Toto téma, které v posledních dnech začalo být probíráno v médiích, se mě bezprostředně týká. Sám totiž jednoho migranta v rodině mám. Moji manželku.
Přijela do České Republiky před mnoha lety. Původně to měla být jen návštěva příbuzného, ale když se jí tu nabídla pracovní příležitost, rozhodla se nějakou dobu zůstat. Samozřejmě to znamenalo, aby ona i její budoucí zaměstnavatel požádali stát o pracovní povolení a povolení k pobytu. Stát se tři měsíce rozhodoval, nakonec ale zjevně dospěl k závěru, že povolit jí dočasně žít a pracovat na jeho území je pro něj za daných okolností výhodné a příslušná povolení schválil. Z podávání žádostí a jejich schvalování se pak stal každoroční rituál opakující se po dobu následujících sedmi let.
A přesně v okamžiku, kdy se rozhodla sbalit si věci a vrátit se domů, jsem jí vstoupil do života a překazil plány. Když pak osmý rok zaklepala na dveře úřadů nejen s čerstvým oddacím listem a s manželem po svém boku, ale i s několika dalšími dokumenty, z nichž vyplývalo, že ani ve svém domovském státě, ani na území České Republiky nemá problémy se zákonem, že oba máme zajištěný příjem v podobě zaměstnání a že máme kde bydlet, stát zjevně dospěl k závěru, že bude oboustranně výhodné nekomplikovat dvěma mladým zamilovaným lidem život a rozhodl se manželce udělit trvalý pobyt.
Trvalý pobyt pro nás znamenal především příslib toho, že bezplatnou zdravotní péči, kterou manželka mohla jakožto osoba pracující na našem území využívat, bude moci využívat nadále, a to i v případě, že by její pracovní poměr byl ukončen. A tedy že můžeme bez obav začít plánovat rodinu. Když pak po několik dalších letech manželka zaklepala na dveře úřadů nejen s manželem po svém boku, ale i s dcerkou v náručí a s několika dokumenty, z nichž vyplývalo, že stále nemá problémy se zákonem, že stále máme kde bydlet a navíc už bydlíme ve vlastním, a když před komisí prokázala schopnost bezproblémové ústní i písemné komunikace v českém jazyce (tedy až na správné používání i-y), stát zjevně dospěl k závěru, že bude oboustranně výhodné připoutat si k sobě tuto rodinu natrvalo a rozhodl se udělit manželce české občanství. Ovšem pod podmínkou, že si nejprve zruší stávající občanství.
To obnášelo navštívit její domovskou zemi a místo narození, získat potvrzení, že manželka nemá problémy se zákonem, není v registru dlužníků a nemá ani nevyrovnané závazky vůči státu a zdravotní pojišťovně, pak zajet do hlavního města a na příslušném ministerstvu podat žádost a zaplatit správní poplatky. A pak už jen rok čekat na dopis s vyrozuměním, že žádost byla přijata, projednána a schválena, a že manželka má na nejbližší ambasádě vrátit doklady.
Pro zajímavost dodávám ještě historku, které se odehrála někdy v této době. Můj zaměstnavatel mě vyslal na služební cestu do Malajsie s úkolem zprovoznit dodávané zařízení a zaškolit místní techniky. V přestávkách na jídlo jsme se v rozhovorech s místními dostávali i k mimopracovním záležitostem a když jsem se zmínil, že moje manželka nepochází z České Republiky, stočil se rozhovor na téma migrace. Dozvěděli jsme se, že Malajsie patří k bohatším zemím v regionu a že je cílem migrace lidí z okolních zemí. A že úřady při přijímání lidí nepřihlíží pouze k délce pobytu a rodinnému stavu, ale berou do úvahy i další faktory, jako je třeba věk a vzdělání. Jeden starší místní technik si pak posteskl, že jeho dlouholetý kamarád, původem z Thajska, zaměstnaný jako údržbář, žije a pracuje v Malajsii už 19 let a do dnešního dne nemá ani trvalý pobyt. Pak se podíval na mne a poznamenal, že kdyby přišel někdo jako já, tj. relativně mladý člověk s žádaným vysokoškolským technickým vzděláním a s praxí v oboru, oženil se s Malajkou a přestoupil na islám, získal by trvalý pobyt ihned. A poměrně rychle by nejspíš získal i občanství.
Co si tedy myslím o právu na migraci? Má takové právo existovat? Ovšem že má! Každý člověk na světě by měl mít právo opustit svou zemi, pokud má pocit, že mu jeho země nenabízí podmínky pro uspokojivý život, nebo že mu nenabízí dostatek příležitostí k seberealizaci a ke splnění svých snů. A žádný stát na světě by neměl svým občanům v odchodu ze země bránit.
Ale současně s tím každý stát na světě by měl mít nezpochybnitelné právo ptát se, kdo na jeho území přichází, jaké jsou jeho sny a očekávání, co sebou přináší a co na oplátku za příležitost k realizaci svých snů nabízí. A každý stát by měl mít nezpochybnitelné právo se na základě vlastních kritérií rozhodnout, komu tuto příležitost chce nabídnout a komu nikoliv.
To je celé.
