Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Senzor času

Čas mně fascinoval od malička. Věta „Počkej, až budeš větší“ mně ještě víc dráždila ke zkoumání toho podivného fenoménu. 

Tenkrát se mi všechno vleklo a nechápal jsem, že to bylo tou neuvěřitelnou schopností dítěte se soustředit.

Pár let kolem roku 1968 polevila tuhá ideologická uzda. Umožnila mi projít skautskou přípravou. Na schůzkách se hrály různé hry a cvičily různé dovednosti. Jedna z her spočívala v odhadování časového úseku. Vedoucí nás instruoval, že zahájí povelem odhadování 5 ti minutového úseku, v jehož průběhu jsme se zabývali jinou činností a měli jsme určit konec intervalu povelem „teď!“ Poté, co jsem ohlásil svůj tip, vzbudil jsem u vedoucího podezření, že jsem se někde dostal k hodinkám. Údajně jsem ten interval určil přesně v řádu vteřin.

Později jsem přišel na to, že schopnost určit časový úsek jsem získal tehdy, kdy jsem ještě byl nucen vstávat s budíkem. Bylo to to obyčejné plechové monstrum, které vydávalo tak odporný zvuk, že jsem se raději těsně před spuštěním zvonění probudil, abych ho mohl zamáčknout. Abych si ještě užil sladkého spánku a barevného snění, posouval jsem jej někdy i třikrát, po těch pěti minutách.

Tehdy jsem ještě nechápal rozdíl mezi vnímáním a měřením času. Muselo uplynout ještě několik let a stát se ještě několik situací, které mně oddělily od dětství. Na škole jsem koketoval s horolezectvím a tam jsem zažil první selhání senzoru času. Než to popíšu, ještě malá vsuvka.

Do hlavy jsem se v životě praštil víckrát. Jednou mi ze dvou metrů dopadla v tělocvičně na temeno poctivá okenní mříž vysunutá z pantů šplhacím lanem. Skřípnul jsem ho pod spodní díl mříže a on nadzvedl horní díl. Tenkrát jsem ještě žádné následky nepozoroval a ocenil tvrdost mé lebky.

Uplynulo několik let.

Katastr obce Rájec sousedí se státní hranicí s tehdejší NDR a údolí odvodňované do Německa je lemováno cirka dvacetimetrovými stěnami pískovcového karu. Tam je útvar zvaný horolezci kovadlina. Tam jsem s kamarádem jako první lezec, někde v půlce stěny, marně hledal nějaký úchyt nebo výstupek, kde bych uplatnil zajišťovací smyčku.  Když jsem se dostal až k horní lavici, zajištěn jen symbolicky ve dvou přesýpacích hodinkách, abych si zvedl morálku.

Ruce se mi z písečné lavice smekly a prach z vytrženého zajištění mně doprovázel až k pětimetrovému ostrohu ve tvaru orlího nosu, přes nějž jsem měl lano přehozeno s nadějí, že se při pádu zachytí. Heknul jsem při dopadu zády na ostroh a zmenšil tím výšku pádu na polovic. Nos ostrohu chvíli převaloval lano, na němž jsem visel. Úder mně z kolmého pádu vyklonil do rotačního pohybu kolem skály, až k nohám jistitele. Pohyb podobný letu indiánských voladorů, skákajících do lana z vysokých věží. Na rozdíl od nich mně čekala stěna, k níž jsem se blížil.

Kamarád se ještě pokusil přibrzdit pád rukou, kterou vložil za moje záda. Hlava však pokračovala v trajektorii určené původně zádům a klepla do skály. Malou tržnou ránu později zacelil jeden, dva stehy, zádový sval se pak několik měsíců dožadoval další lékařské péče.

Zajímavější byl ovšem subjektivní zážitek. Umožnil mi v leže pod nohami kamaráda vnímat krásu podzimního dne s mnohem větší intenzitou. Jako by se barvy projasnily a jiskření oblohy se znásobilo. Hned se kolem objevilo deset kamarádů, s nimiž jsem trávil předchozí večer. Nějak podezřele rychle se seběhli. To byl první příznak jiného vnímání času. Když mně zvedli, krásný pocit ze slunečného dne se ještě zvětšil. Nebyl jsem nijak imobilní a vyrazil se skupinou kamsi do civilizace. Od té chvíle mi chybí cca 15 minut, během nichž jsem prý vedl nezávaznou konverzaci, poněkud mimo mísu.

Do přítomnosti mně probrala až vůně turecké kávy v nějaké chatě. Pořádný horolezec se ze mě nikdy nestal, moc jsem toho od té doby už nevylezl, Začal jsem si trochu vážit života a už jsem tolik neriskoval. V pohybu jsem se ovšem nijak neomezoval.

Pak už to bylo s časem pořád stejné, dlouhých 40 let.  Až donedávna.  

Bruslení je aktivita pohodová, vhodná i pro mladé i starší a zdánlivě nehrozí žádným těžkým úrazem. Pohyb, který jsem si v rámci rodinného bruslení dopřával, byl důstojný až do okamžiku, kdy jsem, konverzujíc u mantinelu, vysunul pravou nohu k zastavení okolo klouzajícího puku. Pravou nohu následovala levá a kopyta s bruslemi vylétla vysoko. Dopadl jsem v nekontrolovaném pádu na záda a hlava opět plnou silou pokračovala k ledové ploše.

