Tak jsem se dozvěděl, že pan poslanec Peksa se při sčítání lidu přihlásil k evropské národnosti a vyzval k podobnému činu i ostatní. A tak nějak se mi přitom vybavili zážitky z cestování po Rumunsku.
Měl jsem příležitost navštívit tuto zemi před vstupem do EU. Na hranicích a později i ve směnárnách bylo potřeba prokázat se cestovním pasem. Hlavní silnice byly v relativně dobrém stavu, vedlejší silnice v katastrofálním. Na silnicích jezdilo nezvykle mnoho jak luxusních, tak i starých aut a ani občas nějaký ten koňský povoz nebyl výjimkou. Několikrát denně jsme potkali auto odstavené na kraji silnice a řidiče vrtajícího se v jeho motoru. Lidé v pohodě. Jen mě iritovalo, že hospodští čepovali pivo tak, aby se na vrchu nevytvořila pěna. Čestnou výjimkou byla česká hospoda ve Svaté Heleně. Z místních jídel mi kupodivu nejvíce zachutnala kukuřičná kaše se zelnými závitky a masovou směsí. (Když jsem se ale později pokusil dát si podobné jídlo mimo Rumunsko, dopadlo to katastrofálně, asi podobně katastrofálně, jako když jsem si Německu objednal k večeři smažený sýr.) Z místních sladkostí mi nejvíce zachutnala halva. Prodávala se snad ve všech obchodech a na rozdíl od té řecké, která se vyrábí ze sezamových semínek, se tahle vyráběla ze slunečnicových.
Později jsem navštívil Rumunsko po vstupu do EU. Lidé byly pořád v pohodě, hospodští pořád čepovali pivo bez pěny, pořád vařili stejně dobrou kukuřičnou kaši a pořád měli stejně dobrou halvu. Stále jsme občas potkávali koňské povozy a auta odstavená na kraji cesty s řidičem vrtajícím se v motoru. Přesto se pár věcí změnilo. Hlavní trasy byly opravené a horečným tempem se stavěly další, zatímco ty vedlejší byly v ještě katastrofálnějším stavu než předtím. Na radnicích a veřejných budovách vedle rumunských vlajek visely vlajky Evropské unie. Na obalech zboží v obchodech se poměrně často místo Made in Romania psalo Made in EU. A v jedné obci jsem si dokonce všiml, že cedule s čísly domů jsou vyměněné za nové s dvanácti hvězdičkami. Tedy všiml, vlastně mě na to upozornil místní, když si mezi řečí postěžoval, že si všichni majitelé domů museli tuhle výměnu povinně zaplatit ze svého.
No a na hranicích se stačilo prokázat občanským průkazem. Problém ovšem nastal ve vnitrozemí, když jsem chtěl občanku použít jako doklad k výměně peněz. Paní za přepážkou mi ji zprvu odmítala přijmout s tím, že to není evropský občanský průkaz. Když jsem jí svoji nedokonalou angličtinou vysvětlil, že má naprostou pravdu a že to skutečně není evropský občanský průkaz, neboť jsem občanem České republiky a doklad mi tedy vystavila Česká republika, nicméně že podle mezinárodních dohod by tento doklad měl být platný na celém území EU, paní znejistěla. Když jsem jí potom na přímou otázku, zda Česká Republika je členem EU, odpověděl, že bohužel ano, znejistěla ještě více a jala se kamsi telefonovat. Nakonec mi sdělila, že jí na info lince potvrdili, že Česká Republika opravdu je členem EU a že můj občanský průkaz může přijmout.
A ještě jedna věc mě zaujala. Když jsme projížděli střední částí Transilvánie, najednou mi došlo, že jsem už minimálně hodinu žádnou vlajku EU nezahlédl. Zbystřil jsem a opravdu, i když byla každou chvíli na cestě nějaká vesnice či menší město, a i když na úředních budovách visely rumunské vlajky, modré vlajky s hvězdičkami nikde. Tento stav vydržel další hodinu cesty, poté se vše vrátilo k rumunskému normálu. Když jsem později potkal jednoho v Rumunsku žijícího Slováka a dal se s ním do řeči, zeptal jsem se ho na příčinu této anomálie. Dozvěděl jsem se, že jsem projížděl oblastí, kde žijí Maďaři. Ti jsou prý hrdí na svůj původ, jsou hrdí na příslušnost ke svému národu a příslušnost k EU je zase až tak moc nebere.
To jsem se nějak zabral do vzpomínek, takže zpátky k panu poslanci Peksovi. Rozumím tomu, že když má někdo za otce Angličana, za matku Rusku, narodil se ve Francii a většinu svého života prožil v Dánsku, tak takový člověk si pak nemusí být jistý tím, kdo je a kam patří a hlásí se k neurčité evropské národnosti. Stejně tak chápu, že se k evropské národnosti přihlásí někdo, kdo se za svoje předky a za historii svého národa stydí. Jenom nechápu, proč má někdo potřeby vyhlašovat něco takového veřejně.
I když, kdo ví. Třeba si teď Rumuni budou pana poslance Peksy o něco více vážit.
