Kolem nápadu přivést do Česka 50 sirotků ze Sýrie toho bylo řečeno tolik, že mi připadá skoro zbytečné cokoliv dodávat. Když ale zazněly výroky srovnávající tento počin s počinem Nicholase Wintona, tak mi to prostě nedalo.
Úvodem se přiznávám, že nejsem znalcem poměrů na blízkém východě. Nicméně poté, co jsem několik let sledoval události kolem války, utečeneckých táborů a projektu Generace 21, jsem pochopil dvě věci.
Za prvé, na blízkém východě sirotci prakticky neexistuji. V rodinách funguje mnohem větší solidarita, než je tomu u nás, a osiřelých dětí se vždy ujmou více či méně blízcí příbuzní.
Za druhé, navzdory této solidaritě se rodiny na přání a potřeby dětí příliš neohlíží. Na prvním místě jsou totiž přání a potřeby nejstarších členů rodiny. Pokud nejstarší člen rodiny prohlásí, že nebude bydlet v přemalovaném kravíně a že odchází do Německa, pak se bez ohledu na názory a přání ostatních celá široká rodina prostě sebere a jde. A pokud prarodiče prohlásí, že si na novou zemi nemohou zvyknout a že si přejí zemřít ve své vlasti, pak se celá rodina sebere a bez ohledu na přetrvávající nebezpečí se vrací zpět.
Naše evropská mentalita je v tomto ohledu odlišná. Naši prarodiče by si v podobné situaci řekli, že si na novou zemi nemohou zvyknout a že si asi nezvyknou nikdy, ale že kvůli svým dětem a vnukům zatnout zuby a prostě to nějak zvládnou.
Čímž se dostávám k Nicholasi Wintonovi a několik velmi podstatným rozdílům. Nicholas Winton nezachraňoval žádné sirotky. Zachraňoval děti rodičů, kteří byli v zoufalé životní situaci a kteří byli ochotní udělat pro bezpečí svých dětí naprosto cokoliv. Dokonce byli svolní k tomu poslat své děti do cizí země (!), kde měli být svěření do péče naprosto neznámým narychlo vybraným ochotným lidem (!!) a to celé v rámci akce, kterou organizovala neznámá soukromá osoba (!!!).
Dokonce ani rodiče z pravověrných židovských rodin v tu chvíli neřešili, zda se jejich dítě dostane do péče křesťanů či bezvěrců. Prostě šlo o děti a jejich bezpečí a všechno ostatní bylo pro tuto chvíli vedlejší. Problém s tím údajně měli jen angličtí rabíni. Ti, kterých se to vlastně vůbec netýkalo.
Pravdou je, že nikdo z židovských rodičů v tu chvíli nejspíš nepředpokládal, že jeho děti odjíždějí natrvalo. Všichni nejspíš doufali, že se dříve nebe později budou moci vrátit. Že budoucnost nakonec překoná i ta nejhorší očekávání a že se děti nakonec nebudou mít ke komu vracet, to zcela jistě nikdo z nich nepředvídal.
Když před několika lety vypukla v Sýrii válka, tak jsem si říkal, proč se nenajde nějaký novodobý Nicholas Winton, který by zorganizoval podobnou akci a zajistil přesun Syrských a Iráckých děti do bezpečí. A že bych byl ochotný (a manželka zcela jistě taky) se jednoho takového dítěte ujmout, pokud by se jednalo o dítě mladšího školního věku s alespoň základní znalostí angličtiny.
Stát se to, tak dnes už bychom takové dítě mohli pomalu začít připravovat na návrat domů. Ale dnes už je mi také jasné, že podobný nápad by se v blízkovýchodní mentalitě nejspíš neujal.
Přijít ale s podobným nápadem dnes? Tak tomu se v lidové češtině říká přijít s křížkem po funuse.
