V mladším věku jsem se několikrát vydal na delší cestu stopem. Kolikrát jsem si vystál dlouhé hodiny na okraji silnice a auta jen profrčela. Dokonce jsem se dostal až do stádia, kdy vzrůstala má potřeba na toaletu, ale pocit, že propásnu právě to auto, které mi zastaví, mně přikovala k místu, ze kterého jsem stopoval. Dovedu si dnes živě představit, jak by asi řidič reagoval, kdybych ho v zápětí požádal o nucenou zastávku. Právě u onoho močení jsem si tenkrát uvědomil, že to pravé (nejen auto) vás prostě nemine. Počká si, až svou potřebu dokončíte.
Nedávno jsem si v nějaké diskuzi o očekávání potvrdil ze zkušenosti mé i ostatních, že čekat někde ve frontách a obávat se, že něco propásnu, je neúčinné. Doufání, že si štěstí vystojíte, je mylné. Svět je zařízen tak, že je modelován našimi představami. Chcete li odjet z místa stopování, představíte si, že už jedete v luxusním autě. Chcete li dostat pěknou práci, vnitřním zrakem si navodíte žádané pracovní prostředí a v něm sebe. Chcete li spolu s ostatními mír, nebude sice takový, jako ta vaše představa, může to být například mír jaderné rovnováhy, ale přejete li si spolu s miliony válku, svět vám ji nadělí v takové míře, že vás to může stát život.
Tohle vědí i věřící. Organizování masového, vytrvalého modlení ve prospěch jejich představy světa, jim ho přibližuje. Jestliže politik může za nás vyslovovat přání a je mu dopřáno sluchu, může modifikovat přání masy lidí, kteří ho slyší. Hitler byl první, kdo použil sdělovací prostředky pro šíření xenofobie a nepřátelství, proto byl tak úspěšný. Cokoliv se poprvé prosadí je mnohem intenzivnější. Vzpomeňte si na první velkou revoluci ve Francii. Tam padaly hlavy, zvítězila představa přímočaré spravedlnosti a zavilost.
Naše cinkání klíči snad už ani nebyla revoluce, ten historický moment nám nabídl naději, že se nám splní naše představy a přání. Každý je měl trochu jiné, ale nakonec zvítězil ten model společnosti, na kterém už od začátku pilně pracovali nepřátelé rigidního komunismu, kteří nalezli do bývalé a dnešních státostran a estébáci, kterým nebylo zatěžko se rychle přizpůsobit novým možnostem a využít svůj vliv.
Vytvořili jsme albánský model státu, s dírami na silnicích a opevněnými rezidencemi lidí vystřelených do miliardových výšin. V duchu stopařského syndromu, si teď přeji a doufám, že je nás více, že si ten znehodnocený a odcizený model zastupitelské demokracie zlidštíme. Stačí stanovit a dodržovat některá elementární pravidla morálky.
Nedělejme si iluze. Nakradené miliardy nám nikdo nevrátí, někteří z těch, co se jich domohli na úkor nás všech, se dobrovolně nebo nedobrovolně odstěhují z této země, jako už mnohokrát. Zůstanou tady někteří vychytralí škoditelé, kteří setrvávají na svých postech a drží se jich zuby nehty. Vůbec se netají svou touhou zbohatnout za každou cenu. Už to, že chtějí víc, než je třeba pro život je usvědčuje. Podlehli totiž světu, který slibuje všem a dává jen některým. Tak se sdružme, tužme a buďme připraveni. Do takového společenství se hajzlíkům nebude chtít.
