Jak už jsem uváděl, hlavní činností mužstva z našeho praporu byly stráže na odstavných plochách, v muničním skladu a na bráně. Točili jsme se v nich s železnou pravidelností a nedostatek lidského materiálu způsoboval, že většina mazáků prvního praporu neměla po roce a půl dovolenou, takže i my jsme se smiřovali s tím, že se domů podíváme až za rok.
Stráž na odstavné ploše, lokalizované na východním okraji města, patřila k těm příjemnějším.
Odstavná plocha byl obdélník obehnaný dvojtým plotem s uličkou a vnější plechovou ohradou. Zamezovala pohledu na zakonzervovanou bojovou techniku, pamatující ještě druhou světovou válku. Plocha byla plná transportérů (válečné hakly) v předu s koly a vzadu pásy, známých z filmů a tanků T55 profláknutých z někdejšího smíchovského pomníku, zde udržovaných pro záložáky poválečných ročníků.
Jídlo nám ve várnicích nosili z útvaru a často místo polévky přinesli čučo, (ovoce-zelenina byla po cestě) a vypili ho s námi v unimobuňce. Naučil jsem se tam při kouření z nudy krásné kouřové kroužky. Jednu ze stráží, vracející se podél hlavní silnice z Brna do Kolína srazil usnuvší řidič do škarpy a jednoho z vojáků zabil. Takové smutné situaci se na vojně říká mimořádka a ještě v noci přijel autobus plný důstojníků. V životě jsem neviděl tolik červených lampasů na nohavicích pohromadě. Hemžili se po útvaru a porodili opatření v podobě odklonu cesty strážných po polní pěšině. Vybavili je, pro tuto potulku krajinou, kudy putovali jako bludičky, bílým světlem vpředu a červeným vzadu.
Nejzajímavější stráž se odehrávala kousek od města v lesním muničním skladu. Střídali jsme se tam s letci a mělo to vzhledem k rivalitě obou zbraní pozitivní účinek na kvalitu úklidu při předávání strážnice. Vybaveni potravinami na 24 hodin byli jsme odvezeni náklaďákem do lesní chaty se šesti pryčnami, obehnané plotem s velínem v podobě schématu obchůzky, kde se rozsvěcovaly a zhasínaly světla, když voják použil vypínač v muničním skladu. V nedaleké ohradě byly kolem skladišť vysoké valy aby usměrnily případný výbuch. Když jednou k bráně strážnice, uzavírající asfaltku přijel trabant s občany NDR, zastavil výletníky člen stráže se samopalem. Ukázali nám turistickou mapu, že hledají mohyly. Dobré maskování. Hodně rychle vycouvali a jistě měli o čem přemýšlet.
Byl jsem velitelem, nebo zástupcem velitele stráže a její příslušníci si nás opatrně oťukávali. Asi to považovali za oddychovou akci. Nejdřív poctivě chodili po skladišti a blikali, což jsem zaznamenával do sešitu, ale večer to nějak polevilo. Vyběhl jsem do ohrady a našel je jak na bednách s municí mastí karty. Testem loajality k režimu a schopnosti udávat jsem neprošel. Stal jsem se spoluviníkem šarády, při které jsem křížkoval dopředu zhasínání a rozsvěcování. Byl jsem jejich rukojmí, ale při kontrolách jsem se mohl spolehnout, že bude všechno v pořádku. Dokud byli bez dozoru, bavili se střílením ostrými náboji ulitými na nějakém cvičení. do plechovky nad deskou s hasičskými přístroji. "Zbláznili jste se, co když se trefíte do minimaxu". V pohodě špagi, už jsou prázdné. Za pár týdnů jsem pochopil. Údržbová rota, která vyměňovala a opravovala zařízení strážnice, dodala nové pěnové hasičáky. Odpoledne jsme se už ve strážnici brodili po kolena v pěně. Nevydržely ani den. Hošani se honili a stříkali po sobě. Můj řev a výhrůžky nepomáhaly. Za dvě hodiny měly strážnici přebírat letci. "Jak to uklidíte?" "Nic se neboj to se vypígluje, přece tu nezůstanem." uklidňoval mě závodčí. Za dvě hodiny byla strážnice jako klícka a my jsme odjížděli do kasáren.
