Tam u přístavu byli Darím s Nadiou vysazeni z auta a rozvažovali, kam zamíří. Jestli budou chtít pokračovat na venkov, musí přejít celé město, nebo se pokusí najít nocleh někde ve městě. Oba měli v pletených cestovních taškách vlněnou deku a kus igelitu, tak nebyli odkázáni na hledání levného spaní někde pod střechou.
Almería je středně velké město, chráněné pevností v arabském slohu – Alcazabou, shlížející z pahorku do přístavu. Úzké a příkré uličky se od něj šplhají od moře a kříží se s dlouhými vrstevnicovými ulicemi, propojujícími město do jednoho celku. Řekli si, že to zkusí ve městě. Ulice, kterou stoupali k pevnosti, lemovaly pestře zbarvené domy, ozdobené dlaždicemi maurských vzorů. Duše se jim zatetelily směsí smutku i radosti, připomínkou domova.
Stejně důvěrná jim byla osvětlená silueta hradu, žlutě se vyjímajícího na čisté obloze. Tam, od zdi historické stavby viděli na moře střech zářících v paprscích odpoledního slunce. Ploché střechy domů pod pevností tvořily místnosti bez stropů a kromě sušícího se prádla byly často vybaveny sezením k večerní siestě.
Před vchodem do pevnosti byl malý parčík s kovovou lavičkou. Tam, ve stínu palem a keřů se putující dvojce usadila k malému občerstvení. Vodu, datle, chléb a sýry, které jim zbyly z pracovního pobytu, rozložili na šátek a pojedli. Kolem nich proudili návštěvníci do pevnosti, opravené do původního stavu jako před půltisíciletím. Oba naši cestovatelé se k nim přidali.
Za portálem brány bylo okénko pokladní, která neměla příliš mnoho práce, neboť pro občany Evropské unie byl vstup bezplatný. Darím ani Nadia by zaměstnankyni nepřesvědčili, že patří do této skupiny. Všimla si, jak nahlížejí do pevnosti a vyšla z pokladny ven.
Usmívala se na Daríma i Nadiu a zeptala se odkud jsou. Když dostala odpověď, posmutněla. „Vidíte, pevnost postavili vaši předkové a přitom, vstup zdarma mají jen potomci reconquisty a kdekdo z Evropy, jen vy ne. Ne, že by tři eura bylo mnoho, ale zrovna vám jich asi nepřebývá. Počkejte ještě hodinku, pustím vás po zavírací hodině a doprovodím.
Slunce už bylo blízko obzoru, poslední zaměstnanec opustil hrad a paní za nimi zavřela. Když za rohem spatřila oba Marokánce, zaradovala se a pozvala je k bráně. Pojďte, večer je pevnost nejkrásnější. Po dlouhém schodišti došli na první nádvoří, upravené jako zahrada podle granadského stylu. Další schodiště, lemující z obou stran vodní kaskády, je zavedlo na horní nádvoří s toaletami, kde počkala, až si oba zařídí potřebu a hygienu.
„Pojďte za mnou, tady je cesta na nejvyšší část pevnosti s arabským cimbuřím“. Slunce se na povrchu činilo a stěny hradu a plochu, na níž stáli, vybarvila tak sytě žlutou, až oči přecházely. Z hradeb se střechy města leskly a v přístavu už rozsvítili manipulační světla.
Z druhé strany Alcazáby se rozkládalo údolíčko, přetnuté zdí opevnění, kolmé na hradby a směřující k severu a západu, k ochraně středověkého města. Dalo by se po nich z pevnosti odejít až k nezastavěné oblasti. V údolí se pásly kozy a ovce, a kdyby nebylo na obzoru vidět vysílač a kruhové stavby vodojemů, jako by se čas vrátil někam do doby Maurů. Pomalu se do útrob hradu vkrádalo šero a paní propustila hosty z pevnosti.
Dobře, že si prohlédli okolí hradu, mohli se bez tápání vydat na severovýchodní stranu, kde bylo nejméně civilizačních překážek pro klidný spánek pod širým nebem. Poblíž napajedla našli rovnou, ze tří stran zakrytou plochu, s přístřeškem a vodou. Tam si rozložili své deky a z drobných větévek, sesbíraných po okolí, si zapálili malý ohýnek.
