Jízda Respektu za záchranou.

Na den 18. 5. 2016 jsem byl opakovaně zván přes Facebook na RESPEKT TOUR v Ústí do resuscitovaného bývalého kina Hraničář. Snad s představou, že se potkám s přáteli, vydal jsem se

večer do veřejného prostoru za poučením. Řekl jsem si, budou tam chytří a zkušení lidé, zkusím se tam podívat. Téma znělo trochu nejednoznačně, cituji:

“Evropa se mění před očima. Narůstá nejistota, zaběhané pořádky mnohdy neplatí a před západní společností vyvstávají otázky, které si po desítky let nemusela klást: Máme omezovat vlastní svobodu výměnou za bezpečnost? Jak vést debatu s lidmi, kteří mají dojem, že jim nikdo nenaslouchá? Vracíme se do éry Východ vs. Západ? Je radikalizace společnosti nevyhnutelná?“,

Že šlo primárně o záchrannou misi ve prospěch dosud přežívajícího papírového periodika a na podporu elektronické verze, bylo jasné hned od vchodu, kde jsem byl vybaven čerstvým výtiskem časopisu a osloven k objednání si ročního nebo alespoň půlročního předplatného e-verze.

K časopisu jsem měl z dob minulých dobrý vztah, kupoval jsem si jej na cesty, obdivoval jejich dvorního grafika Pavla Reisenauera, a oceňoval šíři zájmů, pokrývajících moji zaměřenost. Dodnes mi jeho obsah konvenuje, přesto jsem si dal odstup alespoň do konce debaty, abych se ujistil, že mi má ještě co říci.

Účast, jak je v Ústí nad Labem zvykem, byla na krajské město mizivá. Zhruba 25-30 lidí v hledišti, a na pódiu čtyři účastníci besedy, moderoval Tomáš Lindner a postupně si brali slovo Kateřina Šafaříková, novinářka, dokumentarista Farid Eslam a orientalista Bronislav Ostřanský. Jejich zaměření předurčilo obsah debaty, který se brzy začal dotýkat islámu.

Promotéři debaty si téměř hodinu vystačili se vzájemným ujišťováním, že tolerance vůči jinobarevným se snižuje, ale hlavně v postkomunistických zemích, kde je doprovázena radikalizací a zjednodušováním příčin, z nichž ta hlavní je islám. Ubezpečovali sebe i nás, že islám je používán jen jako strašák a že je jeho neznalost u odpůrců i komentátorů žalostně nízká.

Paní Šafaříková, jak jsem vyrozuměl, se ve své práci zaměřuje na otázky europarlamentu a Evropské unie vůbec. Líčila nám svou bruselskou zkušenost se západními europoslanci, kteří nechápali odmítavý postoj České republiky k přijímání migrantů v pozici dotačního příjemce a označovali to za nevděk. Očekával jsem pojmenování příčin odlišných postojů. Zdálo se mi, že se uvedeným názorům europoslanců dostalo sluchu a novinářka chyby hledala spíš v našem prostoru, u našich politiků a tisku.

Arabský dokumentarista Farid Eslam ve Frankfurtu narozený, dlouho se na Blízkém východě pracovně vyskytující a posléze i v ČR pohybující a bydlící, sděloval své osobní zkušenosti s růstem xenofobie i ve velkých českých městech, kde na rozdíl od vesnického prostředí, kde jeho exotický vzhled vždy budil pozornost, dříve necítil žádné ohrožení, se dnes setkává s podezřením. Následoval jemný apel na toleranci, jejíž nedostatky spatřoval v plochosti a jednostrannosti českých médií i politiků, nevytvářející prostor k dostatečné edukaci obyvatel Česka.

K delší řeči byl poté připuštěn pan Bronislav Ostřanský, orientalista. Jeho nesporně široký rozhled a zkušenosti s muslimským světem byly potěšujícím osvěžením v debatě, která většinou klouzala po povrchu problémů, s typickou novinářskou mnohoslovnou erudicí, za kterou bylo obtížné jednoznačně určit postoje diskutujících. Orientalista nám zevrubně a s precizním pojmoslovím nastínil složitost a komplikovanost islámského náboženství i společnosti, jak je víra přijímána a vnímána. Jak nepřesně je chápána Šaríja. Co vše je Halal, a co je myšleno slovem Džihád.

