„Ahoj Lojzo, posaď se u mně, dej si pivo, platím já. Mám dneska filozofickou slinu a potřebuju posluchače. Dáváš mi iluzi dialogu, tvoje námitky pro mě nejsou důležité. Budeš mi jen katalyzovat myšlenky.“ „Tak, jó Pepo, ale chci dvanáctku a ne tu močku co tu piješ.“
P: „Tak jsem si dnes uvědomil, jak nás pachtění po povrchu naší kuličky vzdaluje vznešeným myšlenkám na vesmír, v němž žijeme své malé životy. Když se posadím v noci na louku a hledím na hvězdy, mám pocit, že mluvím s předky, přitom jediné důkazy, že nějací byli, jsou opracované kameny a překlady starých textů, plné mýtů.“
L: „Co na tohle odpovědět. Asi, že je to úplně jedno. Já takové věci neřeším. Nejsou pro mě podstatné. Každý ví, že má nějaké předky a předpokládat, že to v minulosti bylo jinak, je nesmysl."
P: „Říkej si, co chceš. Jde mi o to, co život, potažmo tebe, nutí k tomu, abys pracoval, a existoval. Zamyslel ses nad tím někdy?“
L: „Ale proč bych to dělal. Jsem spokojený. Dávky mne uživí a to co potřebuji, není drahé. Na to mi peníze stačí.“
P: „Proč tedy mají někteří lidé puzení stále podnikat a vydělávat víc a víc peněz. Odpovím si tak, že mají strach o svou DNA. Jak vím, tak základní potřebou života je přežít jako druh a proto se jako jedinec chtějí zabezpečit a vytvořit dobré podmínky i pro své ratolesti, kterým jsou ukradení. Ty strach nemáš, jak koukám.“
L: „Věříš nebo víš? Toť otázka. Tyhle vědecké poznatky máme jen zprostředkované.“
P: „Ježíš vstal z mrtvých. Nebo 1+1 =2. Věříme tomu nebo to víme? Je to fakt nebo axiom. Axiom je nedokazatelný předpoklad, na kterém můžu rozvinout celé vědecké odvětví nebo nauku. Rozdíl mezi vírou a věděním je nepodstatný! Všechno se odvíjí od toho, co chceme, kam nás pudí naše žádosti. Co je naší potřebou. Redukcí zjistíme, že je to touha našich genů přežít. Přežít pohodlně nebo za každou cenu. Pak je jedno, jestli se život sám vyvinul, nebo byl někým implantován. Prostě vzniknul někde jinde."
L: „Hele a není to jedno? Jsme nějak naprogramováni a tak žijeme. Ty budeš nějakej zoufalec, když se tím obíráš.“
P: „Myslíš si, že je náskok člověka ve vývoji tak velký oproti jiným všežravým predátorům? Nebo jsme jen patologickou úchylkou jako rakovina, která nakonec zahubí sebe i ostatní?. Možná je DNA jen virus, který vede ke zničení planety a pokud nějaký nadřazený duch nesmete nebo aspoň nezredukuje jeho vrcholné podoby, bude pohlcena celá planeta pro jedinou potřebu, dále se šířit?“
L: „Mně o tom nepřesvědčíš. Jsem člověk, to zní hrdě, i když chlastám.“
P: „Možná jsme jen nedopalek pohozený mimozemšťany. Ten se namnožil do neuvěřitelně komplikované hierarchicky rozčleněné struktury životních forem, tolik se milujících, že se navzájem pojídají.“
L: „Myslím si, že po třetím pivu se mi ta servírka u kuchyně líbí tak, že jí po zavíračce stáhnu do svého brlohu. Nějak po nás pokukuje, bude třeba zjistit, na koho se zaměřila. Hele, hele, jde sem!“
„Tak pánové, tohle je dnes večer poslední pivo. Bude se platit a zavíráme. Támhle na mne čeká můj miláček.“
