hlavu. Marně jsem spolužáky a paní učitelku přesvědčoval o nebezpečí, které na ně v lesích číhá. Nic nepomohl ani zdařilý nákres Zlombidla s detailním popisem. Prosil jsem je, ať raději zůstanou ve škole a v klidu a bezpečí si hrají na tichou poštu. Nabídl jsem paní učitelce, že když přehodnotí své stanovisko, smažu bez větších řečí celou tabuli, ale ani to nepomohlo. Paní učitelka byla však natolik ohleduplná a řekla, že jestli do lesa nechci, mohu zůstat ve třídě, položit si hlavu na lavici a držet hubu.

Tak jsem tedy zůstal a sledoval jsem z okna hlouček dětí s paní učitelkou v čele, jak přecházejí silnici a míří k lesu. Některé z těch dětí se na mne otočily a posměšně si ťukaly na čelo. Přemýšlel jsem, kolik z nich se vrátí živých a zdravých. Byl jsem rád, že jsem mohl zůstat. Ve třídě zavládlo ticho a byl klid, čehož jsem využil k samostudiu. Zalovil jsem v aktovce a vytáhl své maturitní otázky. Však nám ta mrcha již klepala na dveře a do zkoušek dospělosti tak zbývalo posledních pár dní.