Vítejte na palubě, a zase si hezky vystupte

Bylo Šedé úterý a radost z levných letenek, jež jsem před Vánoci sehnala na velikonoční pobyt v zemském ráji, kde v sadě skví se z jara květ, halila jen šedá obloha, nekřesťanská zima a silná vichřice. Pamětliva toho, že jsem letěla s osmnáctiměsíčním batoletem i v orkánu Kyrill, jsem se však nenechala nějakým trochu rychlejším vzdušným prouděním nijak rozhodit, a využila dopoledne před letem k posbírání zahradního nábytku, který větřík ledabyle rozházel po zahradě, jakož i opravě masivního sloupku, který hravě shodil.

Po obědě jsem si po třicáté zkontrolovala, zda mám sbalené pasy, palubní jízdenky a mobil, a když jsem si šla po dvanácté vyprázdnit střeva (naštěstí netrpím cestovními horečkami!), napadlo mě podívat se, jestli letiště v tomhle počastí vůbec funguje, a zda k němu jezdí vlaky. Letiště odbavovalo, jak kdyby mělo vítr za zády, zato vlakům shodil vítr signál z plachet. Hvízdla jsem na děti, že odcházíme z domova teď hned a žádné crcání, ať se na letiště dostanem včas, a protože signá byl zatím nalezen, byli jsme tam coby dup. Protože jsem doma v chvatu zapomněla sendviče a protožejsme měli kupu času, rozhodli jsme se ho vyplnit v McDonaldu zaplňováním mezer ve střevech a žaludku, neb jako školní koordinátor zdravého životního stylu musím mít aktuální přehled o tom, jestli jsou přesolené smažené hranolky a hamburgery s podivnou okurkou stále ještě nezdravé.

Letadlo bylo mírně zpožděné, takže jsme v době plánovaného odletu v 18.25 ještě stále trdlíkovali v hale, ale co, hlavně, že poletí! Coby majitel dítěte mladšího pěti let jsme s holkama nastoupili mezi prvními, pohodlně se usadili, připoutali, vybalili časopisy a svačinu a radovali se, že kapitán letu vypadá, že je v dobré náladě. Záhy na to nám kapitán bodře sdělil, že do letadla cestou sem prásknul blesk a má na předku dvě díry, které budou muset prohlédnout technici, což taky může trvat dvě až tři hodiny, a že proto bude rychlejší zase hezky vystoupit a počkat na jiné letadlo, které co nevidět přiletí z Amsterodamu.

Nevím, kudy bouřku oblétalo letadlo z Amsterodamu, zřejmě přes Káhiru, navíc po třech hodinách čekání v hale kleknul počítačový systém, takže nás pak půl hodiny odbavovali manuálně, ale což. Mám tzv. pollyanovskou životní filozofii, tudíž věřím, že vždy se dá najít něco, z čeho se člověk může radovat, a tak jsem se radovala, že jsme v zasaženém letadle neseděli my (přestože už jsem slyšela o Faradajově kleci), že aerolinky mají k dispozici jiné letadlo (v minulosti mi už kolik letů ze stejného důvodu zrušili), a konečně že letiště Gatwick, v jehož hale opět trdlíkujem, pronajalo dvacet metrů čtverečních skvělé kavárně Costa.

Když jsme se nakonec po čtyřech hodinách opět pohodlně usadili, připoutali a vybalili časopisy (o svačině už nemohla být řeč), oznámil nám kapitán letu, že díky zpoždění obdržíme zdarma něco na zub a také něco na svlažení jazyka. Letadlo radostně zašumělo velkým očekáváním, načež bodrý kapitán suše upřesnil, že tekutá nabídka se nevztahuje na pivo, víno a jiné alkoholické nápoje, takže letadlo zase zklamaně ztichlo.

Vyrazili jsme na ranvej a po prudkém rozjezdu se vznesli. Podle mě se vždy jedná o nejlepší a nejbáječnější část letu, přestože mi ve výšce, kdy se domy promění na krabičky od čaje, vždy proletí hlavou, že teď už je to na zabití. Sotva se z krabiček od čaje staly krabičky od sirek, letadlo se prudce zakymácelo a o takový metr kleslo. Vyjekla jsem, chytla se sedadla před sebou a v duchu činilla pokání z toho, že jsem se v minulosti často smála manželovi, který má z létání panickou hrůzu, a pojídala přitom jeho příděl sušenek na cestu. Teď jsem se hystericky modlila já a zatímco se letadlo houpalo ze strany na stranu, přemýšlela jsem, jestli se nemám odpoutat, vyskočit na sedadlo a dát lidem poslední výzvu k usmíření se s Nejvyššími místy. Lehce mě také znervózňovalo, že jsem manželovi nepřeposlala kopii cestovního pojištění, a tudíž že ani nezbohatne o potenciálních pět tisíc libuší, na které ocenila můj život pojišťovna.  

Turbulence jsme však naštěstí nechali rychle pod sebou a za sebou, a protože posádka začala servírovat občerstvení, hodila jsem se do klidu, navždy však usvědčena z pomíjivosti lidského života, a v Praze se pak s úlevou připojila k ostatním pasažerům, kteří pilotům po dosednutí na václavohavlovskou ranvej od srdce zatleskali.

Když jsme v jednu ráno přistáli, pomyslela jsem si unaveně, že nemůže být hůř, protože mě ještě čeká dvouhodinová cesta domů. Dvousethlavý zástup lidí, dychtící přepravit se z Prahy do Londýna a čekající na náš čtyři hodiny zpožděný let,  ukázal, že hůř rozhodně být může. V hale totiž nebyla Costa. A to ti chudáci ještě nevěděli, že jsme jim cestou do zemského ráje sežrali všechny sendviče, na které mají ze zákona nárok.

Autor: Alena Damijo | pondělí 13.4.2015 8:35 | karma článku: 20,94 | přečteno: 1169x
  • Další články autora

Alena Damijo

Kovářova vánoční kobyla

14.12.2021 v 10:45 | Karma: 22,62

Alena Damijo

Být stále mlád

18.11.2021 v 10:45 | Karma: 28,18

Alena Damijo

Halloween? Ne, děkuju

27.10.2021 v 10:45 | Karma: 24,00

Alena Damijo

Jak být dobrým "školním rodičem"

17.9.2021 v 10:45 | Karma: 25,49