Je to už drahně let co se člověk s kreditem opilce, autor nijak oslnivých divadelních her a syn předválečné a válečné buržoazie, kterého v ČSSR znali jen chartisté, zavilí antikomunisté a STBáci, stal během 14 dní přijatelným a jediným možným kandidátem na prezidenta.
Byla to moje první zkušenost s manipulací „z druhé strany“ v přímém přenosu. Zatímco ti, co dosud vládli, se v prosinci 1989 zmohli jen na trapný cyklostylovaný pomlouvačný pamflet na Havla, kýmsi šířený po sídlišti, barvité plakáty a placky s vlaječkami a nápisem „Hável for president“ byly mnohem lákavějším příslibem budoucnosti, kterou si většina lidí představovala jako pokračování socialistických vymožeností, s možností vyjíždět do zahraničí.
Už delší dobu mně netrápí tahanice o Sýrii, Krym a jiné neuralgické body světa. Jsou mi lhostejné zprávy o ničení staveb a památek, ani se mně nedotýkají boje mezi státy. Jediné k čemu nejsem lhostejný je lidská bída z toho plynoucí. Neštěstí druhých prožívám jako něco osobního. Přistupuji k člověku, ať je to kdokoliv, jako k živočišnému druhu, zasluhujícímu pozornost. Fascinuje mě, jak se nechá zatáhnout do smrtelných dobrodružství, pro rafinovanou manipulaci.
Novináři jsou dost chytří na to, aby psali, co se chce slyšet a budou to časem dělat za mrzký peníz i proti své vůli. Nemusí to být žádné tajemné centrum kdesi v Bilderbergu. Děláme si to sami svou nevšímavostí a neschopností rozpoznat podstatu skutečnosti. Imperiální mocnosti se perou o svět a nebude nikdo, kdo by jim zabránil, aby nás pro naše pohodlí zatáhly do konfliktu za cizí zájmy.
Kromě základních pravd o našem postavení, jsou nám zamlčována nebo překrucována fakta o imperiálních záměrech všech dnešních velmocí. Stačí si poslechnout jednu nebo druhou stranu a zjistíte, že všechno je jinak. „Pravdy“ jsou nám servírovány v podobě prefabrikovaných propagandistických prohlášení a s podporou politické „korektnosti“. Pokud některý představitel velmoci zvládne tyto nástroje, může páchat cokoliv a je mu odpuštěno.
Světová mocenská centra vznikají samovolně na základě přirozených sociálních procesů. Jako společenský druh má lidstvo své královny, válečníky a dělníky. Jeho medem jsou suroviny a potraviny a nástrojem peníze v míru a zbraně ve válce. Mocenský vliv, hromadění surovin a nekonečný územní růst jsou procesy, které musí mít kladné znaménko. Pokud narazí na jinou mocenskou doménu, mohou vzájemně kooperovat, ale v pozadí se chovají oba protipóly jako agresor, protože to velí lidská přirozenost. Stačí drobná odlišnost a máte nepřítele.
Vyvolává to otázky: „Je tohle všechno nutné? Dá se bez války žít? Kdo by se nechal dobrovolně zabít?
Myslíme si, že jsme obětí dějin, že nemáme šanci změnit osud, kterým nás establishment obklopil. Potřeby „Západu“ se od východu liší pramálo. U nás jde o latinku, nějaký pochybný výčet hodnot a iluzi svobody. Pokud se někdo spokojí jen se sledováním sportovních klání a nezajímá ho správa věcí veřejných, je těžké na něj osvětově působit. Jenomže mnoho ignorantů dovoluje ambiciózním egoistům manipulovat s ostatními a pak vás pod pohrůžkou zastřelení můžou poslat na smrt.
Není jiné cesty, než na sobě pracovat a uvědomovat si, kde je pravda sloužící společnému blahu. Pokud se budeme přesvědčovat, že nárok na rozhodování mají jen ti, kteří si na život vydělávají, pak nás hokynář pošle do války. Pokud tvrdíme, že je demokratické, aby o tom rozhodovali všichni, udělejme všechno pro to, aby naši nevšímavost někdo podobný nezneužil a trvejme na objektivních informacích o podstatě konfliktů a nespokojme se s přežvýkanými mainstreamovými „pravdami“ zastírajícími pravé úmysly skrytých manipulátorů.
Krym je černomořské letovisko. Z čistě sobeckých zájmů bych uvítal, zůstal li by Krym Ukrajině. Bude li Krym ruský, bude tam draho a nějaký čas to bude turisticky nepřitažlivá oblast (kdo dnes jezdí do Jižní Osetie a Podněsterské republiky?). Bude li ukrajinský, můžeme se po konfliktu dočkat vývoje, jako v Palestině. Ale v podstatě mi to může být jedno, protože se tam nechystám.