Po únavném dni si ještě chvíli povídali. Nebylo to o zemi, po níž putovali, ani o domovině. Téma se stočilo k pocitům stesku a nebezpečí, které je pronásledovalo. Ze strachu z násilí a potíží se vyznala Nadia. Několikrát se otcem dostali až na hranici násilí, z něhož se zachránili jen rychlým ústupem nebo náhodou. Zasáhl buď dobrý člověk, nebo muži zákona.
„Řekla jsi náhoda a nebezpečí?“ Darím našel téma, ke kterému měl co říct. „Zjistil jsem, spíš vytušil, že náhoda je závislá na našem rozpoložení“ „Dokud jsem si nepřipouštěl nebezpečí, nenechal se pohltit strachem, nikdy se mi nic nestalo.“ „V mládí jsem často při pasení stáda zůstával ve volné krajině, odkud přicházela dravá zvěř.“
„Měl jsem chvíle, kdy jsem podlehl obavám, že mi sežerou ovce, že se jim neubráním, hned jak jsem se nechal ovládnout těmito pocity, vzápětí se objevili psi nebo šakali a vždy se jim povedlo nějaké mládě ulovit.“ „Když jsem na nebezpečí nemyslel a měl třeba plnou hlavu dívky, do níž jsem byl zamilován, nikdy nepřišli“
„Začal jsem tyhle zákonitosti pokoušet a vskutku, bylo to tak. Přítomnost silné mysli odrazovala divou zvěř, jako by mi četla myšlenky. Od té doby se už zvěře nebojím. Nikdy už se nedostavil ten iracionální atavistický strach.“ „S člověkem je to ovšem složitější.“ „Jde li dívka ztemnělou ulicí se strachem, že jí nějaký násilník zmermomocní, potká přinejmenším nějakého úchyla. Hůře, je li v tomto strachu poháněna rodiči nebo přáteli. Posilují ji v jejím strachu“
„Cestou do Evropy jsem měl střet s pašerákem lidí, kterému jsem zkazil jeho špinavý obchod. Jeho zášť byla tak silná, že mně večer praštil přes hlavu tak, že jsem málem nepřežil. U lidí je těžší získat si respekt nebo vyvolat strach, než u zvířat.“ „Abych přehlušil zlé záměry a nenávist, vždy jsem uvnitř sebe obrátil strach v opačný pocit a pak to fungovalo. Jenomže to jde jen tehdy, když jsi jeden proti jednomu. Nefunguje to, když jdu proti skupině nebo, když někdo útočí ze zálohy “
„Přesto jsem se po posledním zranění dozvěděl něco o sobě.“ „Je to poznání, že svět se řídí přáním a myšlenkou nositele.“ „Dnes bych na té hranici učinil přípravu ku pomoci obětem tak, aby ke střetu s tím útočníkem nedošlo.“ „Tím, že jsem mu ukázal nemravnost jeho konání a stavěl se mu čelem, sám jsem si připravil nepřítele se silnou motivací.“
„Absence strachu a čistota konání, bez prosazování svého Já, ti připraví v prostoru takové podmínky, že se se zlem vůbec nepotkáš.“ „Nepřipustit si strach z napadení nebo existenční nejistoty je těžké, zvláště jestli jsi tuto situaci zažila.“ „Bojíš li se, nepomůže, že já se svého strachu už zbavil. Naše pocity vysíláme kolem sebe společně.“
„Pomoc nám přinese správná modlitba v podobě meditace, musí být myšlená a pokud možno nevyjádřená slovy, jen vnitřním přáním. Nesmí být zaměřena do budoucnosti a obsahovat zápory.“ „Zkusím to teď slovně vyjádřit. Pokud se ti podaří obsah vstřebat a jen pocítit, máš vyhráno.“ „Slyš slova: Tady a teď jsem v bezpečí. Mír a klid je v mojí mysli a prostor naplňuji svou láskou, kterou sdílím se vším, co mně obklopuje, blízko i daleko.“
Meditace nezkušené dívky, jakou byla Nadia, vedla rychle ke spánku. Sedící postava se schoulila na deku. Darím pak přikryl pravidelně oddychující tělo a sám dokončil onu mantru, po níž mohl v klidu usnout a tak oba nerušeně spali až do rozednění.
