Splněné přání

Tak, už  nám to začalo. Rostou. Kdo umí, umí a kdo neumí, čumí jako já. Do lesa chodím každý den, zrovna kde jdu já ani prašivka.

Mám z toho malinký splín.  A velké přání -  aspoň jednou najít hřiby. Tolik,  aby bylo aspoň na „máčku“.  Soused mi ukazuje nádherný úlovek a láká. „ Polez se mnú,  něco najdeš, uvidíš.“

„Ferdo, to je zbytečné já se chodím jenom projít.“  Přeca nepřiznám, že su úplný trotl.

 No občas něco najdu, ale fakt jenom takové chudáky,  co „eště nestihly povyrúsť“.

Zrovna,  když jsem šlapala lesní cestou k chatkám, kde byl na rekreaci výborný fyzioterapeut. Mě myšlenka na hřibový poklad ani nenapadla.

Jezdíme tam vždy autem, ale k chatám vede zkratka lesem. Je to  teda pořádný krpál. Ale to mě neuškodí. Přemýšlím o mém trápení s páteří. Pan Zdenek je fakt borec, jezdí k němu spoustu lidí.  Přemýšlela jsem, čím bych ho obměnila za jeho perfektní služby.

Také jsem v sobě měla malou dušičku. Ona ta náprava dost bolí. Tak trochu středověké mučení. Když to pomůže, vydržím.  Su cérka z Valašska.

Les se změnil v travnatou pěšinku mezi dvěma lesíky. Snad sem “ nezablúdila „ mám na to talent. Aspoň na něco...

„Kruci…   a už sa válu po zemi“.

O něco, jsem zakopla. Vysoká tráva, hned to nevidím. To se mě snad zdá či co. Hřib! Nádherný pravák obrovský. Byl schovaný v trávě. Tráva se na něho nalepila, utvořili past. Na mne. Opravdu jsem o něj zakopla. Opírám se dlaní v trávě.  Něco kulatého mě tlačí- další hříbek. Tentokrát malý.

Rozhlédnu se. Sedím v ráji. Kdo by to čekal -  na lesní pěšince takovou úrodu. Chvilku sedím jako omámená, pokukuju, jestli to někdo na mne nenastražil. Zmocní se mne taková euforie, jsem jako v transu. Honem, honem tu krásu posbírat. Jako by tam byl ještě někdo jiný než já. Endorfin mi zaplavuje celé tělo, nedá se to vyjádřit slovy. Já našla opravdové nádherné hřiby. Můj mozek zapomněl pracovat. Já si tu krásu ani nenafotila, než jsem ji lačně nahrabala do mikiny.

Svůj úlovek pyšně hodila na stůl. I s mikinou před Zdenka. No ten byl stejně nadšený jako já.

„ Tak to už nemosím nikde chodiť, to sa pozná hřibař“

Tak to se povedlo. Tentokrát jsem středověké mučení vůbec nevnímala. Houbičky tam nechala. Vždyť to byla báječná odměna. Všichni se těšili na smaženici.

Tváře mi hořely ještě do večera doma. Endorfin asi působí déle než adrenalin.

Druhý den svůj zážitek vyprávím mámě. A přitom škrábu los, který jsem si koupila.

„ Jé mami divaj,  já tam mám třikrát deset tisíc. Prd na to vidím, nemám brýle. Ale tož totok je divné. Já a vyhrát tolik peněz“.

Mamča hledí a vidí to samé co já. No byl tam zádrhel. Suma pasovala, ale čísla ne. Ale dobré tři stovky.

„Mami, ale já bych vyhrát nemohla představ si to. Měla jsem problém. Když jsem našla pár hříbků, málem mi srdíčko vyskočilo z hrudi vzrušením. To bych nerozdýchala vůbec.“

Odpoledne se přiřítil můj manžel. Zněl naléhavě. „Obuj si gumáky a pojď, ale teď včil honem“. Šmankote, že by rande po třiceti letech?

Ukázal mi nádhernou rodinku červených janků. „Chtělas to vidět, tož tady to máš, tu krásu pěkně pohromadě.“

Ani nám nevadilo, že se spustil, pořádný liják stálo to za to. Rande ve voňavém lese plném hříbků. Co na tom, že jsme vypadali jak „dvě zmoklé kury“.