Zpráva o Davidu Latimerovi , který si v demižonu pěstuje uzavřený ekosystém už 54 let (http://www.svetkolemnas.info/novinky/zajimavosti/950), mi připomněla vlastní pokus, o vytvoření soběstačného mikrosvěta. Odehrál se v cca 5 litrové v nádobě, s broušeným hrdlem a skleněnou zátkou.
Vypražil jsem inertní substrát a nasypal ho otvorem na dno lahve. Stejnou cestou vysel semínka borovice, zalil a uzavřel. Umístil blízko od okna a potěšeně sledoval, jak mi semínka vyklíčila.
Mladé rostlinky se měly k světu. Moje představy o vlastní Biosféře, do začátku vybavené vlhkostí a živinami v podobě tekutého hnojiva, vzaly za své v okamžiku, kdy jsem na rostlinkách zpozoroval bílé chmýří začínajícího plísňového napadení.
Pokus o záchranu mého experimentu spočíval v otevření lahve a odstranění napadené rostliny. Zdálo se, že zásah pomohl. Cenou za uzdravení bylo otevření mikrosvěta nástrahám Světa.
Do tří dnů se do této panenské krajinky rozšířil jakýsi škůdce. Nad nádobou tehdy trůnil přerostlý Šáchor, jehož listy vyžírala jakási fauna, pro niž byl můj mikrosvět dokonalým inkubátorem. Černí broučci o velikosti makového zrnka se tam namnožili takovou rychlostí, že jsem při záchvatu odpornosti zrušil můj malý svět bez náhrady. Invaze mimozemšťanů byla zlikvidována za cenu zničení světa.
Myslím, že můj ekosystém byl příliš malý na to, aby se dokázal sám uživit. Zamezit bujení plísní, by znamenalo napumpovat do ekosystému nějaký fungicid a to se mi příčilo. Pokus však podnítil moji fantazii k úvahám, je li vůbec takový proces kontrolovatelný. Z osudu projektu Biosféra v USA je zřejmé, že dříve nebo později dojde k degradaci tohoto systému, přestože žádná ze složek potřebných k jeho existenci nechybí.
Jak je možné, že se dokonalý plán většinou rozpadne pod rukama. Třeba ne hned, ale postupně zanikne, jako velké říše, obdivované pro svou organizovanost. Před více lety jsem viděl hollywoodské zpracování filmu Šumař na střeše. Mnoho si z něj nepamatuji, ale jedna scéna se mi vryla do paměti. Strojový tanec slovanského živlu, v příkrém kontrastu s chaotickým a radostným tancem židovských individualit. Posedlost řádem, mechanický svět, proti světu chaosu a radosti ze života. Velmi silný moment, poukazující na kulturní rozdíly a principy, podle kterých se dá svět uchopit, ale ne se ho zmocnit.
Je to možná otázka rozměru. Od jaké velikosti systému je úspěšnější chaos oproti řádu. Budeme někdy schopni zvládnout a řídit tak složitý systém jako je Země? Nezpůsobíme v okamžiku převzetí zodpovědnosti za přírodní procesy postupnou katastrofu?
Milý pan Latimer měl šťastnou ruku při výběru nádoby, rostliny i podmínek. To, že může existovat takto malý ekosystém je výsměchem a fackou gigantickému projektu, ve kterém se lidé pokoušeli napodobit Boha. K tomuto pohádkovému pánovi se naopak pánbůh sklonil a dal mu do lahve to, co od něj sám dostával - lásku a porozumění.
