Zakázka mně zavála na hřbitov, Mám pěknou práci, i když by se mohlo zdát, že pohybovat se tam, kde se pohyb končí, je neradostné. Naopak, je to dobré místo k přemýšlení.
Beznaděj, vanoucí z nekonečného světa, v němž máte úlohu zrnka písku, je stejně nekonečná jako představa sama. Mnohem komornější a hrdost naplňující pocit může poskytnout duševní salto, jímž hmotu přetavíte ve vlastní myšlenku. Každý je v tomto světě nositelem a středem vlastního vesmíru a je na něm, kolik si nechá vnutit od ostatních o jeho vzhledu.
Mnoho let jsem s údivem sledoval obrácení některých lidí na víru. I takových, kteří se původně jevili jako imunní proti tomuto nazírání světa. Pak jsem si uvědomil, že víra v cokoliv vnějšího, než sama sebe, je okradením člověka o božskou podstatu a schopnost být bohem.
Co se stane člověku, přijetím dogmatu? Do vašeho myšlení, tvořícího osobní svět se vytvoří trhlina a do nechráněného prostoru vaší mysli jako kanálem proudí vize a konstrukce světa vytvořené jinými, kteří se tak stávají manipulátory vašeho já. Zdá se vám že i já s mojí představou s vámi manipuluji? Tak ji stručně vyjádřím. Zůstaňte sami sebou!
Mohlo by se zdát, že jsem proti Bohu a Kristu, že hřeším, prohlašuji li se za Boha. Ne. Možná nemá každý shůry dáno, aby se sám vyrovnal s komplikovaností světa a s ulehčením přijme návod, jak svět obsáhnout. Většina těchto návodů pracuje s bázní, strachem a povinností. Potřeba Boha je základní potřebou každého, i vraha, který se vůči němu vymezuje. Každý z nás k němu zaujímá postoj. Protože Bůh jsme my, dočasně oddělení od celku, v němž není individualita.
Kristus jako cesta k poznání je legitimní. Jen se na ni nabalil nános pověrčivosti, mylných interpretací a zištných záměrů. Celé toto svinstvo přijmete, pokud použijete jediný dovolený postup prostřednictvím jakékoliv instituce. Kristus na nikom nežádal, aby se stal křesťanem, katolíkem, protestantem, muslimem. Chtěl, aby lidé přemýšleli nad svým konáním, s plným vědomím důsledku svých činů. V tom vidím jeho velikost.
Směřujeme k jedinému jistému cíli a tím je smrt. Jak se vyrovná materialista nebo věřící s okamžikem absolutní pravdy. Přijatá konstrukce mu může pomoci. Je to na každém, s jakou představou se vydá na poslední cestu. Kolik lidí, tolik cest, i když si necháme vnutit cizí představu. Vlastní cesta k poznání vyžaduje nedůvěru ke zvykům, uzavřeným učením i autoritářským požadavkům. Nezávislé uvažování je prostředek, který může pomoci.
Úspěšné umírání je doprovázeno smířením se smrtí, s Bohem s Realitou. Jakkoliv to nazveme, jediná úspěšná myšlenková konstrukce je ta, která ke smrti nenutí, která smrt nepovažuje za konečnou a která umožní tento předěl přijmout s důstojností, ať už jsou okolnosti umírání jakékoliv.
Proto věřím sobě raději, než rozpadu do nicoty a kouzelnému ráji, . Budu žít s představou, že moje duše je nesmrtelná a vrací se tak dlouho, dokud se nevzdá všech tužeb a nepochopí sama sebe.
Oč lépe se s takovým vědomím umírá, než s očekáváním posledního soudu a obavami, že se nedostanu do ráje a budu strašit na tomto hřbitově nebo v pekle.
Á propos, Smrt.
Je to okamžik, ve kterém myslet na vlastní budoucnost je pošetilé. Minulost je odžita a nepodstatná. Je to moment, kdy se většina z nás potká s Přítomností v její pravé podobě. O ní mluví filosofové, guruové a jogíni. Marně se nám snaží vysvětlit a zprostředkovat, že to je okamžik pochopení Světa. Že to nakonec poznáme a pochopíme je velmi uspokojující.
