Myšlenka připlula ve chvíli pracovního vydechnutí, v pochybnostech nevytěsněných vínem. Žiju tak jak bych měl. Jde o zodpovědnost. Je to uvnitř, vím to. Sám jsem si to naordinoval. Možná se to druhým nezdá takové, jak říkám. Přesto mi cosi vrtá hlavou…. Žiju tak, jak bych chtěl?
Strach osobní.
Už delší čas směřuji od automatického k autentickému životu. Díky za možnosti internetu, díky za sociální sítě. Přes svůj pohlcovací potenciál, mi poskytly i pohled na svět, skrytý za sociálním programováním od rodičů školy, armády, úřadů a kultury. Tito mně naučili být užitečným, spořádaným, zařazeným, poslušným a kdoví co ještě. Jenomže, mně už se dávno nechce. Chtěl bych sedět a rozjímat. Těšit se ze světa, kterému tolik ubližujeme.
Strach schovaný za touhle touhou skrývá existenční obavy. Ne o mně ale o potomstvo. U lidí je to nastaveno tak, že kromě závislostí osobních, jsou tu i závislosti na společenských vazbách a jakákoliv úleva z takových povinností, je trestem i pro jiné.
Strach společenský
Důsledkem mého osobního strachu je, že lidské mraveniště ve mně má šroubek. Drží tuhle konstrukci pohromadě. Co je to za konstrukci? Stát. Český stát. Co to vlastně je? Z mého hlediska už jen mechanismus vyprazdňující popelnice, dodávající mi teplo, vodu a elektřinu za stále horších podmínek. V totalitní době se mnou stát počítal. Dával mi zdání potřebnosti a utvrzoval mně v tom tím, že jsem byl jeho rukojmím.
Nyní, v demokratickém zřízení za to platím svým časem a prací. Dobrovolně, neuvědoměle. Vždyť k získání základních potřeb stát nepotřebuji. Co mi tedy nabízí? Vlast? Nemusím tady například mluvit svou mizernou ruštinou, němčinou, angličtinou, čínštinou. Zatím. Odevzdám mu dobrovolně to nejdražší, co mám, svůj čas a své potomstvo?. Stojí mi to za to?
A co ti, o jejichž služby nikdo nestojí. Zbývá jim jen napřáhnout ruku k milodaru. Přibývají. Nezdá se, že by za to stát milovali. Dokonce mu to, že práci nemají, že jim důchod nestačí, dávají za vinu. Zajímá je, jestli stát může být funkční a spravedlivý? Tváří v tvář existenční nejistotě je to nepodstatné. Dají se do služeb komukoliv, kdo je nasytí. Proto jsou demokratické státy v ohrožení. Pěstují si pátou kolonu. Už ne ve prospěch nepřátelského státu, ale toho, kdo jim nabídne šanci na přežití
Čtu noviny a dívám se na televizi. Možná je to chyba. Obraz našeho státu je v nich vymalován nelichotivě. Málokdy mi umožní se zatetelit hrdostí nad svým češstvím. Spíš děsí a ukazuje stát bezbranným před lumpárnami lidí, kteří hrají hru s penězi, umožněnou ekonomickými postuláty, které žijeme. Kdo tvrdí, že je tato realita jediná možná, je pro život věčný ztracen. A my s ním.
Strach o Zemi
Jenomže hledat strach u lidí, kteří mají dostatek finančních prostředků k životu v téhle realitě, je zbytečné. Oni svůj strach utopili v neochotě a neschopnosti soucítit, protože přijali model nemilosrdné přírody. Lhostejnost člověka ovládajícího majetek a oběživo je stejný jako lhostejnost rostlin na slunném teplém a zavlažovaném místě vůči bylinám na skalnatém a stinném podloží.
Jenomže přírodní model předpokládá diskrétní biologické druhy. Které se navzájem potřebují a požírají. Jsme li druh, který ve svých strukturách kopíruje chování žraloka i květiny, nepodložený hmotnou determinací, přibližujeme se ke stavu, který miliony let biologického vývoje zničí a nahradí roboty.
A přitom jsme Zemi lhostejní. A většině nás je lhostejná Země. Proto je strach o Zemi tak neúčinný.
Strach o stát coby zanikající historické etapy je také zbytečný. Prostě bude nahrazen jinou skutečností a vůbec nebude lepší. Copak někdy bylo něco většího a komplikovanějšího lepší než to malé a jednoduché?
A strach osobní. Strach z hladu, strach ze smrti, strach z bolesti. Je těžké tyto strachy eliminovat. Opravdu důležité je jedině vlastní štěstí, které nikoho neučiní nešťastným. Pak opravňuje k odhození společenských rolí a pomůže světu.
