Jsem zklamaný. V článku pana Grygara jsem se dozvěděl, že vesmír má tvar Poincaréovy čtyřrozměrné nadkoule, čili něco jako kopací míč a navíc je konečný. Prý už to stačí jen změřit a dokázat, což za nás činí sonda WMAP. http://news.branyvnimani.cz/?article_id=9058
dodecahedronhttp://bulatov.org/metal/
Že žiju v meruně složené ze 120-ti dvanáctistěnů, s tím bych se smířil, koneckonců by to vysvětlovalo oblibu kopané, ale v takhle mizivě malé, no to mně přímo uráží. Považte, že má průměr „jen“ 70 miliard světelných let. Když už si člověk zvykne na nekonečno, třebas i sousedících vesmírů, tak aby si zase zvykal na něco jiného.
Cítím se teď ještě omezenější než dříve a postrádám bezbřehou svobodu všehomíra. Ještě že se to dá zpochybnit a i v případě potvrzeného měření oněch švů popřít. Na tomhle světě je kouzelné, že se dá všechno otočit, nebo negovat, nebo vymyslet něco úplně jiného.
Relativita vědeckého zkoumání byla mnohokrát dokázána a tak si můžeme myslet, že Pánbůh s námi laškuje a předkládá nám k nahlédnutí pokaždé něco jiného ze své kuchyně.
Nepoznatelnost vesmíru je zřejmě dána tím, že my sami jsme tím vesmírem, o němž si vytváříme představu, limitovanou našimi smysly, naším ukotvením v hmotě, na rozhraní prázdna makrokosmu i mikrokosmu.
Legrační je, že i tuto vlastní individualitu společně sdílíme, včetně tak povrchních skutečností jako je placení daní, nebo přímá volba prezidenta.
