TRÉNINK Celý 13tý tankový pluk měl v provozu 10 tanků prvního praporu a útvar žil ze tří tanků naší roty, které byly takzvaně na dožití, ostatní vyjížděly jen při ostrých poplaších do záložního stanoviště. Nabíječ Cína z Mostu, střelec Hanuš z Mutěnic a řidič Rambousek nevímužodkud, byla posádka tanku, kterému jsem dělal velitele. Tank byl bez funkční radiostanice. Dokázali jej udržovat v provozuschopném stavu a to bylo vzhledem k jeho a jejich stavu docela obdivuhodné.
Cvičení s tanky směřovala ke kardinálním činnostem, brodění a střílení tzv. kily, neboli tankovými granáty. Vypadaly jako hodně zvětšené náboje do kulometu. Nesčíselněkrát jsme ony náboje z tanku vyndavali i nandavali na čas. Ze tří druhů střeliva byl tříštivý granát s roznětkou ve špičce tím, který by asi při upuštění vybuchl. Granáty se zásadně nosily špičkou dolů, protože riziko úderu do zápalnice bylo větší než nastavitelná citlivost špice tříštivé munice. V hlavních byla vložena v rámci úspor kulometná hlaveň a zaměřování a střílení simulovalo skutečnou střelbu jen nápodobou. Tanky na cvičném gorodku měly zaměřovací přístroje s prasklou čočkou a tedy zamlžené dalekohledy, a přístroje nočního vidění, v nichž bylo možno spatřit jen nějaké zelené příšeří.
Střelby doprovázely veselé zážitky, kvůli dezorientaci střelců uvnitř oslepených věží tanků, které často mířily na nás, místo na terče. Tak rychle jako tehdy, jsme si spolu s důstojníky už nikdy nelehali.
Události v Polsku související s nezávislým odborovým hnutím Solidarnošč, donutily naše vojenské síly už tenkrát k přesunům směr polská hranice. Během takových přesunů se údajně překotil na nějakém můstku tank do říčky a vojáci se v něm utopili. Vedlo to k nařízení nácviků přesunu u všech tankových útvarů. Na tuto činnost byl vyčleněn polygon mezi vesnicemi poblíž Čáslavi a tři tanky naší roty, tedy i můj. V nich se měly postupně vystřídat všichni vojáci během dvou dní. Na nás vyšel večerní čas od soumraku do noci. V pochodové poloze je hlava řidiče nad předním poklopem a velitel je do půl těla vystaven povětří. Díky nefunkční radiostanici jsem se dobře oblečen obložil polyuretanovými sedačkami, abych se nepotloukl a celé dvě hodiny prodřímal. Dodnes si pamatuji, jak na nás nejprve občané postižených vísek radostně mávali a později, po té co jsme jim rozbili ploty, rozjezdili zahrádky a propíchli hlavní místní hospodu, hrozili pěstí a nakonec, se špunty v uších rezignovaně pokoušeli usnout. Ráno jsme ještě nacvičovali nakládání tanků na vagóny a tím celá hysterie na čas umlkla.
CVIČENÍ
Zima na vojně byla obávaná a nepříjemná doba, do které bylo třeba se zabezpečit. Navléknout na sebe teplé prádlo, ledvinový pás a vatované i teplákové humusáky, na to vše maskáče. Dokázal jsem takto vybavený, zašpuntovat velitelský otvor tanku a nemohl se ani protlačit dovnitř. Než jsem se dopracoval ke stolici nebo močení, málem jsem to nestíhal. Po týdnu mrazů takto nabalen mi začalo píchat na plicích. Zase jsem se radoval z očekávaného zápalu plic, ale ukázalo se, že stačilo jen povolit pásek, nehrbit se, aby vás přestala píchat vlastní žebra. Nic nevodí chlad lépe než guma na vojenských kanadách. Po chodbách visely obrázky sovětských generálů podlepené polystyrénem. Padly za oběť krutým mrazům. Vložka vystřižená z polystyrénu fungovala jen hodinu, než se sešlapala na papír. Oči vojína na bráně získaly z mrazu vzhled dvou velkých modrých diamantů. Do tepla byl přesunut až tehdy, když už připomínal gotickou sochu.
