Už když jsem zastavil na parkovišti hypermarketu, všiml jsem si jak seděl naproti mně, za volantem omšelého vozu. Nejdřív jsem musel zaplašit obavu o obsah mého auta a pak jsem si uvědomil, že nákup potravin se ženou by mne také nebavil.
Nevím proč, ale vybavil se mi příběh starý tak deset let, kdy jsem v mrazu z obavy, že také nenastartuji, odmítl příteli poskytnout zbytky energie z mojí autobaterie do jeho luxusního Mercedesu. Tenkrát jsem houby věděl o tom, že když se startuje přes kabely s běžícím motorem, tak to prostě baterie zvládne a přežije. Přítel pak sehnal pomoc jinde a ze mně se stal přizdisráč Přišel jsem k autu těsně po tom, co si rodinka naproti stojícího auta naložila nákup a nasedla v očekávání odjezdu. Řidič rozeštkal vycákanou baterii tlumenými zvuky. Ne a ne zabrat. Už to vypadalo na tlačení a osazenstvo se dohadovalo, co teď. Po několika zkušenostech s vlastním autem, vozím jako trvalou součást výbavy startovací kabely. Motor mého auta byl od jeho motoru na dosah a já nelenil, vytáhl je a nabídl pomoc. Nastartování jeho vozu bylo dílem několika minut a oba jsme mohli odjet Zalila mne vlna nezasloužené hrdosti. Pocit, kterému je těžké se ubránit. Ne ne, nečekám klepání na rameno. Asi jsem se snažil jen odčinit to, co se stalo kdysi a už se nikdy nedá vrátit. Zdá se, že jakékoliv selhání se v mysli uchová, pracuje a zraje
