Dostal jsem se prostřednictvím Zenových moudrostí k esenci buddhismu. Jsou to Buddhovy vznešené pravdy. Porovnáme li je s křesťanským desaterem, postrádají jeho příkazy a zákazy. Je to soubor konstatování a doporučení. Je to podnětný text vedoucí k zamyšlení o vztahu člověka k druhým a ke světu. Zapisuji si ho tu pro sebe a pro ty, které by mohl zajímat.
Cituji:
BUDDHOVY VZNEŠENÉ PRAVDY
I. Život je utrpení
II. Zdrojem utrpení jsou touhy a připoutanost osobnosti
III. Utrpení je možno rozptýlit
IV. Osmidílná stezka k nirváně
- Přesné pochopení
- Správné myšlení
- Vhodná řeč
- Upřímný postoj
- Vhodná životospráva
- Opravdová snaha
- Skutečná bdělost
- Patřičné soustředění
Tolik Buddha.
Vyprovokovalo mně to k malému zamyšlení.
Pokud z nějakého náboženství nebo filosofie vybereme podstatu, zjistíme, že se nikdy nejedná o složitý základ, že dalším vysvětlováním je jen komplikován a zamlžován.
Buddha vidí utrpení hlavně v ukojování vlastních žádostí a obav. Jednoduše řečeno, máme li se zbavit utrpení, musíme se zbavit žádosti tužeb a očekávání. Měli bychom zapomenout na křivdy a úspěchy minulosti a neobávat se budoucnosti. Zdá se jako by ten vrcholný stav, který se nám jeví jako bezživotí a je nazýván nirvánou, je nejvyšší rozkoší a splynutím se světem.
Vyjmenované kroky na stezce k nirváně tvoří dvě skupiny. V první jsou čtyři techniky. Vyžadují schopnosti, které, nemají li je lidé vrozeny, nejsou jim dostupné ani skrze výchovu. Mohou si jen uvědomit jak jednat a zkusit to v „příštím životě“. Druhá skupina vyžaduje úsilí a je dostupná i lidem, kteří prvních čtyř kroků nedosáhnou,. Dokonce v nich můžou být i úspěšnější, než lidé obdaření.
Buddhismus umožňuje ve společenství extrémní chudoby nalézt cestu ke klidu a uspokojení, za cenu usilovného směřování, bez investice do vytváření hmotného dostatku. Instituce mnišského bezdomovectví, které vyžaduje spolupráci laické a většinové společnosti, je přes pozitivní vnímání této náboženské filosofie, zaštítěna strachem věřících z neposkytnutí výživy mnichům. Přesto je to nejsvobodnější z náboženství, neboť podle věřících Knih Talmudu, Starého a Nového zákona a Koránu to není náboženství.
Má li někdo v naší více-méně křesťanské společnosti touhu podobně meditovat o světě a o sobě, musí se také podřídit mnohem méně liberálnímu systému mnišských řádů, pokřivenému doktrínami, navršenými na čisté a průzračné myšlení Krista. Zatímco náš bezdomovec a potažmo poustevník je cílem nenávistných útoků lidí, neschopných se vymanit z civilizačního jha, stačí asijskému bezdomovci oranžové, bílé nebo vínové sárí a může se buď toulat či zakotvit ve společenství řádů, rovněž zakletých do nánosů dogmat.
Islámské školy, maktaby a madrasy, ostrůvky vzdělanosti středověké Arábie se dnes většinou soustřeďují na memorování súter Koránu a v některých z nich dokonce do vymývání mozků směřujících k mučednické smrti, přinášející Ráj, stane li se.
Nejskvělejší myslitelé života, Buddha, Ježíš, Osho a další, neměli potřebu sepisovat svůj pohled na svět. Dosah jejich myšlení zahrnuje každou lidskou bytost. Posluchači, kteří měli šanci naslouchat opravdovému učiteli života, pro nás zapsali nebo použili jejich vhled do podstaty světa a lidského myšlení.
Na druhé straně osobnosti typu Muhammad, Hitler a jiné, schopné ve jménu vizí zavést celé národy na scestí, vždy využívají jisté míry národního nebo rasového sobectví a vymezování vůči druhým. Takoví lidé své představy a ambice mnohdy dokonce sami sepisovali a šířili.
Lidská společnost, rozdělená penězi a řízená těmi nejbohatšími a nejvlivnějšími, myšlenky obou těchto protipólů vždy zneužívá a vytváří instituce, které se učením a myšlenkami jedněch i druhých zaštiťují, ale neřídí se jimi.
Proto je cennější vlastní cesta k cíli, ať už je jakákoli. Má li to být moudrost, nebo bídná smrt, je na každém z nás. Existuje li nějaké společné vědomí, pak každá tato zkušenost je pro lidstvo cenná a dokážeme li se na ono soucítění všech živých i neživých hmot napojit zjistíme, jak je to pachtění po moci, úspěchu a bohatství nepodstatné, sobecké a zničující.
Smysl má jen to náboženství nebo filosofie, které aspoň trochu vedou člověka k soucitu se vším co je na Zemi, v pořadí od neživé k živé přírodě. Zdá se, že buddhismus k tomu má nejblíže.