Cvičební prostor našeho praporu se nacházel na kopci poblíž Jihlavy, blízko Vilánce, tanky proježděný křížem, krážem. Dokud bylo teplo, bylo tam krásně a nám dobře. Taktický nácvik probíhal celkem hladce. Rychlost, s jakou jsem jednou ztratil orientaci, když se věž tanku začala bezdůvodně otáčet a můj řidič se najednou ocitl za mými zády, byla nečekaná. Nevěda co se děje, otevřel jsem poklop a seznal, že jsme při horlivém sledování terénu zachytili hlavní o břízu. Tank má proti takovému prokluzu pojistku, obcházející elektromotor otáčení věže, ovládaný zvláštním joystickem se spouští, takže se nic nestalo. O přestávkách jsme mohli polehávat pod stromy a občas i usnout. Samopaly byli přidělovány po jednom na tank a nastarosti je měli nabíječi, Jeden z nich po skončení přestávky zapomněl v trávě svou zbraň, Voják, který to zpozoroval patřil k těm, co dokázali dělat různé neplechy, od krádeží přes donášení. Odnesl ho a odhodil si ho k lesu. Byl jsem svědkem pokusu o zcizení zbraně. Chvíli jsem čekal, co se bude dít. Přiblížilo se shromáždění před závěrečným odjezdem a než jsme se sešli, začal se nešťastník zoufale shánět po své zbrani. Už jsem vykročil pro ukrytý samopal, ale původce oné události mne předešel. Vylovil samopal z lesa a s kamarádským poklepáním na záda mu ho předal. Zachránil se v poslední chvíli. Mohlo to vypadat jako legrácka, ale podle všeho ten mládenec ztratil odvahu dokonat čin, který hraničil se skutečným vězením. Pro něj jsem neměl pochopení, přiváděl do maléru druhé.
V prosinci jsme se dostali na stejné místo znovu. Tentokrát to nebyla žádná selanka. S částí záložáků jsme jeli na týden stanovat do sněhu. Náklaďáky s vytápěnou korbou nás dovezly do cvičného polygonu ztvrdlého mrazem. Postavit stany jsme dokázali ještě za světla, instalovat do nich bubnová kamínka s komínem a rozložit spartakiádní lůžka byla hračka. Pak nás čekalo nějaké běhání a až za tmy přivezli jídlo. Čaj, přesto, že se na něm tvořil ledový škraloup, nás přes hliníkový ešus, ještě před odložením do sněhu. stačil spálit na rtech. Jídlo jsme zahřívali žaludkem. Znalejší vojáci nasekali v lese čečinu (chvojí) a rozložili na sníh. Pohrdli rozkládacími lůžky. Netušil jsem, jaká zima jde od země, když vás od proudícího vzduchu dělí jen plátno.
Večer byly stanoveny služby v topení. Po hodinách se v nich střídali jen bažanti. V jednovrstvém stanu může být pěkné vedro. Pár vojáků, i jeden záložák, shodou okolností náš vysokoškolský učitel Svatoň(+) se stihli připálit, mačkajíce tváře ke komínové trubce. Bažanti udělali to nejlepší co mohli, aby své mazáky vytrestali. Řetěz topičských hlídek po dvou hodinách přerušili. Do pěti minut byla ve stanu zima jako venku a to bylo hluboko pod nulou. Než nás to i s mazáky probudilo, bylo po půlnoci. Se sakrováním se jeden zvedl a pokoušel se vzkřísit oheň. Nastavit znovu pravidelné služby se nepodařilo. Poznat ve tmě mezi dvaceti kokony, kdo je kdo, bylo nad jeho síly. Ráno jsme se probudili sklenění a byla to nejhorší noc v mém životě. Po zbytek pobytu nás zachraňoval v nedalekém konzumu objevený bílý rum, kterým jsme v polní lahvi nahrazovali vodu.
http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/63747/Caslavske-zastaveni-VI-Vysmeknuti.html
