Někdy v druhé půlce roku, po dovolených, bylo v politice ještě leccos jakž takž. Co se dělo v pozadí, nevěděl nikdo kromě dotčených poslanců. Naděje lidí sledujících pranýřování tunelářů, skrze státní zastupitelství, trochu kalily turbulence na postu policejního prezidenta.
internet
Původně s nedůvěrou pozorovaný Lessy, se mi ve chvíli odvolání za „nemístné“ řeči, stal docela sympatický. A pak to začalo, Ráthovo zatčení, odvolání Pospíšila, tahanice o Bradáčovou, oranžové krajské volby s červenou příchutí, vydírání pravice tlupou korytářů, zoufalý nedostatek sebereflexe na sněmu ODS, který se řešil, jako vždy handlem a přestupy poslanců, povoláním pravomocně odsouzeného.
Na pravici se to mlelo a přeskupovalo. V okamžiku, kdy si Nečas s tváří nenápadného jelimana spočítal příslušníky utužené ODS a špinavého odřezku VV jménem LIDEM (navzdory), včetně podobně vzniklé TOP09, zjistil, že má těsnou většinu. Začal v panické hrůze, že to nestihne, schvalovat jeden prů*er za druhým.
Nepovedený registr vozidel utopený v medu byl jen nedůležitou předehrou. Drábek trhal sociální sítě, rozkopáním sociálních odborů na městech a zavalením pracovních úřadů agendou dávek a příspěvků, na které nebyly připraveny, ve snaze oholit co se dá. Personifikoval na sebe nenávist každého, pro koho byly dávky posledním zdrojem příjmů a při tom stačil nadzvednout a aktivizovat invalidy i nemocné úspěšněji, než jejich doktoři.
Po té, co mu ústavní soud vyškrtl otrockou práci, už to ustát nedokázal a byl pro jistotu odejit chvíli před nevinným Sašou Vondrou, který se teď určitě v klidu někde chystá převzít nějaký lukrativní post. Že to byly poslední pozitivní zprávy z našeho politického chléva, jsem nečekal. Marně jsem doufal v nějaké jednoznačné zakončení kauzy CASA Parkanové, na nějaký posun u aféry Ráth (že by konečně někoho naprášil, když se mu ve vězení tak nelíbí) Nic, Nic.
A pak už to šlo v rychlém sledu. Církevní restituce, zvýšení DPH a všeho možného, odporné alibistické kroky nebo prohlášení Klause k těmto zákonům a smrtící tečka v podobě nejostudnější amnestie, které jsem byl dosud svědkem. Abyste rozuměli. Těm tisícům bezejmenných, kteří mají kam jít, a které zákon semlel až do kriminálu, když by stačilo domácí vězení, to přeju. Sám bych tu instituci poznat zevnitř nechtěl. Ale s jakou rychlostí se po kontrasignaci Nečas ujal její realizace, je hodně podezřelé.
Buď o ní věděl mnohem dřív, než nám chce tvrdit, nebo chce zametat a konat dřív, než to opozice dokáže vstřebat a zareagovat. Těch podezřelých náhod kolem těch z druhého článku je nějak moc. Vypadá to že Pitr je z nich největší kámoš kohosi, takový úspěšný hráč na schovávanou přijel nejdřív. Přijeli i takoví, které jsem předtím ani nezaregistroval. Tak dlouho byli pryč. Vypadá to, že i Krejčíř a Kožený měli dobré informace, když zůstali tam, kde jsou. Zatím v průjezdech a na ulicích potkávám trochu ošuntělé a v obličeji poznamenané osoby, na které, kdybych se usmál, budou si myslet, že se jim posmívám.
Málokdo z nás asi vloni podrobně studoval prováděcí zákon o přímé prezidentské volbě. Také vás tak překvapilo, jak krátký čas na ně byl vymezen. Metoda, kterou znám z cinknutých výběrových řízení na bytový fond měst, (než se nájemníci vzpamatují) se použila i tady. Ostudné chyby v nominační fázi o podmínkách pro podpisové archy by si nikdo ani nevšiml, kdyby se ještě v téhle padesátitisícové podmínce nešťoural ministerský úředník, který svou školáckou početní chybou upozornil na diskriminaci kandidátů veřejnosti, proti těm stranickým.
Proč byl nastaven takový vysoký limit, který už v počátku favorizuje movitější uchazeče nebo budou nějak spojeni se sponzoringem pochybného původu, se můžeme jen dohadovat.Myslím, že z obav o ztrátu kontroly nad tupým davem. Že si naše zastupitelská demokracie tady za 23 let už zvykla jen vrchnostensky nadělovat omezení, místo poskytnutí většího podílu demokratických nástrojů referend a přímých voleb, víme.
Stejně jako v soutěži o Miss ČR nejsou nejkrásnější kandidátky, ale jen ty, které mají o sobě přebujelé představy nebo mají ambiciózní partnery nebo rodiče, stejně i při nominaci prezidentských kandidátů se nepřihlásí ti, které bychom tam rádi viděli. A zdá se, že už se vrchnost naučila manipulovat s davy tak, že si nakonec instalují toho svého. Kdyby náhodou vyhrál někdo mimo mainstream, stejně najdou u těch ostatních něco, čím je koupí, nebo utáhnou na vařené nudli.
Pěkně je to rozdělené a, kromě těch iluminátů, jako je Fišer, Zeman a Schwarzenberg, jsou preference ostatních téměř shodné. Tří lidí, kteří mohli odčerpat hlasy jejich favoritům, do nichž už toho tolik nainvestovali, se chtěli elegantně zbavit. U Bobošíkové jim to nevyšlo, ale tahle dáma je naštěstí pro ně, vnímaná většinou voličů jako příliš dychtivá. Doufají, že je neohrozí exot Franz, který toho koneckonců o politice mnoho neví. O paní Fišerové, šíří pověst mimózy, aby náhodou nikdo nepoznal, že je slušná a normální. O paní Roithové ví, že zázemí KDÚ-ČSL je zajímavé tak pro Moravu a v Česku ji vnímají spíš jako tchýni. Můžou jí mít rádi, hlavně když je daleko, nejlépe v Bruseli.
A kdo nám tam zbývá? No Dienstbier. Vám nestačil jeho taťka? Ještě počkej, vyzraj hochu. Aha a ještě Sobotka. Málem jsem na něj zapomněl, to snad hovoří za vše. I když, jak už jsem v jiném blogu z frustrace, že fakt nevím koho volit, řešil, že jeho jméno se hodí do řady prezidentů nejlépe a za dvě stě let by to mohli potomci vnímat jako návrat ke kořenům a pokračování dynastické tradice. Ale, slovo Sobotka je odvozeno od šábesu, tak vám nevím. Není jich mezi kandidáty nějak moc?
Hlavně, kdyby se už konečně objevilo to sluníčko, na které tak dlouho čekáme.
