Pokračování cestovní vykopávky z doby dávno minulé, na památku ze země, co se skoro nezměnila. Kdo nečetl první část, tak zde: http://danielrehak.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=84431
Ještě rozespalí jedeme mlžným světlem kamsi na jih. Vyfasovali jsme spací vagón, poslední v soupravě a měkká polstrovaná lůžka nás zvala dospat přerušený nebo žádný veršík z nevyužitého luxusního tallinnského hotelu Olimpia.
Lehl jsem si na bidlo, vlak se stále zrychloval a ukolébal nás k sladkému usínání. Když už jsem zabíral a těšil se že zaspím všechno to nezáživné putování pobaltskou rovinou, vagón se začal komíhat nejprve ze strany na stranu a v zápětí nahoru a dolu s takovou razancí, že jsme se bez našeho přičinění vysypali z regálů a s vytřeštěnýma očima sešli na podlaze našeho kupé. Ostatní vagóny stabilizovaly ty následující, ale náš volný konec si dělal s vagónem co chtěl.
Drželi jsme se štanglí lehátkové konstrukce přesvědčeni, že jsme vykolejili. Na další spánek nebylo pomyšlení. Protože jsme ty chvíle strachu vyhodnotili jako nejhorší okamžik k vyproštění, z kufru jsme vydolovali Hanáckou vodku, Byla to má nejranější opice v životě a pomohla mi stabilizovat obavy z možné nehody. Po půldni jsme se vagónem pohybovali jako zkušení námořníci a sebevětší výkyvy nás už nemohly rozhodit. Naše lehká rozjařenost probudila nejprve mládence a čerstvé rekruty Tolju a Kolju, co nás naučili takové to americké nebo ruské? bohatýrské potřásání rukou a následně arménsko-gruzínskou rodinnou buňku ve vedlejším kupé. Nastala chvíle alkoholického bratření, jako předehra k podrobnému výslechu, zaměřenému na cenové poměry v Čechoslovákii, kam se naši sousedé chystali za soukromým obchodem.
Zbytek dopoledne jsme doklimbali v sedě a první oběd byl připraven v jídelním voze o čtyři vagóny vpředu. Vydali jsme se na dobrodružnou cestu, která se měla ještě dvakrát opakovat.
Mezi vagóny vlaku uhánějícího rychlostí kolem 150km/h byly jakési kovové pláty, na něž prosvítalo světlo otevřeného nebe a foukal vichr náporového vzduchu ze škvír spojovacího tubusu.
Sebrali jsme zbytky odvahy a začali přeskakovat ony kovové čelisti, které se třely o sebe jako uvolněné zuby důchodkyně. Děžurné příslušné každému vozu za námi vagón pečlivě uzamkly a kdo se opozdil už stál u zakrvavených dveří a marně tloukl na zažloutlé sklo v oné nebezpečné mezeře mezi vagóny.
Kromě lehátkových vagónu tu byly i ony „letecké“ s dvěma řadami honosných křesel za sebou srovnaných a uličkou rozdělených na směr vpřed a vzad. Futuristický dojem kazily pouze kamínka na uhlí s dýmajícím samovarem v předsíni. Oběd byl kaloricky vydatný a stravitelný a kdyby nebylo onoho dobrodružného návratu, zůstal by v žaludku celý a stráven. Často jsme od děžurné pravidelně zakupovali směšně levné čaje v skleněných stakanech, vložených do typických kovových držáčků. Silný čaj, oslazený špatně rozpustným kostkovým cukrem, byl vrcholným a výborným zážitkem a poopiční záchranou.
Celou cestu jsme neotvíratelnými okny nechápavě monitorovali krajinu - negativ. Fascinovaně jsme pozorovali jak se na neobdělané ladem ležící ploše, občas objeví nejaké to políčko. Přesně opačně než u nás, kde byla krajina pečlivě obdělávána a intenzivně využívána. Cestou do Rigy jsme zahlédli dva železničáře, co si na dobu přejezdu vlaku sundali drezínu z kolejí a hned za námi ji zase nasazovali. Jestli jsme cestou zastavili dvakrát, tak to bylo moc.
V Rize jsme zastavili na půl hodiny. Vyběhli jsme z vlaku a vyšli před nádraží, abychom si užili svých 20 a půl hodiny, na které se smrskl zájezd pobaltskými republikami, aby skončil na týden ve vnitrozemském běloruském Minsku, jehož občané ať se kroutím jak se kroutím geograficky s Pobaltím mnoho společného nemají.
Čarování cestovní kanceláře Sputnik dosáhlo cíle. Město po válce srovnané se zemí, čekalo na partu nakrknutých a podvedených architektů a jejich podpůrných pracovníků, aby jim poskytlo přístřeší.
Ubytování, jak jinak, zase v obrovské gostinici, jen kousek a na dohled dnešního Lukašenkova sídla, ve stylu rozložitých sovětských paláců. Chvilku jsme se smiřovali s podrazem, ale město přes svoji novotu bylo zajímavé. Metro, udržované partou zednic, hlídaných polírem v důstojnické čepici působilo honosně a vedlo z centra do okrajových čtvrtí.