Od té chvíle si jen matně vybavuji, jak jsem si sundal brusle se slovy: „Dneska končím“. Do přítomnosti jsem se probral až někde po cestě jako spolujezdec, dotazující se, kam že mně to vezou, Byl jsem navzdory chabým protestům odvezen na Emergency, kde jsme, jak je u nás běžné, strávili pár hodin rentgenováním a vyšetřením. To jsem ještě netušil, že budu internován a vědecky pozorován, ačkoliv jsem na hlavě neměl ani bouličku.

Pobyt v nemocnici je zajímavá zkušenost. Po tolika letech se ten spartánský přístup k nemocnému proměnil v kabaret a procesí nekonečných úkonů mnoha osob. To je ale na jindy. Díky nucenému dvoudennímu odpočinku jsem si uvědomil, jak schematicky čas vnímáme. Myslíme si, že když ho měříme, že ho máme pod kontrolou. Přitom vnímání času je jen věc našeho vnitřního senzoru. Pokud ztratíte tento nástroj k jeho vnímání, je existence času irelevantní.  

Můžeme se v tom rýpat, argumentovat schopností každé buňky čas měřit a stárnutím tkání dokazovat, že je čas nezávislý na našem vědomí. Jenže doba mého materialismu dávno pominula. Nechci být prach ve studeném vesmíru. Moje nádoba je naplněna duchem, jehož se umírání netýká.

Druhá téměř identická zkušenost s absencí časového úseku z mého života se mi stala důkazem, že čas není. Můžete oponovat tvrzením, že nechybí čas, ale kus paměťové stopy. Jsem však zapřisáhlý relativista a tak tvrdím, že je to jedno. Pokud si ten čas nepamatuji. Neexistuje. Realitu, kterou odžili ostatní, prohlašuji za alternativní. Ne já, ale ti druzí, zestárli o 10-15 minut, které jsem neprožil.

PS: Také vím, kam udeřit, abych sobě nebo druhým tuhle zkušenost zprostředkoval.

Autor: Daniel Řehák | úterý 9.2.2016 12:34 | karma článku: 8,08 | přečteno: 270x
  • Další články autora

Daniel Řehák

Ekologie v praxi

Když jsem se kdysi vzmohl na panelákový byt, brzy jsem přestal být jediným obyvatelem. Na umakartový záchod se mi nastěhovaly rybenky.

16.9.2015 v 19:04 | Karma: 17,12 | Přečteno: 582x | Diskuse| Ostatní

Daniel Řehák

Jak zajistit, aby ČR byla cílovou zemí pro imigranty.

Když se v kůži Syřana, Afghánce, Eritrejce atd. pohnu s válkou zbídačelé země a spálím za sebou mosty, jsem v situaci, kdy si kromě záchrany holého života mohu rozhodnout, že půjdu za tím nejlepším co se mi (ne)nabízí.

4.9.2015 v 17:15 | Karma: 18,92 | Přečteno: 1070x | Diskuse| Politika

Daniel Řehák

Lorem ipsum

Napsat blog vyžaduje jisté úsilí. V latině je to ještě složitější. Naštěstí existuje pomůcka, která to za vás vyřeší.

26.8.2015 v 15:04 | Karma: 8,67 | Přečteno: 1139x | Diskuse| Ostatní

Daniel Řehák

Duch nemoci

Po létech zkušeností jsem zjistil, že nás potvora nakažlivá choroba opouští až ve chvíli, kdy si nakazí nějakého jiného člověka. Usilujíc o bludný balvan, nabízím vysvětlení.

10.7.2015 v 18:10 | Karma: 5,92 | Přečteno: 311x | Diskuse| Ostatní

Daniel Řehák

Odbory

V noci mi tajemný a úporný hlas šeptal. „Je třeba založit odbory.“ Přišel jsem do zaměstnání a chtěl jsem u píchaček oslovit ostatní pracovníky.

22.6.2015 v 17:34 | Karma: 11,25 | Přečteno: 437x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Hamás má týden na příměří, jinak Izrael vtrhne do Rafáhu, spekuluje Egypt

3. května 2024  19:28

Izrael dal palestinskému radikálnímu hnutí Hamás týden na to, aby přijal dohodu o příměří a...

V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině

3. května 2024  15:44,  aktualizováno  19:02

Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...

Šli do stanu zjistit, zda nemají nádor. Krutou odpověď jich slyšelo 170

3. května 2024  18:30

Preventivní akce Stan proti melanomu se v Praze, Brně a Ostravě zúčastnilo přes 3800 lidí. Lékaři...

Maláčová o důchodech: Nad 60 let jsou lidé bez šance. Rekvalifikují se, věří Pertold

3. května 2024  18:15

Podcast Vláda v úterý schválila návrh důchodové reformy. Počítá se zvyšováním důchodového věku nad 65 let...

  • Počet článků 274
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1387x
Zprvu jsem hledal deníček, kam bych zapsal vzpomínky, vystrašen matčinou ztrátou paměti. Potom jsem se stal závislý na karmě a následně jsem rozpoznal, jak jsem si tím pěstoval ego a dal jsem si oddech, Ten co byl nakopnut vlastní botou, teď píše pro sebe a pro kohokoliv proto, aby si v sobě udělal jasno. Hemžící se myšlenky jsou chaotické. Je třeba je svázat a podrobit kritice, aby po nich něco zbylo.


Large Visitor Globe