Tento vstup byl obohacením, nejen faktografickým, ale i metodickým. Vědecký přístup, i když na platformě filosofické, byl alespoň ukázkou, jak se mají prezentovat témata, která jsou v našem prostředí nutně zkreslována a publicisticky zkarikována. Vyústění příspěvku, podpořené řadou příkladů, se dá shrnout do teze, že si muslimské obyvatelstvo démonizujeme, že je Islám nijak neusměrňuje a jejich život se neliší od našeho, že Islám v životě muslima není alfou a omegou, ale jen přirozenou součástí kulturních zvyků.

Nevím, jestli toto mé zjednodušení vystihuje tento orientalistův postoj, ale byla to dobrá nahrávka k zahájení diskuze s návštěvníky. Bohužel to ale podnítilo delší doplňkové příspěvky ostatních diskutérů, toužících k tomu přidat své zkušenosti nebo alespoň názory. Moje očekávání, že budou  pojmenovány příčiny současné krize tolerance, vyústila v neklid a v hlavě mi začaly vyskakovat nevyřčené skutečnosti, jejichž obrysy mně nutily k tomu, co nerad dělám. Potřebu se vyjádřit veřejně.

Nejsem žádný řečník a rozhodně jsem se nemínil angažovat otázkami očekávanými od publika, přesto mně ústečtí návštěvníci, dotazující se převážně na islám a hledali příčiny v něm, s důrazem na svou informovanost, donutili nikoliv k dotazu, ale konstatování, že diskuze o naší netoleranci k muslimům nevyřeší naše postoje, neumenší naše obavy a nezabrání fašizaci, pokud nebudou jednotlivé vlády a Evropská unie jednat v souladu s jasnými ekonomickými i politickými fakty.

Nepamatuji si, jak neobratně jsem sděloval své názory na příčiny a zdaleka jsem nebyl spokojen s tím, jak vyzněly, přesto se je zde pokusím pojmenovat znovu.

1. Islám je zástupný problém. Lidé v muslimských zemích mají především jiné kulturní vzorce, které do islámu přešly a konzervovaly je. Důkazem jsou odlišné kulturní způsoby na bývalém území Osmanské říše na Balkáně. I v křesťanských, pravoslavných zemích, 200 let po vyhnání Turků se muži k ženám chovají jako muslimové.  
2. Státy Visegrádu a někdejšího východního bloku mají třetinovou životní úroveň a velmi dobře cítí, za čím jdou migranti. To je hlavní příčina, proč nejdou k nám. Nikoliv naše xenofobie.
3. Citlivost k totalitním praktikám „islamismu“ a jeho nadřazenost je důvodem, proč i východní část Německa má přirozený odpor k tomuto kulturnímu obohacení, protože jim hodně připomíná imperiální postoje Rusů v sovětské okupační armádě. (Holá pr.el, která velí.)
4. Nikdo nemá problém s migrantem, který se snaží přizpůsobit a svou víru si odbývá doma. Je li muslim konfrontován v cizím prostředí s životními postoji západního kulturního okruhu, jeho Islám se probouzí, zprvu jej uzavírá do rodiny, pak do ghetta a při početní převaze jej vnucuje druhým, protože nemůže, ani nesmí, jinak.
5. Muhammad, jako geniální manažer vytvořil pro muslimy jednoduchou myšlenkovou smyčku. Nejsi li muslim plať nebo zemři, staneš-li se muslimem, dodržuj středověká pouštní pravidla, nedodržíš-li, zaplatíš. Nemáš-li peněz, budeš kamenován nebo osekán. Odpadneš li od víry - zemřeš. Taková posloupnost, udělá dříve či později radikála nebo mrtvolu z kohokoli.

Raději jsem svůj proslov zakončil dotazem, jestli je EU vůbec schopna nějak reagovat na migrační krizi, například tím, že nastaví jasný právní rámec a kritéria k přijímání nebo odmítání uprchlíků. Symptomatická odpověď zněla: "Kdo vlastně má tahle pravidla nastavit, že už jednotlivé státy něco dělají". No a pak si ještě povídali o toleranci tak, jako bych nic neřekl. Výzvu k další besedě po skončení jsem nevyslyšel a předplatné nekoupil.