Po prvních strážích v muničáku jsem si všiml, že jsou odpoledne vojáci vždycky trochu rozjaření. Měl jsem podezření, že si sebou tahají do stráže alkohol a to jsem nehodlal trpět. Při třetí stráži jsem uvnitř stráženého prostoru zahlédl babku s košíkem. Popadl jsem jí a povídám. "Osobo, tady se nemůžete potulovat, jak jste se sem dostala? "Ále panáčku, já už sem chodila ještě před tím, než ty ses narodil" Okamžitě opusťte prostor. A co tu vlastně děláte!" "Sbírám houby panáčku, mlžila babka" Kdyby v košíku neměla prázdné lahve od piva. skoro bych jí to uvěřil. Vyvedl jsem ji a udeřil na jednoho ze strážných. Usoudil, že už to neutají a zasvětil mně do obchodu, který tady fungoval od nepaměti. Babka bydlela v blízké vesnici a chodila si pro fasované máslo, vajíčka a chleba, které přeprodávala v konzumu u své dcery. Za to nepřinesla víc, než jen čtyři lahve piva. Vyprázdněné je házeli vojáci na dohodnuté místo, kde ona babka "hledala houby"
Měla pěkně spočítáno, že půl piva na vojáka potěší, ale neopije. Tolikrát se na ní domlouvali, že jí to skrblení spočítají, ale nikdy na to nedošlo. Nevím jak to dělala s letci, měli totiž nafasováno mnohem více a lepších potravin. Nepochybuji, že si normu ohlídala.
Celá šaráda pro důstojníky byla nastrojena tak, že se celou stráž hošani poflakovali někde v ohradě a jediný voják, který hlídal byl ten na bráně strážnice, protože auto s kontrolou bylo už zdaleka slyšet a do jeho přijetí se hlídky stačily varovat, vyskákat z oken a rozmístit se. Jeden větrný večer, nejen, že nebylo slyšet motory, ale i nejdůležitější člen stráže usnul na židli uprostřed silnice, samopal na klíně. Byl mu odebrán a následně probuzen leteckým plukovníkem. dozorčím posádky, kterého náš rozespalý strážný vzápětí degradoval na poručíka. Hned poté vykonal v mém doprovodu inspekci po muničním skladu. Po patnácti minutách, kdy jsem se modlil, aby moje stráže zareagovaly, se ozvalo spásné "Stůj, kdo tam?!" Kupodivu trest za spánek ve stráži nedostal ani náš spáč a my jsme plukovníkovi museli nasbírat plnou tašku hub, což byl jediný důvod jeho nečekané návštěvy.
Těšil jsem se na zimu. Doufal jsem, že na sněhu spát stráže nemůžou a tudíž nepřehlédnou signalizaci nebezpečí, avizovanou blikáním hlavního osvětlení, ale to jsem se přepočítal. Fasované bílé kožichy umožnily tvrdým hnědočechům usnout ve dřepu na sněhu i v třeskutém mrazu.
Na bráně byla služba relativně nejlepší. Souvisela s hlídáním strážnice. Kartáč na boty místo pistole táhnoucí k zemi by mně asi před agresorem neubránil. Leda by puknul smíchy kdybych ho na něj vytáhl, Nejtěžší na této službě bylo rychle informovat potřebné než nastalo ranní hlášení veliteli pluku. Stráže vodily vězně do práce. To jsem si jen myslel. Když po nich byla sháňka seděli i se stráží v útvarovém kině a měli se líp než my. Několikrát jsem musel v sále rozsvěcet abych je od tamtud vytáhl. Nechtělo se jim, film ještě neskončil.
Pak bylo ještě pár exotických služeb mimo útvar, například zástupce velitele posádky, stráž na cvičišti, kde byli trvale dislokováni dva vojáci, kterým tam bylo jak na chatě. Paradoxní bylo, že člověk, který kousek od vás uléhal ke spánku, mohl mít s vojenskou službou úplně jinou zkušenost. Soused, zařazený do skladu jezdil domů na opušťák každý týden. Životu se to v téhle rozdílnosti podobalo víc, než zkušenosti z reálného socialistického civilu.
Dozvěděli jsme se, že se chystá cvičení záložníků. To znamenalo, že se záložní prapory naplnily vojáky v záloze, pestrého stáří. Logicky jsme předpokládali, že nás nahradí v kolotoči služeb, a že si naši vojáci odpočinou. Jak jsme se mýlili. Musel jsem obdivovat prastaré mechanismy, které vymyslel zelený mozek k zaměstnání mas. Plukovní zástava, dosud klidně odpočívající v zelené truhle a vyndavaná jednou za uherský rok jen k focení vzorných vojáků byla rozvinuta, a vznikla další stráž u bojové zástavy tentokrát ve vycházkovém a s bílými rukavicemi. Hned byla práce pro dalších pět lidí. A takových vychytávek bylo ve vojenských řádech spousty.
http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/63447/Caslavske-zastaveni-IV-Vytrzeni.html
