Soustředěnost

Dokonalé ticho se postupně měnilo v hluk, pocházející z hrdel desítek spolužáků, toho času v zelených mundůrech a čekajících na závěrečnou zkoušku, rozhodující o délce jejich základní služby. Z té směsice hlasů se vylouplo Ottovo naléhavé volání. " Jsi na ŕadě, slyšíš!?" a pokračoval: "To je neskutečný, on se v téhle situaci dokáže ještě soustředit na čtení nějaké knihy"  Netušil, že by toho někdo nebyl schopen a považoval to za naprosto normální techniku, jak se ponořit do tématu, co jej zajímá. Byla to přirozená meditace a způsob jakým si osvojoval svět.

Náhle se mu v hlavě začal pozpátku promítat zrychlený film, slepený ze zdánlivě nesouvisejících obrazů.

V bílé místnosti na vysokém lůžku leží vyhublé a svraštělé tělo starce. Hippokratova brada trčí vzhůru , mysl se rozplývá a stírá rozdíl mezi životem a smrtí. Tělesná nádoba se už skoro rozpadla a duše se cítí svlečená, ohrožená a  přesto svobodná. Brzo si vyjde na procházku mimo čas a prostor.

Osamělost je najednou tak naléhavá, už není těch, co rozptylovali jeho soustředění na zvuky, chutě a pocity. Tlaky a umanutosti těla už dávno vyprchaly  a zůstala jen omamná vůně čaje, příjemná sladkost pečiva a ticho, naplněné tikotem. Dokonalý prožitek na prahu stáří, který připomíná, že život je tak krásný i bez touhy a náruživosti.

Vytváří zdroje a podmínky k životu těch, co s nimi svázal svůj život.  Jako robot se tělo i mysl starají o jídlo a pití a nedovolí se zastavit a zamyslet se. Chvíle sebeuvědomění jsou prchavé a krátké.
Neskutečná síla se vlévá do každého kouta  dospělého těla a mysl ví jasně, že schopnosti měnit svět jsou v této  chvíli neomezené. Dokážu všechno, hlásí mozek a jeho okolí to ví a ohýbá se,  podléhá, ustupuje mu z cesty nebo mizí.

Najednou vytváří zdroje a podmínky k životu těch, co s nimi svázal svůj život.  Jako robot se tělo i mysl starají o jídlo a pití a nedovolí se zastavit a zamyslet se. Chvíle sebeuvědomění jsou prchavé a krátké.

Neskutečná síla se vlévá do každého kouta  dospělého těla a mysl ví jasně, že schopnosti měnit svět jsou v této  chvíli neomezené. Dokážu všechno, hlásí mozek a jeho okolí to ví a ohýbá se,  podléhá, ustupuje mu z cesty.

Pravidelnost rytmu se po chvíli mění v zrychlující finále a oddechování přechází do několika hlasitých vzdechů, vycházejících ze zpocených těl. Vesmírný let, katapultem lásky vystřelený do nekonečných výšin, se mění na skutečnost a kouzlo okamžiku rychle mizí.

Spočinul na zemi zahalený do hrubé látky a ucho, přitisknuté k zemi, přinášelo zvuk jemného pŕesýpání písku a lehké svištění větru. Vzdálené otřesy se šířily  zemí jako vzdálené dunění a přibližovaly se. Tu náhle otřesy ustaly a nad hlavou se mu objevily nozdry, z nichž pravidelně vycházel teplý vzduch. Nad nimi se leskly dvě velké oči, chvilkami mizící za blánou porostlou hnědou srstí a neskutečně hustými řasami. Hlava toho zvířete zakryla tlumenou zář slunce, které dosud svítilo na místo odpočinku. Veliké zvíře narušilo prostor a klid, doplňovaný z dálky dětskými hlasy a smíchem. Nebylo to nepříjemné, ale pocit ohrožení vyprovokoval pláč. Hlasité "Huš!, Huš!" babiččina hlasu, odehnalo telátko, které se prosmeklo z ohrady a přišlo až na břeh rybníka, prohlédnout si dítě v povijanu..

Nekonečný prostor a načervenalý přísvit vesmíru s naléhavým hukotem vůkol se střídal s úplnou tmou a tichem, rušeným pouze vzdáleným zvukem pulzujícího šustění. Ten vesmír se neustále zvětšoval, ale přesto se zdál stále více těsný a omezující. Schopnost létat se postupně vytrácela a stříbřitá, zesilující nit jej stále více připoutávala k tělesu, jehož obzor se stále přibližoval a zmenšoval. Stěny té obrovské číše se uzavíraly a stávaly se jen kulatou jeskyní s tušeným otvorem. Těsné prostory jej nutily k opuštění a jen díky tomu, že včas stihl vystrčit hlavu na povrch a odrazit se ode dna, mohl se konečně svobodně nadechnout a zase pohybovat. Bylo nutno překonávat jakýsi odpor, který tělu ukazoval směr k povrchu planety, ale světlo a  mírný vánek osušily kůži. Znepokojenou mysl uklidnil nedaleký pramen a pravidelné dýchání mu umožnilo pohroužit se do posilujícího spánku.

Najednou si uvědomil, že se ty obrazy týkaly jeho života spojeného do jediného okamžiku, který prodlužoval čas do libovolné délky. Poskytoval poznání, že čas je jen iluze, že život je ukován z jednoho kusu.  

Ta dětská schopnost, zapomenout na svět kolem sebe, mu vydržela ještě několik let a bylo to právě  na vojně v okamžiku, kdy musel čekat, než mu autobus přiveze zapomenutou výstroj . Tenhle okamžik, kdy si dokázal představit půl hodiny do příjezdu, z něj učinil vládce času. Zaplatil za to tím, že se budoucnost zařadila do fronty před přítomnost a minulost a už to tak zůstalo.