Matka doma chovala několik křečků, většinou to byli jedinci, které dostala od vnučky proto, aby jí podle ní přinesly radost a že si s nimi bude u ní na návštěvě hrát. Ten první byl džungarský, a pojmenovali jsme ho Ferda. Ten se sice ochočit moc nedá, ale bez obav lezl po natažené ruce a párkrát se zabarikádoval do kanape. Než jsme ho vydolovali, byla tam už prokousaná díra a loužička s několika hovínky. Toho miloval dědečkův knírač.
Tenhle prcek vydržel jen necelé dva roky. Jestli někdo viděl umírat křečka, předcházela tomu vždycky fáze, kdy pohubnul, začal být neupravený a pak zcepeněl. Byla to první smrt, kterou viděla dcera v přímém přenosu a tak, abychom jí to ulehčili, nakreslil jsem jí Ferdu do památníku s takovou tou notickou, že tam někde na ní myslí.
Druhý byl křeček medvědí, Velký, tlustý černý a chlupatý. Kolečko, které džungarák proháněl, mu sloužilo nejprve k rozvážnému pochodu s prohnutým hřbetem, aby se vyhnul středové osičce a záhy toho nechal. Pak už v kolečku jen polehával a cpal se nekonečnou hromadou krmení, sypaného starostlivou babičkou, takže trůnil ve skořápce od kokosu na hromadě žrádla. Ujedl se k smrti a v roce a půl mu zkrátil život nějaký nádor.
Hned potom byla moje matka vnučkou obdařena dalším křečkem, z něhož se vyklubala březí samice. Porodila 12 holátek a postupně jich polovinu snědla. Vnučka byla bohatší o další zkušenost a starost o udání pěti křečků, protože ta poslední, také samice sdílela klec spolu s rodičkou. Po krátkém období dospívání se z nich jako teritoriálních zvířat staly konkurentky a museli jsme je oddělit do samostatných klecí, jinak by se snad zabily. Dcerunka pak měla procvaknuté ucho.
Matka se zařekla, že už v domě nechce žádné zvíře. Pak umřel knírač, po něm otec a po několika letech od jeho smrti jsme objevili při velkém úklidu jednoho z křečků, zabaleného do krabičky v mrazáku. To nám ještě nedošlo, že s maminkou se něco děje. Až později jsme vystopovali z jejího chování, že se u ní plíživě projevují příznaky Alzheimera.
Včas jsme nasadili podpůrné léky a prodloužili jsme regresi na pěkné čtyři roky. Teď už je to hodně špatné, ale matka má neagresivní veselou povahu a neutíká nám do bývalých bydlišť. Kdyby se to člověka osobně nedotýkalo, bylo by zajímavé sledovat, jak se postupně a systematicky a stále rychleji umazávají vzpomínky, s nimiž jsme s ní cestovali v čase, který prožila.
Před třemi lety, kdy to bylo s matkou ještě celkem v pohodě, sedím v obýváku a najednou se pod televizí něco mihlo. Zbystřil jsem, už se nám to totiž kdysi přihodilo. Myší rodinka se vydrápala po stoupačkách a nakonec se jich do pastičky chytlo celkem pět. Jenomže od té doby dům prodělal rekonstrukci a mezi stoupačkami už nebyl průchod.
Zavřel jsem dveře do chodby a čekal. Najednou jsem ho uviděl. Cupital podél stěny a zastavil se pod televizním stolkem. Stoupl si a přední tlapky dal k sobě po křeččím způsobu, jako by prosil. Vezměte si mně, ujměte se mně, prosím, prosím. Poklekl jsem k němu a on se nechal vzít do dlaně jako ochočený.
Neviděl jsem dosud krásnějšího křečka. Šedivý s černými pruhy, o něco větší než džungarský. Přemýšlel jsem, jak se do matčina bytu mohl dostat. Maminka, od doby co onemocněla, z bytu mnoho nevychází a sama si ven netroufá. Zdá se, že byl v době mého příchodu přitisknutý do kouta na prahu vstupních dveří. Proklouzl do předsíně a obýváku, když jsem odemkl.
Měl jsem v úmyslu u vchodu na nástěnku umístit výzvu, jestli někomu nechybí. Jenže radost z tohoto tvora, kterého si maminka okamžitě zamilovala, mi způsobilo dilema. Tenhle šedý tvoreček se řízením osudu dostal k matce, jako by si ji vybral a přišel ji potěšit. Poptal jsem se sousedů na patře, protože by bylo trapné, kdyby se s ním máti chlubila. Pak jsem ještě chvíli čekal, jestli se někdo nebude shánět, ale i mně ten úžasný tvor přirostl k srdci.
Tak jsme oprášili starou klícku a začal s babičkou žít svůj osamělý život. Byl to bouřlivák plný energie a vůbec jsem se nedivil, že od někoho dokázal emigrovat. Prostě našel si skulinku, a když jsem jednou přišel, křeček nikde. Prošel jsem všechno, odsunul skříně, aby nám někde nechcípnul a nesmrděl. Na podlahu jsme položili jídlo a hlavně misku s vodou. Po třech dnech se zase objevil. Zase dělal to své prosím, prosím a nechal se přenést, tentokrát do akvária se síťkou, protože klec byla poškozená. Našel dočasný asyl v pytli s dřevěnými peletami na podestýlku. Když jsem pytel po čase zvednul, několika děrami se mi sypaly ven.
Kolečko si tenhle křeček roztáčel často, a trénoval víc jak dva roky. Byl jsem tehdy přesvědčen, že křeček žije dva, maximálně tři roky, ale tenhle se zjevně nechystal umřít. Začal jsem mít obavu, jestli není nějak osudově spojený s životem maminky a s obavami hledal na křečkovi ony typické příznaky stáří. Od té doby říkám, že už jsem také ve stádiu, kdy mi tělocvičné nářadí dobře poslouží k odpočinku a brzo se z něj stane jen dekorace.
Uplynul třetí rok a křeček pořád žil. Pravda, v kolečku už jenom polehával, ale při každém vyrušení vylezl z keramické dýně, protáhl si přední packy a otevřel dokořán tlamu, tak obrovskou proti jeho tělu. V noci prý řádil jako pominutý a přes den si jen tak pobíhal a občas, při čištění klece ještě nechal pohladit a vydržel ve dlani. Tím že ho matka přestala registrovat, když byl zalezlý a nedostával ty obrovské příděly potravy, byl vystaven přirozené a střídmé dietě, vymezené mými návštěvami.
Tenhle fešák samozřejmě také umřel. Bylo to loni v létě a najednou prostě nevylezl. Co bylo nepochopitelné, vypadal pořád tak krásně, jako první den. Počkal dlouho a myslím, že to bylo přesně do doby, do které se matka byla schopna ještě sama na zavolání obstarat a vzít si prášky. Možná, že byl přece jen spojený s životem. Ale s životem její paměti, která od loňského léta vykazuje už plně rozvinuté příznaky nemoci.