Město samotné mělo tvar trochu podobný míse. V centru budovy nízké a na okrajích vysoké domy sídlišť. Za zmínku stála stará část města, kterou jsme příští den v rámci společné okružní jízdy navštívili. Takový o něco větší špalíček, než v Chebu, rekonstruovaný podle fotografií.
Cestou kolem zděného cirkusu jsme dojeli na sídliště a obdivovali 14ti patrové ciheláky. Z dálky bylo vše OK ale zblízka neušla našim zrakům traverza trčící ze zdi neznámo proč, nejspíš absence olovnic způsobovala, že zdi těch velikých domů byly krapet do vrtule, vlnité a lehce nakloněné. Uvnitř výdobytek bytové kultury. Na dveře bytu přibitá polstrovaná koženka, prodávaná jako set v obchodě, později navštíveném. Nic moc nepomohla. Škvírami prosvítalo světlo z předsíně a veškerý rodinný život, bylo možno zvukově sledovat z chodby.
Cestou zpět jsme se těšili na nákupy v obchodních centrech vymístěných do okrajových čtvtí. Tehdejším hitem, po němž každý toužil byl budík se světelným displejem. Taxíky jsme odpoledne vyrazili do elektroobchodu, který jsme zahlédli dopoledne z autobusu. Taxi bylo za babku a v prodejně měli elektrické budíčky větší i menší. Na jeden takový, se zelenými číslicemi, v červeném umělohmotném pouzdru ve tvaru malé televize, jsem finančně dosáhl a tak jsem se postavil do fronty. Fronta proto, že každý z účastníků zájezdu si musel nechat funkčnost budíku přezkoušet. Třásl jsem se, jestli na mně zbude. Každý třetí nesvítil a byl vyřazen coby zmetek. Mezi tím jsem pozoroval jakéhosi akademika, jak si zkouší první sovětskou programovatelnou kalkulačku. V té době letěla funkčně podobná Texas Instruments. Co do počtu programových kroků stejná vzhledem poplatná zemi původu, velikosti bonboniéry. Jeho radost byla nelíčená. Reflektoval jsem jeho pocity podobné chvíli, kdy jsem v Tuzexu získal moji první kalkulačku SHARP. Po té co jsem úspěšně dokončil koupi, šťastná kolegyně se dočkala budíku s modrým displejem a růžovou šňůrou. Nejspíš při balení tuzemské zásilky někdo v závodě omylem, nebo záměrně vložil do bedny exportní kousek. Sesypali jsme se na prodavačku a donutili ji otevřít všech sto dalších krabiček. Další zázrak se už nekonal.
Jeden večer byl věnován setkání se studenty z místní fakulty architektury. Měl trochu nádech disidentské akce, protože nás navštívili přímo na pokoji hotelu. Diskuze se stočila, jak jinak, i na politiku. Byli skvělí, citliví, vnímaví a nekonečně indoktrinovaní. Ve snaze o prezentaci svých znalostí a svobodné vyjádření, bylo vidět jejich strach volně se vyjádřit a skoro jsme za ně a spolu s nimi při loučení zaplakali nad omezeními, které jim jejich vláda předurčila. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků z naší cesty.
Náš průvodce se opravdu snažil vykompenzovat nám frustraci z neplánovaného výletu do Minska a zařídil nám kromě obligátních návštěv pietních míst kolem města i návštěvu cirkusu.
Na tu jsme se docela těšili, protože ruská cirkusová kultura byla vyhlášená a dotažená na úroveň umění. Ruku na srdce. Ve kterém českém městě, by se uživil kamenný cirkus.
Nadešel onen slavnostní večer. Velkolepé entrée a defilé postav, připravených nás pobavit, měl mírový motiv. Velikánská modrá zeměkoule na níž přicupitali artisté, následoval průvod provazolezců, krotitelů, jezdkyň, klaunů. No měli jsme se na co těšit. Standardní program nezklamal, špičkové výkony, maximální kvalita, jako vždy trapní klauni.
Pak ale nadešel okamžik, kterému jsme v programu moc nerozuměli. Přišel artist–chudóžnik (umělec) Co nás asi čeká? A pak to ten dlouhovlasý mládenec rozjel. Byl to svižný portrétista. Jeho bleskové malůvky vybraných diváků sklízely zasloužený obdiv.Vždycky si někoho z dálky vyhlédl a pak k němu přispěchal a přiložil kresbu. Aplaus se zvětšoval po každém portrétu, protože stupňoval obtížnost vystoupení a kreslil nejprve pravou, pak levou rukou, nakonec si sundal botu, zavázal si oči a nakreslil nohou čísi portrét. Sundal šátek, nasadil střevíc a vyrazil naším směrem. K našemu obveselení přiložil kresbu k nešťastnému Pavlovi, ano, k tomu, pro svůj mužikovský vzhled nevpuštěnému do leningradské restaurace a cirkus ovládl hromový a neutuchající aplaus. Skromný, tichý a nenápadný človíček se stal rázem hvězdou večera. Zdá se, že Artist-chudóžnika zaujal už od počátku orlí nos a bílý plnovous našeho souputníka. Také na naši stranu od začátku občas pokukoval. Že to i pro nás bude vyvrcholení cirkusového večera jsme netušili. Plni dojmů jsme tenhle poslední večer spolu s Pavlem v restauraci spláchli (moc to potřeboval) a druhý den jsme vlakem přes Polsko odjeli domů.
