Motali jsme se v téhle zemi jako turisté už přes týden a s dcerou se chystali navštívit nádherné památky starověku. Ráno jsem se z malého hotýlku vydal do pekařství pro tenké arabské placky, co jim říkají chleba. Nebylo to zrovna blízko. Už jsem se vracel. Nic zlého jsem nečekal, ani nezaznamenal. Jenomže nepřátelství lidových mas ke svým vládcům, které právě v tuto dobu přerostlo v povstání proti vládnímu vojsku, změnilo situaci doslova přes noc.
V tom jsem se dostal do prudké palby. Uskočil jsem za zídku oddělující pobřežní komunikaci od moře a tady jsem zažil několik desítek minut opravdové hrůzy. Po té co dozněla dělostřelba z tanků vládního vojska, zůstaly z fronty domů naproti mně jen trosky. To už se jimi hrnula spousta ozbrojených demonstrantů nebo někoho podobného, po delší přestřelce se ustálila jakási demarkační linie a ta procházela místy, na kterých se nacházel náš hotýlek.
Podél zídky se ke mně přihnalo komando, vybavené obstarožními ručnicemi a kupodivu, ještě aluminiovými barevně eloxovanými turistickými hůlkami. Všiml jsem si, že měly modrou, zelenou a červenou barvu. Vtiskli mi do ruky jednu z modrých a nějaký nefunkční samopal a strkali do mě, abych s nimi začal útočit, nebo alespoň předstíral útok na nepřátelské pozice.
Dosud jsem nepromluvil ani slovo. Hledal jsem způsob jak od nich uniknout. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že skočím do moře a pod hladinou uplavu do vládního prostoru. Při pohledu na jejich výzbroj jsem to ale zavrhl a postupoval se skupinou. Po několika minutách, v jedné z klidnějších chvil, se mně začali arabsky na něco důrazně ptát. Odhalili mně. Nedokázal jsem jim odpovědět a to znamenalo, že místo modré hůlky jsem dostal červenou.
Pochopil jsem, že to byl jakýsi způsob identifikace. Nejspíš někde vylomili sportovní sklad a jejich vůdce napadlo využít hole jako zbraň a označení. Stal jsem se zřejmě rukojmím.
Odvedli mně do zchátralého domu a nacpali do jakéhosi umakartového jádra, ve kterém už seděli dva další nešťastníci s červenými holemi. Byli to také Evropané. Místnost byla ve skutečnosti toaletou s tureckým záchodem. Teprve v tomto okamžiku jsem cítil jak moc jsem potřeboval na stranu.
Měl jsem chvíli na přemýšlení a uvědomil si, že nepokoje jsou opravdu někým řízeny a ten někdo má velmi dobře promyšleno, jak to provede a pravděpodobně i to, jak s námi naloží..
To, že mi nechali i tu maketu ručnice totiž znamenalo, že jsem vypadal jako jeden z útočníků a poté jako rukojmí nebyl rozpoznatelný. Začal jsem se obávat nejhoršího a znepokojoval mně osud mé dcery.
Po utichnutí střelby nastalo zřejmě delší příměří. Někdo najednou otevřel jednu ze stěn našeho vězení a my získali výhled na rozbombardované prostranství, na němž postávalo a posedávalo množství bradatých bojovníků v tradičních oděvech a s šátky na hlavách. Odněkud ze zadu přicházel jejich vůdce a většina přítomných se vrhla na kolena, včetně mých spoluvězňů, kteří si ještě rukama zakryli hlavu.
Měl jsem před sebou záchod a tak se mi na kolena nechtělo. Vůdce podobný Bin Ládinovi se na mně laskavě podíval svýma sametovýma očima, uchopil mně za ramena a vybídl, abych se s ním vydal k demarkační čáře, kde již čekalo sedm Evropanů na svou popravu.
Mezi nimi stála má dcera a já se rozhodl vyjednat pro ni lepší osud. Nabídl jsem se k výměně za ni a překladatel mi vzápětí tlumočil vůdcovu odpověď . „Oblékne li závoj a stane li se ženou jednoho z mých bojovníků, ušetřím její život, můžeš za ni zemřít.“
„Dostanu li možnost promluvit s ní, sdělím vám výsledek.“ Odpověděl jsem lámanou angličtinou. Na půl cesty od popraviště jsem pohlédl do křídově bílého obličeje mé dcery a pověděl jí co ji čeká. Ptal jsem se, bude li souhlasit s výměnou za mne. Bránila se, plakala a nesouhlasila.
Poslyš co ti povím. „Osud, který Ti uchystali, nemusí být definitivní. Může se ukázat, že je lepším, než ten co by Tě čekal jinde. Můj život se skoro naplnil a pokud ty přežiješ, nebudu litovat ničeho, co mně dovedlo až sem. Tvůj budoucí muž se může ukázat jako vděčný, laskavý a chápající. Může ti přinést radost a štěstí. Sáhnout si na život můžeš kdykoliv později. Není nutné pokládat život za mně, stejně by mně utratili, usoudí li, že se můžou aspoň pomstít.“
Na dloubnutí do žeber jsem vykročil k popravišti. Už jsem se nezabýval tím, co prožívají jiní. Blízkost smrti mně tak vyděsila, že jsem se probudil. Pohled na hodiny: půl páté ráno! To už neusnu. Poprava byla odložena na zítra.
