Vstupuji s mírem, ale s dotazem. Zajímalo by mne, z chemického hlediska, proč olejová malba po dlouhém čase černá. Ty barokní obrazy jsou často již tak tmavé, že se v nich namalované téměř ztrácí. Mnozí malovali temnosvitně, ale kdyby svá díla viděli dnes, tak by zaplakali.

Jsou to různé efekty. Za jedno byly tyto obrazy malovány olověnou bělobou, která je dlouhodobě, v přítomnosti některých dalších elementů nestabilní, a průsvitní (ztrácí zesvětlovací účinek). Na to bych tipovala asi nejvíc. Pak je tu linoxin sám, tedy výsledek polymerizace lněného oleje, který za špatných světelných podmínek tmavne, celkově má také po staletích tendenci se rozpadat. To se projevuje v barvě samotné, když jsou použité pigmenty málo intenzivní a jejich barva už chování linoxinu nepřebije (mimochodem některé staré pigmenty, třeba červené, ztrácí časem svou barvu úplně, takže některé obrazy mají "zelené" obličeje). Prý pomůže dát obraz na sluníčko, které linoxin zase "vybělí". Stejný efekt se projevuje ve firnisu, tedy ochranné vrstvě, která je právě u obrazů z této doby také na bázi lněného oleje a pryskyřic. Firnis se dá restaurátorsky odstranit, ale v barvě ten efekt zůstává. 

Takže - dva principy, tmavnutí linoxinu (je to jiný efekt než ten, který mám popsaný v článku, tam je žloutnutí následkem tvorby linoxinu, tohle tmavnutí je spíš následek jeho rozpadu po dlouhých letech) a ztráta barvící schopnosti jejich tehdejší běloby.