Krátkozraká bohulibost

S pravidelností slunovratu se ve veřejném prostoru objevují alimenty jako téma právní, finanční, ale ponejvíce politické. 

Čím blíže k volebním urnám, tím více kulminuje státní plýtvání, tentokrát v podobě zákona o zálohovaném výživném.

Na první pohled bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Za dlužící tatínky by platil stát, který by pak po neplatičích výživné vymáhal. Co na tom, že úspěšnost sám předkladatel odhaduje na deset procent, což popravdě odpovídá efektivitě, s jakou stát vymáhá vlastní pohledávky vůči odsouzeným a jiným dlužníkům. Občanstvo si tak o návratnosti záloh může nechat jen zdát. Výběr od neplatičů totiž nepokryje ani administrativní náklady na vymáhání.

Tolik situace voličů a daňových poplatníků. Voliči jsou ovšem i maminky, jimž stát nabízí pomoc, aniž by si uvědomoval, že tak činí z cizího. Voliči jsou jistě i tatínkové, babičky a dědečkové, jimž všem se – každému z jiných důvodů – uleví. Na uklidněnou zodpovědným (a ekonomům) nutno uvést, že jako mnoho jiných volebních gulášů, i tento je spíš našlehaná voda – reálně totiž nejde o nic nového, tím spíš převratného, ale o další sociální dávku, kterou bude vyplácet Úřad práce žadatelům (či spíše žadatelkám), jejichž příjmy nedosáhnou 2,7násobku životního minima. Ani takové matky je však nezískají zadarmo, ale až poté, co se prokáží pravomocným rozsudkem a neúspěšnou exekucí. Snad nás to skutečně bude stát jen 737 milionů ročně, vždyť jiné peníze utrácíme za onačejší hlouposti. A snad i nějakému robátku pomůžeme, pokud ovšem kvůli zálohovanému výživnému nepřijde o jinou sociální dávku, jak už to bývá v sociálním zabezpečení obvyklé.

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se - obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, aby jej těsně před koncem funkčního období sněmovny odmítl podepsat, a tedy zamítl prezident.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu jinému uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, tatínka demotivující a jak stvořený ke zneužívání, byť před zneužitím není žádný systém zcela imunní. A optimista dodá, že neplatících tatínků je stejně celkem zanedbatelné množství – maximálně 7 %. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by to nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Napadají mě i další možnosti: záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí). A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Co je úkolem státu

Horší je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině navýsost intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí nám, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost a zejména rodina. Psát i mluvit o ní je stále potřeba – ne náhodou v těchto dnech probíhá v rámci Pražského právnického podzimu sympozium k rodině, nabité jmény diskutujících, účastníky i tématy více než výbušnými. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Lidové noviny, v nichž byl komentář publikován 7. 9. 2016