Když krajina svlékne svůj zelený šat a bílý povlak odhaluje její tvary, jdu známou cestou ke Třem křížům, na které byl úplněk svědkem a připomínkou prvního citového vzplanutí.
Mnoho lidí se v životě motá v prostoru vymezeném denními povinnostmi a nemyslí na minulost ani budoucnost. Chvíle pro zamyšlení přichází znenadání v okamžiku zklidnění.
Přímka času se v noční mlze rozplývá v bezbřehém nekonečnu a tma provokuje myšlenky po smyslu života. Adventní čas, upadáním dne a prodlužováním šera, vybízí k rekapitulaci prožitků.
Lásky bez plánu, ženy druhých, matky cizích dětí, mi defilují před očima a mizí jako slunce zacházející za obzor, aby uvolnily místo jiným, dalším, ještě méně svobodným neboť nepotkaly štěstí na cestě životem.
Iluze a naděje nás pohánějí k dalším dobrodružstvím a výbojům do citů a emocí. Nepřetržitý proces, poskytující nám motor posunující práh smrti. Každá nová známost oddaluje úpadek do důchodcovské role, kterou ochotně přijímá tolik lidí, když připustí, že rezignace může být tak sladká.
Vzdáme li se životní síly a energie, vysloužíme si nezájem okolí. Tento stav přináší osvobození od povinností a přání. Vede k hluboké meditaci, umožňuje splynutí s vesmírem a nastavit vnitřní rytmus na puls Země. Pochopení a projasnění souvislostí je plodem zralého věku a nemusí se dostavit v paměti pustošené nemocemi a nezřízeným životem
