V české justici se neuplácí

Hlavní justiční zpráva posledních dnů praví, že stíhají soudce Vrchního soudu, protože vzal od obviněného milion korun za příznivější rozhodnutí. 

Co se vlastně stalo a jak to dopadne, ví v tuto chvíli jen věštkyně s křišťálovou koulí, a tak přiznávám, že osud soudce možná úplatného mě na dalších řádcích nebude zajímat. Co mě však udivuje, je reakce justičních špiček, funkcionářů a politiků. Nejenom jako příslušník právnického stavu, ale zejména jako občan tohoto státu, jehož daňové odvody justici financují a pro něhož především právo existuje, postrádám uklidnění a nezbytná slova, jež by urychleně měla znít ze všech sdělovacích prostředků. A tak cítím potřebu říci je nahlas alespoň sama, o to však jasněji a naprosto bez pochybností. Vězte totiž, že v justici se neuplácí.

Pohybuju se v ní tři desítky let. Chodím k soudu, jednám s klienty a kamarádím se, stýkám, jednám, mluvím se soudci, s advokáty, se státními zástupci, notáři, exekutory a administrativním aparátem všech justičních institucí. Za tu dobu jsem vyřídila pět tisíc klientů a tolikrát jsem navštívila, napsala či kontaktovala soudní budovy po celé republice, že celkový počet kontaktů můžu na stejné tisíce jen zhruba odhadovat. Nikdy jsem žádného soudce neuplatila, podobně jako jsem nikdy od klienta nevzala peníze, jež by pro tento účel měly být určeny. Nikdy jsem nezažila, že by si soudce řekl o úplatek či alespoň něco v tomto smyslu lehce naznačil. Asi třikrát za těch třicet let se mě potenciální klient na tuto možnost ptal, ale moje odpověď byla a je stejná jako odpověď každého jen trochu příčetného advokáta: v justici to prostě takto nefunguje, v justici se totiž neuplácí. Advokát, jenž by vyhověl takové žádosti, se vystavuje riziku trestního i kárného řízení, nemluvě o možnosti vydírání a nebezpečí, že by klient mohl být jen agentem provokatérem. Hrozící formální sankce pro obě strany však není tím nejdůležitějším.

Jednou devízou, kterou advokát i soudce má, je důvěra – klientů, kolegů, soudců a odborné veřejnosti. Nedovedu si představit, že bych šla s úplatkem za kamarádem soudcem, že bych si troufla ohrozit vše, co jsem tři desetiletí budovala. Jeho reakci naopak umím odhadnout naprosto přesně: jako advokát či přítel soudu bych pro něj na vždy přestala existovat.

Laskavý čtenář možná už v předchozím odstavci přestal číst a znuděně zvedl hlavu od mých přísah, protože mezi lidmi se toho mnoho napovídá a justice je panákem pro mnohé oblíbeně fackovacím. Tak tedy veřejnost beru za slovo a každého jednotlivě vyzývám: kdo justici z korupce obviňuje, měl by povstat a přiznat se, komu, co a za co dal. Rychlost řízení se vám nemusí líbit, rozsudek málokdy uspokojí všechny strany a představy laiků, jak má vypadat spravedlnost, se leckdy míjejí s tím, jak ji má stát reálně zajišťovat, ale v justici se prostě běžně neuplácí. A pokud tak výjimečně někdo učiní, nechť je po zásluze a tvrdě, leč spravedlivě potrestán.

Jen bych si přála, abych stejně jednoznačná prohlášení slyšela od těch, jež stojí v čele justičních institucí a co mají v popisu práce za justici a její čistý štít až do roztrhání těla bojovat.

Psáno pro MF Dnes (vyšlo 21. 3. 2018)