Čáslav přisouzená mi povolávacím rozkazem, do dálky upozorňovala vysokou věží kostela, přesto se o ní tradovalo oblíbené: "Hodíš dlažební kostkou a trefíš děvku nebo lampasáka" Co mně tady asi čeká? "Až se budou na štábu na cokoliv ptát, nic neznáš, nic nevíš, nic neumíš", řekl na bráně vojenského útvaru Jana Žižky z Trocnova spolužák Gilotina, který tam zrovna sloužil, když jsem tam deset dní po nástupním termínu dorazil.
Brána útvaru, osídleného 13. tankovým plukem 4. armády, ozdobená citátem sovětského generála Andreje Antonoviče Grečka: "Ve zvyšování bojové pohotovosti neexistují žádné meze" uzavírala buzerplac 100x150 metrů, lemovaný důstojnickou ubytovnou a komplexem kasárenských budov, pamatujících někdejší Rakousko-Uhersko.
Obrýlený svobodník absolvent ve štábní budově se zeptal na jméno a povolávací rozkaz. Byl jsem zvyklý vyhovět, neposlechl jsem radu spoužáka, neudělal ze sebe blba, správně odpověděl a poskytl požadované informace. Povídá:"Budete přidělen na 1. bojový prapor." Právě toho osudu mně chtěl spolužák ušetřit. Asi už měli své instrukce. V budově prvního praporu nikdo nebyl. Kovovou mříž, oddělující ubytovací část mi otevřel dozorčí a v prázdné ložnici absolventů přidělil opuštěné lůžko.
Vojáci byli na cvičení a dočkal jsem se jich až za tři dny. Mezi tím jsem vyfasoval výstroj u výkonného praporčíka. Košile, trenky s mnoha zažehlenými skvrnami touhy, podivný dekový spacák v zeleném šusťákovém potahu, zelené kvádro, maskáče vzor 60. A hlavně vytoužená, zcela nová, černá tankistická bunda. (Ukradli mi ji za 14 dní.) Byla toho plná skříňka. Do ruky mi nasypal zlaté knoflíky a nějaké kolejničky a odznáčky tanků. "Co s tím?" "Našít na vycházkové sako", prohlásil protřelý maďar z jižního Slovenska, krásnou češtinou.
"Kde jsi se naučil tak pěkně česky? Zkusil jsem být vtipný. "Na jazykovém kurzu v Košicích?" "Slováky nežeru!" odpověděl. (Aha!, první stopa národnostní animozity?) "Školní rota přece" "Co to je?" "Cikáni a maďaři se tam půl roku učí číst a psát - česky! A teď vypadni."
Když jsem uřezal zelené a našil zlaté knoflíky,zamkl jsem to generálské sako do skříňky, vydal jsem se na průzkum po útvaru a vyhledal spolužáka, aby mně seznámil s reáliemi téhle díry. Byl zase ve službě, tentokrát v kuchyni.
Chlapci si tam v bílých pláštích na zeleném mundůru vyráběli stojánky na fotky. "Koukám, že je tu dost času", povídám. Spatřil jsem, jak na podstavec stojánku, pomoučnělý k napodobení zasněžené krajinky, sypají makovou cestičku a z těsta vytváří stromečky a můstky. Dvě sklíčka chránily kolorovanou portrétní fotografii. Další fotky umně vybarvovali fixami. Obdivuhodný kýč, pomyslel jsem si. Jiný mi hrdě ukázal okurkové sklenice s mléčně zabarveným obsahem. "Co to je?" Neznáš chlebové víno prohlásil udiveně. Právě kvasí. Zahrál jsem si s kamarádem šachy a začal se těšit na rok bez starostí.
http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/63319/Caslavske-zastaveni-II-Zavedeni.html
