Holt nejsem normální chlap

Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak si nesympatický detektiv poradí s další nalezenou mrtvolou, kterou za sebou zanechal šílený vrah. To jen do chvíle, než pozornému oku mé přítelkyně neušla skutečnost, že se nám kýve stolek.

Který je před televizí. Já se tím vůbec netrápil a poukázal jsem na fakt, že stolek jsem již před nedávnem opravil, což jí tedy nikterak neuspokojilo, ukázala prstem na tři pivní tácky, které podepíraly jednu nohu stolku a řekla, že takhle si opravu tedy rozhodně nepředstavuje. Řekl jsem, že další tácky klidně přinesu zítra, ale to se jí samozřejmě nelíbilo a místo toho mi řekla, že si mám dojít pro nářadí.

"Copak ty nemáš nářadí?" zeptala se mě, když viděla můj nechápavý výraz.

"Jo, jasně, že ho mám! Hned vedle obleku Batmana," odpověděl jsem jí a doufal, že má ironická odpověď ukončí krizi a já se tak budu moci v klidu koukat na detektivku, kde postupně přibývalo mrtvol.

"Každej normální chlap má nářadí. Aspoň se zkus po něčem podívat," řekla mi a já se s neskrývaným povzdechem zvedl a šel do komůrky, kam vnášíme vyřazené věci, které již nikdy více nebudeme potřebovat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu je neodneseme k popelnici.

Postával jsem v komůrce mezi tím vším harampádím a přemýšlel nad tím, co mi má milá řekla. Že každý normání chlap má nářadí. Tak proč já, sakra, nemám ani pitomej šroubovák? Vzpomínám, že s tátou jsme o víkendech na chatě neustále něco kutili. Já byl tou pověstnou pravou rukou a otec mne pořád posílal do dílničky pro nářadí. Dílnička, jak tomu s láskou říkal, byla ve skutečnosti normální dílna. Tam měl na stolech, v šuplících, ve skříních a v regálech položené různé pomůcky. Mě vždycky pro něco poslal, já mu přinesl úplně něco jiného a on se pak plácnul do čela a kroutil hlavou.

U dědy to bylo úplně stejné. Dvacet různých šroubováků, troje kleště, štípačky, vruty, hřebíky, pilky, klíče, vrtačky, kladiva, vazelína, umaštěný hadry a nějaký hmoždinky. A mnohem víc tam toho ještě bylo. Kde to vůbec děda s tátou vzali? To snad někde museli nakrást, nebo já nevím. Ženský občas zajdou do obchůdku okouknout nějaké to oblečení, tak jestli chlapi chodí koukat na kladiva a podobně... Nevím.

Každopádně, postával jsem v té komůrce a s vědomím, že absolutně netuším, k čemu slouží nějaký podělaný hmoždinky, jsem nakopnul tašku, co postávala v rohu, a ze které se s cinkotem vysypala kávová lžička. Pomyslel jsem si, že úzké zakončení jejího "držátka" by mohlo hravě zastoupit šroubovák.

Vrátil jsem se tedy zpět do obýváku a začal se věnovat stolku. Lžička krásně pasovala do otvorů na šroubcích. Tu jsem jeden utáhl a hned vedle další povolil a zanedlouho získal stolek požadovanou stabilitu a já tak mohl vítězoslavně pozvednout lžičku nad hlavu a směrem k přítelkyni zvolat: "Vidíš? Správnej chlap si umí poradit". A ještě jsem lžičku políbil, jako sportovci líbají své dobyté trofeje. Místo do komory jsem jí dal k ostatnímu nádobí, protože tahle maličká do harampádí nepatří.

Zažíval jsem příjemný pocit. Prostě jsem jako správný chlap vzal nářadí a opravil nábytek, jak bylo zapotřebí. Taková normálka, no. Dokonce jsem zauvažoval, že bych si doma taky zřídil nějakou malou dílničku. Usadil jsem se před televizi a položil si nohy na opravený stolek, který se pod jejich vahou zhroutil do sebe, přičemž naše sluchovody byly naplněny zvuky tříštěného skla. Jídlo, pití, časopis, kniha či dálkové ovládání, to vše se válelo na zemi. Detektivka již dávno skončila, přesto se schylovalo k další vraždě.